Chlad se šířil. Postava zahalená v tmavé kápi procházela loukou, jež vypadala prázdná. Kousek od ní však ležel muž, jež na ní hleděl s odporem. Štíhlé ruce se zvedly, bledé prsty uchopily kápi a lehce za ní trhly. Černovlásek tak mohl pohlédnout do tváře, jež v něm obvykle vzbuzovala klid. Nyní tomu tak nebylo. "Ale copak?" zaptala se žena s ďábelským úsměvem. "Nelíbím se ti?" zašklebila se. "Tohle s člověkem udělají roky v Azkabanu." Přes louku se prohnal studený vítr. Muž se pod jeho náporem otřásl. "Ale... Snad by ses mě nebál." sehla se k němu bruneta a z tváře mu otřela trochu krve. "Tebe?" zašklebil se muž. "Nikdy." Ve tváři ženy byla jasně patrná zlost. "Však ono to přijde." usmála se ledově a namířila na něj hůlkou. Černovlásek v ruce pevně stiskl tu svou a přemístil. K jeho smůle ne dost rychle. Ženino zákeřné kouzlo jej stačilo zasáhnout do prsou. Louku ozářilo světlo. Jakmile ustoupilo, bruneta rozzuřeně zaječela. Muž byl pryč.

Tentokrát drobná brunetka ovšem neviděla svou matku. Zůstala s černovláskem, jež se objevil v lese, ve kterém se ve stejnou chvíli nacházela i Eleanor. Znal tohle místo jako své boty. Přemístit se už ovšem nedokázal. Síly mu docházely až příliš rychle. Hope pohlédla na jeho hruď. Měla co dělat, aby nevykřikla hrůzou. Kam jen se podívala, spatřila krví nasáklou košili. To není dobré. A pak to přišlo. Tlumená rána. Stejná, jakou slyšela i v poslední vidině, kdy viděla svou matku. Její vědomí se začalo vzdalovat jen proto, aby tentokrát už spatřila svou starší kopii.

Žena s vlasy staženými v culíku, jež byly potřísněné krví, probíhala lesem. Pramínek rudé tekutiny jí stékal po bledé kůži až ke konci spodní čelisti, odkud dopadal na černou koženou bundu. Kapek krve bylo na oblečení mladé ženy nespočet. Ne všechny však patřily brunetce, jež ve své ruce křečovitě svírala dřevěný proutek, z jehož špičky vycházelo slabé světlo. Žena ani jedinkrát nepohlédla za sebe. Přesto, že věděla, že se v lese nenachází sama, nebála se napadení. Ještě aby ano.

Pokud bylo její cítění správné, nacházeli se zde ještě dva muži. Žena ve své mysli jasně viděla jejich tváře. Šlo o muže, jež znala dlouhá léta. Byli to jedni z jejích nejbližších přátel. Hluboko uvnitř své mysli cítila, jak jednomu z nich postupně ubývají síly. Musela jej zachránit. Nemohla o něj přijít. Nemohla přijít už o nikoho. Avšak čas neúprosně utíkal a nehodlal zpomalit. Přivřela oči a ve své mysli se na své dva kamarády plně soustředila. Ucítila nepříjemný tlak v hrudi. Tlak, jež symbolizoval otevřenou ránu, donutil brunetku zastavit a zalapat po dechu. "Jamesi." zašeptala sotva slyšitelně, načež se rozběhla, jak nejrychleji mohla k místu, kde tušila, že by tmavovlasého muže mohla najít.

Nyní už to ovšem nebyl jen jeden z nich, z koho unikal život. Hnědovlasá žena cítila, že se blíží konec. Umírali. Oba dva. Cítila jejich přítomnost v lese. Byli až příliš daleko od sebe. Neexistoval způsob, jak by se k nim oboum mohla dostat v čas. Na tomto místě byla jednou v životě. Neznala jej dost dobře na to, aby se přemístila k jednomu z nich a hned na to k druhému. Na záchranu obou už neměla čas. To byl také ten důvod, proč na okamžik zastavila. Musela si vybrat. Musela rozhodnout o tom, kdo bude žít a kdo zemře.

Hope těkala pohledem mezi stromy a pak zpět na svou matku. Sledovala, jak Eleanor zvedla hlavu k obloze. Její srdce se děsem málem zastavilo. Úplněk. Už dnes. Její matka smutně zavrtěla hlavou. Nejspíš si na něco vzpomněla. Obě ale věděly, že na to není čas. Když se Nel prudce otočila za tlumenou ránou, Hope se začala vzdalovat.

Oči otevřela dokořán, prudce dýchala. Cítila, jak někdo svírá její ruku. "Ahoj." pozdravila svou babičku, jež by právě měla učit Přeměňování. "Jak je ti?" Dívka pokrčila rameny. "Horší se to. Mám víc a víc vidin." hlavu položila na polštář a unaveně zavřela oči. "Potřebuješ něco?" V ten okamžik brunetka profesorku proklínala. Její slova ji unášela pryč. Tentokrát o mnoho let zpátky.

Ke svému překvapení a zmatení se nacházela ve stejném lese, jež ve své vidině vídala. Už několik dlouhých měsíců. Tentokrát ovšem bylo něco jinak. Nenacházeli se v něm tři dospělí lidé, ale skupinka čtyř mladých lidí. Všechny z nich Hope okamžitě poznala. Mohlo jim být jen o pár let více než jí samotné. Brýlatý muž držel za ruku dívky s ohnivými vlasy, jež si před pár měsíci vzal, zatímco jeho nejlepší kamarád objímal kolem ramen drobnou brunetku, jež vypadala jako odraz Hope v zrcadle. "Náměsíčník bude zuřit, že jsem tě vzal sebou." promluvila mladší verze Siriuse. "Ví o tom." "Řekla si mu to?" Nel přikývla. "Nemohla jsem mu zatajit, že si sebou máte na misi vzít dvě Léčitelky a že ty si bereš mě. Navíc je po všem a nikomu se nic nestalo." Černovlásek se ušklíbl. "Jasně, takže to tvé roztržené lýtko je nic jo?" "Nemám ani jizvu." zazubila se na něj dívka. Zastavila a rozhlédla se kolem. "Kdyby se někdy něco semlelo, přemisťte se sem." Trojice čarodějů překvapeně pohlédla na jasnovidku. "Tak budeme vždycky vědět, kde se hledat..." Její další slova už Hope neslyšela. Její mysl se vracela zpět. Když znovu otevřela oči a pohlédla na svou babičku, měla odpověď. Nyní už přesně věděla, co potřebuje.