"Já tam nechci!" zaúpěla Hope, když jí Katie zapnula šaty. "Nemáš být tak chytrá." Ta má odpověď na všechno. Pomyslela si, přičemž na svou kamarádku vrhla vražedný pohled. Alice se jen ušklíbla. Na to, aby pouštěla hrůzu, vypadala ve fialových šatech až příliš roztomile. "Nebudeš tam jediná." pokoušela se ji uklidnit Katie. "Jasně. Budu tam s těmi nejchytřejšími z celé školy." usmála se falešně. "Až na to, že spousta z nich je asi tak inteligentní jako šváb. Nějakou náhodou mají právě oni významné rodiče." odfrkla si pohrdavě. "Nejsi ty náhodou jedna z nich?" rýpla si do své kamarádky černovláska. Brunetka přimhouřila oči. "Ne, Alice. Já jsem mnohem chytřejší." vypnula hrdě hruď, načež i se Střelkyněmi Nebelvírského týmu vyprskla smíchy.

Vysoké podpatky střibrných lodiček klapaly o kamennou podlahu, když dívka společně se svou o rok mladší spolužačkou, mířila do staré učebny, jíž profesor upravil na sál, v němž měli povečeřet. "Fialová ti sluší." okomentovala vzhled starší dívky Hermiona. "Děkuju. Tobě zase modrá." Nebelvírka zmateně pohlédla na Hope. "To ale..." "Myslím ty šaty, co si měla v loni na vánočním plese." "Ach tak." přikývla Hermiona, jež toho dne měla vlasy nezvykle rovnější. "Zrovna včera mi psal Viktor." oznámila jen tak mimochodem. "Zmínil se, že ti o vánocích psal Mihail." Brunetka se tvrdě kousla do rtu. "To je pravda." přiznala nakonec. "A přesto sis vybrala George? Nezajímalo tě, že ostatní by si vybraly jinak?" zeptala se Hermiona. Možná si to ani neuvědomila, ale zněla opravdu naléhavě. "Tak zaprvé, Kruval není zrovna blízko. Za druhé, nejsem jako ostatní." upozornila dívku. "A za třetí, asi jsem prostě na zrzky." zaculila se. Druhé dívce ovšem do smíchu nebylo. "Co se děje?" chtěla vědět Hope. Měla pocit, že za poslední dobu, onu větu používala a slýchávala až příliš často. Nebelvírka pouze zavrtěla hlavou. "Vždyť na tom nesejde." zamrkala, aby zahnala slzy. "Bude to dobré, uvidíš." ujistila ji brunetka. "Jak to můžeš vědět?" "Stačí mi věřit." odpověděla prostě Hope. "Vždycky je všechno nakonec dobré. Možná to jen neskončí tak, jak jsme čekali." pohladila ji po odhaleném rameni a zhluboka se nadechla. Stály právě za dveřmi, jež vedly na oné osudné místo.

Po hodině poslouchání o skutcích rodičů lidí ze Zmijozelu, ale i z Nebelvíru, si Hope tiše odfrkla. "Taky už toho mám plné zuby." ozval se brýlatý chlapec, jež seděl mezi ní a Hermionou. "Radši bych byla ve věži." "Naše princeznička promluvila." ušklíbl se Harry, což Hope donutilo se usmát. "Docela bych brala, kdyby se nezačal ptát na moje rodiče." vyfoukla přebytečný vzduch z plic. "Jsi snad jediná, kdo měl v klubu oba rodiče." upozornil ji Harry. "Vážně si myslíš, že zrovna tebe vynechá?" zasmál se chlapec její naivitě.

Karma umí být slušná potvora. Brýlatého chlapce brzy přešel smích. A to ve chvíli, kdy se profesor obrátil jeho směrem s otázkou na onu čarodějku z mudlovské rodiny, jež měl tu čest před lety učit. "Ano, stále dělá Léčitelku." přitakal Harry. "Škoda. Vždycky jsem říkal, že vaší matky je na to škoda. Mohla dokázat obrovské věci." pokroutil nechápavě hlavou. Hope na něj pouze s pootevřenou pusou zírala. "A co vaše matka, slečno Lupinová? Profesorka McGonagallová se zmínila, že už se našla." přesunul svou pozornost z Nebelvíra na jeho straší kamarádku. "Mamka je také stále Léčitelka." oznámila mu hned na začátek. "A ano, skutečně se našla." přikývla, přičemž jí hlavou proletěla vzpomínka na krvácejícího Siriuse. "Té je také škoda." zavrtěl smutně hlavou. "Takové mrhání talentem." Dívka se ušklíbla. Podle profesora dělali všichni v jejím okolí chyby. Dodatečně nevyužívali svůj potenciál. Pokud tomu skutečně bylo tak, asi by neměl radost, kdyby zjistil, že se Hope chystá následovat jejich příkladu, ačkoliv si hodlala razit vlastní cestu.

_______________________________________

Tato kapitola měla vyjít už v sobotu večer... Omlouvám se za zpoždění, ale nějak jsem ji nezvládla dopsat dřív 🙄

(Dvacet kapitol do konce)

💋🤗💖