S knížkou v ruce seděla drobná dívka u jezera. Zády se opírala o kmen stromu, jež byl o mnoho let starší než ona. Jeho větve, jež tvořily rozložitou korunu, poskytovaly dívce ukrýt před sluncem, jež toho dne neúprosně zářilo. Na konec léta bylo poměrně teplo. Toho využila většina studentů. Poslední teplé dny před příchodem chladného a deštivého podzimu nehodlali promarnit. Někteří z nich se je rozhodli strávit na Famfrpálovém hrsti, zatímco jiní zamířili k jezeru.

Oříškové oči se upíraly na stránku knihy. Jejich majitelka si přála mít tu moc přenést se do jejího příběhu. Ztratit se mezi jejími hlavními postavami. Vyměnit svůj životní příběh za jiný. Stát se někým, kým neměla možnost někdy předtím být. Mít jiné schopnosti, než bylo mávání hůlkou nebo vidina děsivého konce. Možná být dokonce pouhým člověkem. Nemít žádné zvláštní schopnosti. Žít obyčejný život bez všech těch zvláštností. Ohlížet se na každém kroku, přestat se všeho bát. Nebýt neustále v nebezpečí. Jenže ani bez svých schopností by nyní nebyla v bezpečí. V této době nebyl totiž v bezpečí nikdo. Její schopnosti představovali dar, díky němuž mohla být schopna se bránit. Nebylo dáno, zda může vyhrát či nikoli. I kdyby ovšem selhala, stále tu moc měla. Bojovat proti kouzlu kouzlem. Krotit oheň vodou. Nahlédnout do budoucnosti, a pak se pokusit alespoň drobnou část změnit. Co z toho dokázal obyčejný člověk? Jak se mohl bránit něčemu, čemu ani nerozuměl?

Křik donutil dívku vzhlédnout. Na kraji jezera spatřila dívku s nespoutanými vlasy, jež kolem sebe rozzuřeně mávala rukama. Naproti ní stál její zrzavý kamarád a dotčeně se mračil. Co si zase provedl? Nakrčila dívka obočí. "Já?" zeptal se chlapec nevěřícně. "Ano, Rone. Ty! Vždycky všechno pokazíš!" vmetla mu do tváře. "Můžeme se snažit sebevíc, ale jakmile ty otevřeš pusu, jsme zase v průšvihu!" zlobila se Hermiona. Z očí jí téměř létaly blesky. Její rozhořčení a zlost se nedaly přehlédnout. Naproti tomu Ron se tvářil dotčeně a uraženě. "To nemůžeš myslet vážně, Hermiono." "Ale ano, myslím! Kvůli tobě mě čeká odpoledne školní trest! Kdybys občas prvně přemýšlel, než něco řekneš, tak..." zadrhla se. Bezmocně rozhodila rukama. "Víš ty co? Já to vzdávám." s tím se rozběhla směrem k hradu. Zrzek se obrátil na svého kamaráda, jež celou situaci se smutkem pozoroval. Z Ronova výrazu bylo jasné, že ať provedl cokoli, bylo mu to líto. Hope nikdy nepochopila jeho vztah s Hermionou. V některých chvílích by přísahala, že se ti dva k smrti nenávidí a v té druhé, že se milují tak, že bez sebe nemůžou žít. Mezi láskou a nenávistí je obrovský rozdíl. Hranice mezi nimi je však tenká. Tak tenká, že si někdy ani neuvědomíme, že už jsme ji překročili. Protože kde jedno končí, druhé začíná.

Smutně se usmála. Ona samotná poznala, jak bolí zklamání z lásky. A přesto, že jej už nikdy nechtěla znovu zažít, lásce se ubránit nemohla. A vlastně ani nechtěla. Jak ráda by věděla, zda někdy pozná svou spřízněnou duši. Zamiluje se do někoho, kdo bude milovat ji a nikdy se to nezmění. Jenže takhle to nefungovalo. Láska se neptala na svolení. Objevila se kdykoli si to zamanula. Přicházela nechtěná a neočekávaná. Právě v tom bylo její kouzlo. Objevovala se v tu nejméně vhodnou chvíli. Někdy se ale objevila přesně tehdy, kdy ji člověk potřeboval. "Hope!" Brunetka se otočila za hlasem. Směrem k ní mířil chlapec s vlasy pískové barvy. Hope se neubránila úsměvu. Pomalu se zvedla na nohy, oprášila si černou sukni a urovnala pruhovaný top. Zaklapla knížku a vyrazila vstříc onomu chlapci a všemu, co jí život mohl nabídnout.

_______________________________________

Mám dilema... Zjistila jsem, že nápadů mám dost, a že nemám všechno šanci narvat do 40-50 kapitol. 😅 Obávám se ale, že na obvyklou stovku (pokud nepočítáme první díl Cizinky), to nestačí.

A tak se rozhoduji, jestli něco vynechat a prostě to narvat do limitu, který jsem si předem stanovila, nebo psát dokud budu mít co, nehledě na počet kapitol a kam se dostaneme, tam se dostaneme... 🤔

💋🤗💖