Drobná brunetka akorát namazala poslední palačinku, když se i ozvala rána, kvůli které jeden ze zrzavých chlapců upustil skleničku. "Rone!" křikla paní domu na svého syna. "Promiň mamko." pokrčil chlapec rameny, zatímco jej jeho matka vyháněla z kuchyně. Raději zajdi pro Errol!" poručila mu. Hope sledovala, jak si z kapsy u zástěry vytáhla svou hůlku a lehce jí mávla. Střepy se spojily v celek, na němž nezbyla ani stopa po roztříštěný.

Když se zrzavý chlapec s otráveným výrazem vrátil do místnosti, na rameni mu seděl opeřený tvor. "Žádný dopis?" podivila se Molly. Drobná dívka stojící za jejími zády se pouze uchechtla. "Zlatíčko, stalo se něco, cos mi neřekla?" zeptala se dívky vlídně zrzavá baculka. Hope se zhluboka nadechla, aby ženě odpověděla. Nevyšla z ní však ani jedna jediná hláska. Co by vůbec měla říct? Rozhodla se, že se nechá zabít? Vydala se na sebevražednou misi? Opustila vše co znala pro nejistou záchranu muže, jež nebyl ani její příbuzný? "Říkala mi, že bude nyní pomáhat na jedné misi a..." začala Molly. "Máma nikdy nepíše dopisy, když někam odjíždí." "Proč?" nechápal Ron. Hope pokrčila rameny. Nebylo to však proto, že neznala odpověď. Jen nechtěla děsit baculatou ženu. Do očí dívky se začaly hnout slzy, když si uvědomila, proč její matka neposlala ani řádku. Nerada se loučí.

Toho večera se drobná Nebelvírka vyplížila na zahradu. Usadila se na trávník až v místě, kam nedopadal ani kousek světla, jež na zahradi proudil z oken domu. Kolena si přitáhla k hrudníku a objala je rukama. Stále ještě se na Eleanor zlobila. Přesto se o ní však bála. Možná právě toto ji vytáčelo víc než fakt, že jí nikdy neřekla o své minulosti. Rozhodla se najít svého kamaráda. To by jí dívka ani v nejmenším neměla za zlé, kdyby přitom neohrožovala svůj život. Po kouzelnické válce byla spousta Smrtijedů zavřena do Azkabanu. Ani zdaleka tam však neskončili všichni. Přesto, že většina z nich žila na první pohled poctivé životy, nikdy se s pádem svého pána nesmířili. Ani nesmíří. Chtěli pomstu. Pomstu, jež jim patřila. Chtěli uctít památku muže, jež je vedl. Může, jemuž i po jeho smrti zůstávali věrní.

Tiché kroky, jež se k dívce blížily, ji vytrhly z jejích myšlenek. Než se brunetka nadála, už vedle ní seděl jeden ze zrzavých bratrů. "Něco se děje." promluvil tiše. Hope otevřela ústa, aby něco namítla. Zrzek jí však přiložil svůj ukazováček na rty. "Nelži mi." požádal ji. "Nemusím vědět všechno." Dívka přikývla. Oči upínala k obloze, hledajíc konkrétní hvězdu. Hvězdu, jež v ní vždy probouzela naději. Byla tam. Stále tam byla. Svítila tak jasně, jako kdykoli předtím. Alespoň něco se nezměnilo.

_______________________________________

Tak tady máte ještě jednu kapitolku. 😁😊 Já se jdu pustit do psaní Dědictví lva 🦁

💋🤗💖