Jen co vlak vystoupil, popadla svůj kufr, Fixovu klec a zamířila k východu. "Pomůžu ti." nabídl jí chlapec, jež už vystoupil a čekal na svou mladší sestru. Dívka neodpověděla. Podala klec své kamarádce, jež stála za ní, vynesla kufr z vlaku a pak se natáhla pro svého kocourka. O zrzkovu pomoc nestála. Za celou dobu na něj ani nepohlédla. Rozhlédla po nástupišti ve snaze najít svou matku. Žena drobné postavy se světle hnědými vlasy, stála po boku svých dvou kamarádek a zrzavého muže, jež sám čekal na své čtyři potomky. "Hope!" Jasnovidka se otočila za chlapeckým hlasem. "Seamusi." vydechla překvapeně. Poslední měsíce spolu sotva promluvili. "Užij si léto." "Ty taky." odpověděla dívka. Žádný úsměv, žádné obětí. Prostě se k sobě otočili zády a šli si každý svou cestou.

Štíhlé ruce se omotaly okolo dívčina těla ve chvíli, kdy došla ke své matce. "Ahoj, zlatíčko." lípla své dceři pusu do vlasů Eleanor. Vypadala mnohem lépe, než když ji Hope viděla naposledy. Do tváří se jí vrátila barva, nebyla tak vychrtlá. Celkově se zdála zdravější a dokonce i šťastnější. Nebylo divu. Po době, jež se jí zdála nekonečná, u sebe zase měla svou holčičku. "Ahoj, mami." odpověděla dívka a pomalu se od ženy odtáhla. "Jdeme domů?" zeptala se Nel. Hope pouze přikývla. Nechtělo se jí mluvit. Byla unavená a bez nálady. Toužila po koupeli plné bublinek a dlouhém odpočinku. Jakmile se tedy s Eleanor vymotaly z nádražní budovy a zalezly do jedné ze zapadlých uliček, přijala nabízenou ruku, aby se s její pomocí přemístila.

Ocitla se před rodinným domkem, jež patřil její rodině. Eleanor odemkla, načež dívku pustila dovnitř jako první. Jakmile se dveře zavřely, vypustila dívka z klece svého chlupatého přítele a s kufrem v ruce zamířila po schodech nahoru. "Upekla jsem koláč!" houkla na ni Eleanor. "Táta tu bude tak kolem osmé a zítra má přijet babička!" "Dobře!" odpověděla brunetka, načež zalezla do svého pokoje. Špinavé prádlo nacpala do prádelního koše, čisté uklidnila do skříně. Knížky vyskládala na police, učení nechala v kufru. To teď skutečně vidět nepotřebovala. Přešla k oknu, odtáhla závěsy a pohlédla na zahradu, jež patřila k domku, který jí byl domovem už od jejího narození. Z nějakého důvodu se tu nyní necítila dobře. Jako kdyby sem nepatřila. Jako kdyby nepatřila nikam.

Tiché zamňoukání ji upozornilo, že není v pokoji sama. Zvedla onu kouli chlupů do náruče a položila ji na jednu půlku postele, zatímco sama se rozvalila na té druhé. Kocourek nespokojeně zamňoukal a bez zaváhání se přesunul blíže ke své páníčce. Dívka natočila hlavu na stranu, když si lehl těsně vedle ní. Nosem se při onom pohybu otřela o jeho čumák, což ji donutilo se alespoň trochu pousmát. Prsty jedné ruky zapletla do jeho dlouhých chlupů, zatímco druhou rukou si podložila hlavu, aby se jí leželo pohodlněji. Hleděla do očí té chlupaté potvory s vědomím, že nic už nikdy nebude jako dřív. Zatímco jej pokoj, celý dům a lidé kolem ní zůstali stejní, ona se změnila. Nevěděla, jestli hodně nebo málo, ale bylo tomu tak. Za ten čas, co strávila se zrzavým chlapcem, se z ní stal někdo jiný, více otevřený. A ona to milovala. Ovšem nyní byla zase tam, kde začala. Možná ještě dokonce dál. Změnila se znovu. A tentokrát na to pyšná nebyla.