Minuty utíkaly. Nebelvírka se opírala o parapet a snažila se uklidnit. Za okny se začínalo stmívat. Bála se. Tak strašně moc se bála. "Hope?" Otočila se po hlase a ze všech sil se pokusila pousmát. "Minerva mi říkala že..." Brunetka ji ovšem neslyšela. Nemohla. Její vědomí bylo unášelo vidinou na místo, jež nikdy předtím neviděla. Čarodějka utíkala loukou, vyhýbala se kouzlům a snažila se co nejrychleji dostat ke svým dvěma přátelům. Kolem hlavy jí jen těsně proletěl paprsek světla. Žena sykla bolestí. Prsty se dotkla hlavy na pravé straně. Ucítila lepkavou krev, jež jí v tenkém pramínků stékala po hlavě a slepovala vlasy, které se jí uvolnily z culíku. "Mami." zašeptala zděšeně dívka. "Hope!" Zmateně se rozhlédla kolem sebe. "Hope!"

Byl to hlas její kmotry, jež ji přitáhnul k sobě, zpět na ošetřovnu. "Co si viděla?" Lily pohladila svou kmotřenku po tváři a pomohla jí posadit se na postel. "Mamka." dostala ze sebe dívka. Promnula si bolavé spánky a tiše zanadávala. "Začíná to." pohlédla do smaragdových očích, v nichž se zračil nesmírný strach. "Minerva mi řekla o těch vidinách. Já..." zadrhla se. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Proč si mě chtěla vidět?" doufala, že to nebylo jen proto, aby jí oznámila, že její manžel bude každou chvílí vážně zraněn. "Protože ty jediná můžeš pomoc mamce je zachránit." "Hope, nejsem si úplně jistá, že jsem na to pravá..." "Vím, v terénu nepracuješ, ale jednou si v něm přeci jen byla." "Jak to víš?" podivila se zrzka. "Viděla jsem to. Mamka vám řekla, že pokud se někdy něco semele, máte se přemístit do těch lesů." "Jo, ale co to má s tímhle spol..." zarazila se. "Myslíš si, že jsou tam." "Já si to nemyslím, já to vím." pronesla tak pevně, jak jen to v onu chvíli dokázala. "Dobře, fajn. Obleč se." podala divce tílko, světlé džíny a šedou mikinu. "Až se tohle tvoje máma dozví, tak mě zabije." upozornila dívku, jíž byla kmotrou. "Jestli ji já nezabiju první." s tím si přes hlavu přetáhla mikinu a kolem krku omotala šátek. "Musím ještě do pokoje pro batoh. Počkej na mě na pozemcích." požádala brunetka Lily a už mířila do Nebelvírské věže.

Do Společenské místnosti proklouzla s davem studentů. V pokoji naštěstí nikdo nebyl. Byla ráda, že nemusela svým přítelkyním nic vysvětlovat
Popadla první batůžek, jež jí přišel pod ruku a naskládala do něj lektvary a bylinky, které si s sebou přivezla do Bradavic. Ke své nelibosti zjistila, že toho není moc. Čas ovšem ubýhal. Musela si pospíšit. Proto seběhla schody do místnosti, kde u krbu seděli její přátelé a něčemu se smáli. Viděla i zrzavého chlapce, jež jí byl bližší, než kdokoli jiný. Rychle od nich odvrátila pohled a opustila Nebelvírskou bez dřív, než si jí kterýkoli z jejích přátel stavil všimnout.

Před bránou se sešla se svou kmotrou, jež byla značně nervózní. Hope jí to nezazlívala. Šlo o život jednoho z jejích přátel a otce jejích dětí. Rychlou chůzí mířil do Prasinek, odkud se hodlaly přemístit. Brunetka ucítila, jak se blíží vidina, a tak raději zastavila.

Znovu viděla svou matku, jak běží lesem. Ze špičky její hůlky vycházelo slabé světlo, jež ozařovalo její tvář. Ani jedinkrát nepohlédla za sebe. Přesto, že věděla, že se v lese nenachází sama, nebála se napadení. Ještě aby ano. Pokud bylo její cítění správné, nacházeli se zde ještě dva muži. Byli to jedni z jejích nejbližších přátel. Hluboko uvnitř své mysli cítila, jak jednomu z nich postupně ubývají síly. Musela jej zachránit. Nemohla o něj přijít. Nemohla přijít už o nikoho. Avšak čas neúprosně utíkal a nehodlal zpomalit. Přivřela oči a ve své mysli se na své dva kamarády plně soustředila. Ucítila nepříjemný tlak v hrudi. Tlak, jež symbolizoval otevřenou ránu, donutil brunetku zastavit a zalapat po dechu. "Jamesi." zašeptala sotva slyšitelně, načež se rozběhla, jak nejrychleji mohla k místu, kde tušila, že by tmavovlasého muže mohla najít.

Nyní už to ovšem nebyl jen jeden z nich, z koho unikal život. Eleanor cítila, že se blíží konec. Umírali. Oba dva. Cítila jejich přítomnost v lese. Byli až příliš daleko od sebe. Neexistoval způsob, jak by se k nim oboum mohla dostat v čas. Na tomto místě byla jednou v životě. Neznala jej dost dobře na to, aby se přemístila k jednomu z nich a hned na to k druhému. Na záchranu obou už neměla čas. To byl také ten důvod, proč na okamžik zastavila. Musela si vybrat. Musela rozhodnout o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Hope těkala pohledem mezi stromy a pak zpět na svou matku. Sledovala, jak Eleanor zvedla hlavu k obloze. Její srdce tlouklo rychleji, než kdy dřív. Úplněk.

Několikrát rychle zamrkala. Sama zvedla hlavu k obloze. Jedna z hvězd pohasínala. "Musíme zrychlit." s tím se rozběhla. Byla sj jistá, že s ní Lily udrží krok a také že ano. Jakmile ocitly mezi prvními dvěma domy, dopadlo na ně měsíční světlo. Už se to děje. Blesklo dívce hlavou. Chytila se své kmotry za ruku a pevně stiskla víčka k sobě.