Chlad se šířil. Postava zahalená v tmavé kápi procházela loukou, jež vypadala prázdná. Kousek od ní však ležel muž, jež na ní hleděl s odporem. Štíhlé ruce se zvedly, bledé prsty uchopily kápi a lehce za ni trhly. Černovlásek tak mohl pohlédnout do tváře, jež v něm obvykle vzbuzovala klid. Nyní tomu tak nebylo. "Ale copak?" zaptala se žena s ďábelským úsměvem. "Nelíbím se ti?" zašklebila se. "Tohle s člověkem udělají roky v Azkabanu." Přes louku se prohnal studený vítr. Muž se pod jeho náporem otřásl. "Ale... Snad by ses mě nebál." sehla se k němu bruneta a z tváře mu otřela trochu krve. "Tebe?" zašklebil se muž. "Nikdy." Ve tváři ženy byla jasně patrná zlost. "Však ono to přijde." usmála se ledově a namířila na něj hůlkou. Černovlásek v ruce pevně stiskl tu svou a přemístil. K jeho smůle ne dost rychle. Ženino zákeřné kouzlo jej stačilo zasáhnout do prsou. Louku ozářilo světlo. Jakmile ustoupilo, bruneta rozzuřeně zaječela. Muž byl pryč.

Tehdy se v Bradavickém hradě probudila drobná dívka s výkřikem na rtech. "Sirius." zašeptala si sama pro sebe, načež se vylezla z postele a na své růžové pyžamo s černou krajkou si navlékla chlupatý župan. Nazula si tenisky a vyběhla z pokoje. Bylo jí jedno, jestli po cestě nenarazí na nějaké studenta, Prefekta, Primuse nebo dokonce profesora. Potřebovala ven. Musela ji vidět.

Když proklouzla bránou z hradu a ocitla se na školních pozemcích, znovu se rozběhla. Potřebovala mít dostatečný prostor. Ve výhledu jí nesměla bránit žádná věž. Oříškové oči se upřely na nebe. A tam ji spatřila vcelé její kráse. Zdálo se, jako kdyby se na ní usmívala. Bděla nad ní a dávala na ní pozor, když na to její blízcí neměli čas. Vždycky tam byla. Z pomyšlení na to, že by někdy zmizela, dívku mrazilo. "Hledáte něco, slečno Lupinová?" Dívka se prudce otočila. "Profesore Brumbále." vydechla polekaně. "Omlouvám se já..." "Díváte se na hvězdy." přikývl chápavě muž. "Dnes je příjemně na pozorování hvězd. Obloha je jasná, není ani chaldno. Přesto si nemyslím, že jste na noční procházku vhodně oblečená." Tomu se brunetka zasmála. "Čekala jsem, že mi udělíte školní trest." "Chtěla bys jej, Hope?" v profesorových očích se blýskly hravé jiskřičky. Drobná Nebelvírka zavrtěla hlavou. "Tak vidíš." usmál se na ní čaroděj laskavě. "Přišla si ji zkontrolovat?" Brunetka odevzdaně přikývla. Bylo vůbec něco, co Albus Brumbál nevěděl?

Muž si ji důkladně prohlédl. "Nebo si spíš chtěla zkontrolovat jeho?" Nebylo nutné zmiňovat jeho jméno. Oba věděli, o kom je řeč. "Tak nějak." "Je něco, co mi chceš povědět?" "Asi ani ne." odpověděla Hope až příliš rychle. Bylo jí jasné, že jí ředitel nevěří. Přesto ji však nechal jít.

Dveře pokoje se zavřely, boty odletěly stranou, župan skončil na křesle. Drobná brunetka sebou praštila na postel. Rukou praštila vedle sebe, ale místo polštáře udeřila cosi chlupatého. "Fixi!" vyjekla přidušeně Hope, jež nechtěla vzbudit své dvě spolubydlící, jež dalšího dne čekal famfrpálový trénink. Kocourek nespokojeně zamňoukal, ale přesto se zvednul z polštáře. "Díky." utrousila dívka, přetočila se na břicho a hlavu zabořila do onoho měkkého polštářku. Během pár vteřin ucítila kočičí tlapku, jak se opírá o její záda. Než se stačila byť jen nadechnout, kocourek se uvelebil na jejích zádech a spokojeně zapředl. "To jako vážně?" špitla dívka. "Ty budeš spokojenej a mě ráno budou bolet záda?" zamumlala nabroušeně. "To je teda spravedlnost." povzdychla si, zavřela oči a nechala se pohltit světem fantazie.

_______________________________________

Máte nějakého domácí mazlíčka? 🤔 A nebo vytouženého, který by s vámi jel do Bradavic? 😊

Já si vždycky přála bílého kocourka. Místo něj mám tuhle chlupatou potvůrku! 🐇