Trojice dívek každou chvíli pohlédla na dveře. Vypadalo to, jako kdyby někoho vyhlížely. Jako kdyby čekaly na někoho, kdo nikdy nepřijde. A skutečně tomu bylo tak. Zatímco dvě z nich postrádaly pouze svou kamarádku, té poslední scházelo mnohem víc. Odmítala si to připustit, ale vždycky, když zaregistrovala pohyb na chodbě, doufala, že se dveře do kupé otevřenou a ona ho uvidí. Jeho hnědé oči, jejichž odstín nebyla schopna pojmenovat. Rozcuchané zrzavé vlasy, jež si snad nikdy neupravoval. A v neposlední řadě doufala, že určití vůní sladkého smíchánou se střelným prachem. Věděla, že se to nestane. Přesto ovšem někde v hloubi duše čekala, až se to uskuteční.

Je zvláštní, jak některé věci bereme jako samozřejmost. Že se dveře od kupé otevřou a dovnitř vejdou zrzavé pohromy. Že vždy sedíte na oněch sedačkách čtyři. Ne tři. Že máte po svém boku určité lidi. Když se naštvete a odejděte z místnosti, tak vás následují. Umí vás rozesmát. Nikdy nemusíte byt sami. Vyběhnete po schodech, otevřete dveře a právě v té místnosti je člověk, kterého jste hledali. Je tam. Je tam pro vás a vy víte, že tam vždycky byl a tak předpokládáte, že tam bude vždycky. A pak jednou vezměte za kliku toho samého pokoje, dveře se pomalu otevřou a vám se do očí naženou slzy. Místnost je prázdná. Ta osoba, která tam vždycky byla, je pryč. Padnete na kolena, tvář schováte do dlaní a snažíte se vstřebat fakt, že nezáleží na tom, kdy se sem vrátíte. Ta místnost bude už navždy prázdná.

Je těžké tomu uvěřit, ale tohle není to nejhorší, co se může stát. Představte si, že se vám zhroutil celý svět. Vy vyjdete všechny ty schody, stanete před těmi známými dveřmi sáhnete po klice a... Nic. Dveře zůstanou zavřené. Nemůžete tomu uvěřit a tak to zkusíte znovu. Zaklepete, ale odpověď nepřichází. A tak to zkusíte znovu. A znovu. Klouby vás začínají bolet, ale vy se odmítáte vzdát. Trvá to. Trvá, než to vzdáte. Po tvářích vám stékají slzy, které nemůžete a ani nechcete zastavit. Cítíte se zlomení, zdrcení. Máte pocit, že přichází o něco, bez čeho nemůžete žít. Odmítate si připustit, že už se tak stalo. Proto jste ty dveře nemohli otevřít. Proto byly zamčené a navždy už tak zůstanou. Nezáleží na tom, jak moc se budete snažit, jak moc budete prosit, jak hlasitě budete klepat. Nemůže na tom nic změnit. A právě to vás zabíjí.

A pak to přijde. Uslyšíte smích. Smích, jež se rozléhá temnou chodbou. Pomalu se postavíte na nohy. Snažíte se sami sebe přesvědčit, že odejít není tím nejlepším řešením. Že byste měli zůstat. Co když se ty dveře otevřou a vy budete zrovna pryč? Někdy se člověk musí přestat ptát. Co když? Co kdyby? Někdy musíte udělat něco, co si myslíte, že nemůžete za žádnou cenu zvládnout. Něco, co jste myšlení, že nikdy udělat nebudete muset. Otočíte se zády k tomu, co bylo a vydáte se vstříc tomu, co by mohlo mít. Necháte minulost za sebou a vykročíte směrem k budoucnosti. Na konci té temné chodby spatříte proužek světla, jež proniká tenkou škvírkou pod dveřmi. Něco vám stále našeptává, abyste se otočili. Vrátili zpět. Zvědavost a touha po něčem víc vám nedá. Možná ani nevíte, co to je, ale něco vás nutí pokračovat. Proto vezmete za kliku a stisknete. A jsou to právě tyhle dveře, které se otevřou a nabídnout vám cestu do nového světa. A vám najednou dojde, že tohle je ta cesta, kterou jste celou dobu měli jít. Že se ty dveře neotevřely z dobrého důvodu. Už vám neměli co nabídnout. Je důležité si uvědomit, že někdy lidé odejdou z dobrého důvodu. Možná je to proto, že vám brání v růstu. V posunutí se dál. Možná to ale nejste vy, kdo se potřebuje posunout dál. Možná to jsou oni, kdo už byl na tomto místě příliš dlouho a potřebuje jít dál a vy jim to neumožňujete. A tak vás opustí. Jdou dál. Možná už je nikdy znovu neuvidíte, ale také se může stát, že jednou, až přijde ten správný čas, budou znovu stát po vašem boku stejně, jako dřív. Stane se tak, až nastane ta pravá chvíle, ani o vteřinku dříve. Právě z toho důvodu přestala drobná jasnovidka koukat na dveře kupé. Místo toho pohlédla na své dvě kamarádky, jež tu stále ještě byly. Nevěděla, jak dlouho tomu tak bude. A proto byla rozhodnuta užít si každou minutu, jež strávila v jejich přítomnosti. Aby jednou měla na co vzpomínat.

_______________________________________

Tahle kapitola je možná trošku zamotanější. Vyjadřuje moje myšlenkové pochody (na což už jste asi zvyklí...). Doufám, že je pro vás alespoň trošku srozumitelná 😅😉

Uvidíme se u další kapitoly. Tentokrát už z Bradavic 😁

💋🤗💖