"Chtěla si se mnou mluvit?" zeptala se drobná dívka, když po vyzvání vstoupila do kabinetu profesorky Přeměňování. "Ano. Zavři prosím dveře." požádala svou vnučku aniž by se na ní byť jen usmála. Tvářila se přísně, jako obvykle. Rty stažené do úzké linky, tvář na první pohled klidnou. "Provedla jsem něco?" "Víš o něčem?" v očích ženy se zablýsklo. "Právě že ne." odpověděla dívka moc dobře si vědoma toho, že za poslední týden by si vysloužila minimálně čtyři školní tresty. "Budu dělat, jako že ti to věřím." rozhodla Minerva a rukou pokynula dívce, aby se posadila do křesla naproti ní.

Brunetka tak s povytaženým obočím udělala. "Proč tu teda jsem?" Minerva si ji pečlivě prohlédla. "Chci ti dát něco, co jsem kdysi dala tvé prababičce." "Mé... Jak si ji znala?" "Byla to má spolužačka a dobrá přítelkyně." v jejích očích se leskly vzpomínky. "To nedává smysl." nakrčila dívka nos. "Kdyby si znala mou prababičku ze školy, muselo by ti být víc, ne?" pronesla nechápavým tónem. Pak se ovšem uchechtla a rukou si protřela unavené oči. "Jenže moje matka je z budoucnosti a já sama bych neměla existovat. Z tohohle se jednou zblázním." ušklíbla se. Profesorka přikývla. "Minulost tvé rodiny je složitá. Já sama o ní vím jen velmi málo." přiznala žena. "Jedno ovšem vím jistě." otevřela šuplík svého psacího stolu a vytáhla z něj krabičku, jež Nebelvírce podala. "Patřil Cecil. Ženě, jež tvou matku poslala do naší doby." vysvětlila. Hope prsty přejela po krabičce. Neměla odvahu na to, aby pohlédla dovnitř. "Ať je to cokoli, nechci to." odmítla dívka. "Nesluší se odmítat dary." "Nemůžeš dát něco, co ti nepatří." poučila Minervu Hope. Žena se lehce pousmála. "Kdysi mi ale patřil." To brunetku zaskočilo. "To já ho dala Cecil a ta jej poté dala tvé matce. Eleanor jej nosila jako připomínku toho, kým je a kam patří. Když už jej nepotřebovala, vrátila jej mně. Myslím si, že je na čase, aby jej měla další žena krve Brownů."

Jedno jediné slovo dokáže mnoho. "Brow... Babi..." "Nedělej, že si to slyšela poprvé, Hope. Nejsi malé dítě, proto tak s tebou nebudu jednat. Brzy budeš dospělá." Toho si dívka byla moc dobře vědoma. Nebyla na to však připravená. "Vezmi si to." Nebelvírka měla spoustu otázek. Věděla, že stačí požádat a dostane odpovědi. Caren jí to přeci sama nabídla. Byl v tom ovšem jeden háček. Hope je znát nechtěla. Ne teď. Bylo příliš brzy. Proto si ze stolů vzala malou krabičku, vstala ze židle a beze slova odešla.

Pár chodeb od vstupu do Nebelvírské Společenské místnosti se zastavila. Zády se opřela o stěnu a zhluboka se nadechla. "Tak jo." rozklepanýma rukama krabičku otevřela. Prsty přejela po předmětu, jež se v ní nacházel. Zlatý řetízek se leskl v posledních zbytcích světla, jež do hradu pronikaly okny. Podivný pocit se prohnal dívčiným tělem. Tu to ovšem nevyvedlo z míry. Až příliš dobře jej znala.

Není snadné sledovat svého milovaného, když je na dně. Nelinu tvář zmáčely slané slzy a Hope s tím nemohla nic udělat. "Jak to mohla udělat?" zašeptala si sama pro sebe. "Proč? Co jsem udělala špatně?" vzlykala. Vedle dívky se posadila žena, s níž Hope před pár okamžiky mluvila. "Nic jsi neudělala špatně. Ty ne, děvče." "Proč to udělala? Jak mi to mohla udělat?" "Věřila, že je to jediná možnost, jak ti dát takovou budoucnost, jakou si podle ní zasloužíš. Nemůžeš ji vinit. Udělala to, protože tě hluboce miluje. Nezapomínej na to." šeptala dívce, zatímco s ní kolébala, aby ji uklidnila. "Co to máš na sobě, děvče?" usmála se na brunetku Minerva.

"To nevím. Rozhodně to ale není moje." "To bych řekla." zasmála se Minerva. "Tohle je Ceciliino oblečení. Nosila ho v době, když jsme byly studentky." na její tváři se objevil spokojený výraz. Nejspíš jí hlavou proletěla šťastná vzpomínka. "V den, co tohle měla na sobě, jsem jí dala takový medailón." Nel vytáhla řetízek, jež se skrýval pod jejím svetrem. "To je on." profesorka přejela po medailónku rukou. Kamínek uprostřed začal zářit. "Možná má tvá babička pravdu. Možná doopravdy patříš sem."

Se škubnutím Hope zalapala po dechu. Nacházela se opět na chodbě Bradavického hradu a v ruce svírala krabičku s předmětem, jež patřil její prababičce i mamince. Je těžké přijmout kým jste, když ani nevíte, kym máte být. Kapka krve se objevila na dívčině rtu, když jej konečně přestala tisknout mezi zuby. Chvíli jen tak stála, zády opřená o chladnou zeď, než krabičku položila na kamennou zem a bez zaváhání odešla. Zlatý medailon s rudým kamenem se pohupoval kolem jejího krku.

_______________________________________

A zase ho tu máme! 😁

Jsme v polovině! 😂 Konečně! 😊 Ještě 50 kapitol a bude tu konec! 😉

💋🤗💖