Společenskou místností se ozvalo hlasité zaklení. Alice se tlumeně zasmála. "Pitomé Jasnovidectví!" postěžovala si dívka z nižšího ročníku. "Chudák." "Jakej chudák, Katie? My si tím taky prošly!" "Jo, jenže ona nemá kamarádku jasnovidku, která i přesto, že řekne, že ti nepomůže, trousí různé jakoby náhodné nápady." ušklíbla se Katie. "Asi jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela." uznala právě příchozí brunetka, jež na sobě měla obyčejný šedý top a kraťásky zdobené bílými kvitky. Posadila se na opěradlo křesla, v němž seděla Alice a kousla se do rtu. "Stejně. To byla jen malá pomoc." "Pomoc, díky níž jsme prošly do dalšího ročníku." připomněla Katie své stále protestující kamarádce. "Možná bych mohla pomoc i jim." zauvažovala Hope. "Jasně, protože je to hrozně nenápadné, když všichni vědí, že tvá matka je skvělá jasnovidka." uchechtla se černovláska.

A tak Hope raději mlčela. Její mysl se přesto začala upínat k budoucnosti. Oříškové oči těkaly z jednoho člověka na druhého. Harry, ne! Slyšela křik, když pohlédla na brýlatého chlapce. Naklonila hlavu na stranu a čekala. Prostředí se změnilo, ačkoli chlapcova tvář zůstala. Zdál se však starší. Jako kdyby dospěl. "Nic neprovedl!" hájila kohosi dívka s ohnivými vlasy. Při pohledu na ní dívce došlo, že neuběhl jen nějaký ten rok. Muselo jít alespoň o pět, možná šest let vzdálenou budoucnost. "Nic neprovedl?! Už si zapomněla, na čí straně stál?" "A záleží na tom?" chtěla vědět dívka. Zněla zoufale. Jako kdyby na odpovědi závisel její život. "Každý dělá chyby, Harry." upřela své čokoládové oči do těch smaragdových. "Jeho byly jen větší než ty tvoje." s tím se ke svému bratrovi otočila zády a zmizela. Právě v tu chvíli odklopila brunetku mlha. Tenhle okamžik už moc dobře poznávala. Vracela se zpět do přítomnosti.

Netušila, co přesně její vidina měla znamenat. Pochopila však, že kvůli odlišným názorům budou sourozenci stát proti sobě. Každý si povede svou. Oba si budou stát za svou pravdou, která pro ně bude v tu chvíli znamenat vše. Přijde však okamžik, kdy pohlédnout za sebe a uvědomí si, že nic z toho nebylo podstatné. Že nakonec záleží jen na tom, že jsou bratr a sestra. Že tím nejdůležitějším je jejich pouto a to, že tu jsou jeden pro druhého.

Budoucnost není pevně daná. Jsme to my, kdo rozhoduje o tom, co se stane. A to, že někdy nevidíme cestu dál neznamená, že neexistuje. Je tam. Jenže my jsme moc zaneprázdění smutkem, sebelítostí a tím, jak moc je k nám život nespravedlivý, že nejsme schopni si jí všimnout. Stačí se však jen podívat rovnou před sebe nebo zkusit hledat tam, kam nás předtím nenapadlo se podívat. Všechno je to jen o nás. Na nás to záleží. Často se zabýváme otázkou budoucnosti a přitom zapomínáme žít v přítomnosti. A přitom je právě přítomnost, co vede k budoucnosti. Tím, co uděláme nyní, neovlivňujeme to, co se stane zítra, ale mnohem víc.