Přísahám, že jsem v pořádku. Nemusíš se bát. Včera jsme s Alice a Katie byly v Prasinkách. Představ si, že nám Angelina dala košem! Prý se musí učit na OVCE... Copak by ji jedno odpoledne zabilo? Už zním jako Alice...

Vyřiď Molly, že kromě klasických hloupostí dvojčata zatím nic neprovedla. Mám ovšem dojem, že chystají něco velkého. To jí raději neříkej... Všichni chceme, aby se dočkala alespoň jednoho vnoučete... Když jsme u toho, ozvali se ti Bill s Charliem? Docela ráda bych věděla, jak se jim daří.

O babičku se bát nemusíš. Je zdravá jako rybka a má spoustu energie. Možná až moc. Nevěřila bys tomu, kolik úkolů nám dává! A táta je taky v pořádku. Všichni jsme. Ty si koukej pořádně odpočinou. A dej pozor na strejdy!

Mám tě ráda, mami.

S láskou, Hope.

Úhledným písmem nadepsala obálku a následně ji zalepila. Byla si vědoma toho, že neodpověděla Eleanor na všechny otázky. Neměla však náladu probírat drama rodiny, jejímž členem se necítila být. Nepřišla si jako Brownová. O to víc byla zmatená z toho, že do ní doopravdy patří. Bylo jí jasné, že onu skutečnost nebude moci ignorovat navždy. Prozatím se na to ale snažila zapomenout. Všechno se pomalu začalo uklidňovat a ona si to chtěla naplno užít. Brk s kalamářem uložila do šuplíku a vstala od stolu. Obula si červené tenisky a s dopisem v ruce se postavila k zrcadlu. Se smíchem zavrtěla hlavou, když si všimla červené mašle, jíž měla na levé straně sepnutý tenký pramínek vlasů. Svetr s motivem srdíček jí sahal těsně pod pozadí, džíny obepínaly štíhlé nohy. Lehce se na svůj odraz pousmála.

Za poslední dobu se toho semlelo až příliš mnoho. Spousta Smrtijedů uprchla z Azkabanu, Sirius se pohřešoval a s ním i James a Eleanor, do toho se pomalu blížil konec školního roku, jež byl pro Angelinu, Freda, George a Leeho posledním. Většinu času měla Hope pocit, jako kdyby jí vše protékalo mezi prsty. Nyní měla pocit, že zase všechno drží pevně v rukou.

Seběhla schody do Společenské místnosti, kde bylo poměrně prázdno. To nebylo žádné překvapení. Většina studentů si v neděli přispala a ti, co už byli vzhůru, už se ve většině případech vydali na snídani. Katie s Alice a Angelinu už pravděpodobně seděly ve Velké síni, zatímco Hope přemýšlela, zda tam vůbec půjde. "Čekáš na mě?" ozval se dívce u ucha příjemný hlas. "Jistě, já totiž nemám nic lepšího na práci." "Jsi na mě zlá." postěžoval si chlapec. "Zasloužíš si to." s tím na něj vyplázla jazyk a prolezla otvorem na chodbu. Zrzek ji jako věrný pejsek následoval. "Kde máš kluky?" "Spí." odpověděl zrzek. Dívka mu to ovšem nevěřila. "Přísahám, že jestli mi někdy v budoucnu neřekneš, co vymýšlíte, tak budu hodně naštvaná." upozornila jej s nevinným úsměvem. "Před tebou nic neutajím, co?" ušklíbl se. "Ani nevíš, jak moc velkou máš pravdu." mrkla na něj brunetka a kousek popoběhla. Netrvalo dlouho a už stáli ve dveřích Velké síně. Hope s úsměvem hleděla na své kamarádky, jež vesele debatovaly, na dva studenty pátého ročníku, kteří právě spokojeně snídali, zatímco jejich kamarádka se jim snažila vysvětlit jakousi látku. Viděla i Heather, jež si už dávno našla v Havraspáru přátele a byla spokojená. V Denním věštci se nepsalo o žádných vraždách. Byl klid. Vše se vracelo do starých kolejí. Ucítila dotek na své ruce. S úsměvem se podívala do očí chlapci, jež si s ní propletl prsty a lehce jí zatáhnul za ruku na znamení, že se má už pohnout. V tu chvíli jí došlo, že ne všechno je stejné, jako dřív. A že je za to vlastně ráda.