Některé věci nelze vzít zpět. Čas běží dál neuvěřitelnou rychlostí. Nemůžeme jej zastavit, ani zpomalit. Jediné, co nám zbývá, je smířit se s tím, co se stalo. Smířit se s tím, co napáchala naše rozhodnutí, co jsme způsobili my sami. Když ovšem ztratíte někoho, kdo vám byl bližší než kdokoli jiný, bolí to. O to víc to však bolí, když si připustíte, že to tak nemuselo být. Že se to stalo proto, že jste se chybně rozhodli. Tehdy pochopíte.

Zrzavý chlapec seděl na vrcholu Astronomické věže a hleděl do tmy. Stále doufal, že drobná Nebelvírka, jež od něj před několika dny utekla se slzami v očích, zavítá na místo, kde spolu trávili několik měsíců svůj volný čas. V hloubi duše však věděl, že tentokrát nepřijde. Tentokrát už ne. Pokud dívka něco doopravdy nenáviděla, byla to lež. Věděl to. Věděl to lépe, než kdokoli jiný a právě proto jí nebyl schopen říct pravdu dřív. Příliš se bál.

Strach z její ztráty byl příliš silný. Proto raději mlčel. Nechal ji v domnění, že je někým jiným, než doopravdy byl. A přesto, že si se svým bratrem byl v mnoha ohledech podobný, ani zdaleka nebyli stejní. Byl mezi nimi velký rozdíl. Dříve to drobná brunetka nevnímala. Když se je ale pokusila od sebe odlišovat, zjistila, že opravdu jiní jsou. Zatímco jeden z nich pro ni byl dobrým kamarádem, toho druhého milovala. Nezáleželo jí na tom, co si myslí ostatní. Na rozdíl od nich se jí onen chlapec nesnažil změnit. Měl ji rád takovou, jaká byla. Výbušnou, naštvanou, náladovou, věčně hladovou. Mohla na něj být protivná, křičet, vztekat se, nadávat mu a přesto ji nikdy nenechal samotnou. Nikdy neodešel. Věděl totiž, že přesně v těchto chvílích, jej nejvíce potřebuje.

Jenže on jí v podstatě lhal. Celou tu dobu si myslela, že je někým, kým nikdy nebyl. A to ji zmátlo. Jak můžete milovat někoho, o kom ani nevíte, kdo skutečně je?

Toho večera seděl Fred na Astronomické věži několik hodin. Bylo už dávno po půlnoci, když se konečně vydal po schodech dolů s pocitem úzkosti a zlosti na sebe samého. Obával se, že mu dívka nikdy neodpustí. Myslel si, že po těch několika dnech za ním na toto místo přijde. Nepřišla a on ztratil veškerou naději. Netušil, a ani nemohl, že Hope toho večera k Astronomické věži také zavítala. Jakmile se však chodidlem dotkla prvního schodu, veškerá odvaha postavit se zrzkovi tváří v tvář, vyprchala. Najednou už si nebyla tak jistá tím, zda mu dokáže odpustit. Proto se pustila zábradlí, otočila se k věži zády a s nepříjemným pocitem, že právě udělala obrovskou chybu, se vrátila do hradu.

_______________________________________

10 kapitol do konce 😶

💋🤗💖