Dřevěný proutek prosvištěl vzduchem. Nic se ovšem nestalo. Majitelka oné hůlky si povzdychla. "Slečno Lupinová, musíte se více soustředit." ozvala se profesorka Přeměňování, jíž neuniklo dívčino nadání. K čemu ovšem bylo dobré, když nebyla schopna se soustředit. Netušila proč, ale Přeměňování bylo jedním z předmětů, při nichž se dívce rozutíkaly myšlenky. Povzdychla si a pohyb hůlky znovu zopakovala, přičemž v hlavě pronesla příslušnou formuli. Její babička zklamaně zavrtěla hlavou. "Budete muset více cvičit." pronesla tónem, jež nepřipouštěl námitky. "Samozřejmě, paní profesorko." zamumlala dívka a odložila hůlku stranou. Toho dne na ní sáhla už jen ve chvíli, kdy ji ukládala do své tašky.

"Hope." "Jo?" odvětila dívka, aniž by své kamarádce pohlédla do očí. "Co se děje?" "Nic." Černovláska se uchechtla. "Jasně, Hope. Já jsem totiž tak strašně blbá, že si nevšimnu toho, že tě něco trápí." Brunetka se na svou spolužačku zaraženě otočila. "Copak? Čekala si, že budu mlčet a dělat, že jsem si ničeho nevšimla?" ušklíbla se Alice. "Tak to ses spletla. Víš, jak ráda strkám nos do cizích záležitostí." Oboum dívkám zacukaly koutky. "Prostě je toho na mě moc." "A na koho ne?" nahodila Alice. Brunetka nakrčila obočí. "Jak to myslíš?" "Možná by ses mohla rozhlédnout kolem sebe, Hope. Nejsi jediná, koho něco trápí." s tím popadla ze země svou tašku a opustila učebnu. Hope ještě hodnou chvíli seděla na místě a hleděla na dveře, jimiž Alice vyšla z místnosti.

Ani trochu se jí nelíbilo, kam její kamarádka mířila. Nepřišla si sobecká nebo sebestředná. Její problémy jen vyčnívaly nad ty ostatních. Možná to ale bylo jen tím, že o těch svých věděla. Proto dala na černovlásku a jakmile se ocitla ve Společenské místnosti, rozhlédla se kolem sebe. Viděla vyděšené výrazy na tvářích většiny přítomných, jež byly špatně skryté za falešnými úsměvy. Nacházela se sice v koleji statečných, ale strach byl cítit všude. Co je ovšem statečnost, odvaha? Jedná se o schopnost a odhodlání překonat sama sebe. Postavit se vlastnímu strachu. Nebelvíři byli jako všichni ostatní. Báli se. Nedovolili však svému strachu, aby je ovládl. Nyní byla většina z nich vyděšená zprávou o útěku Smrtijedů, jež byli zajati ve válce, jíž se účastnila spousta rodičů nynějších studentů. Útěk těch šílených fanatiků měl být původně utajen, ale ministerstvu se celá situace začala vymykat.

Strach nebyl to jediné, co Hope spatřila. Byly zde obavy, ale i štěstí a láska. Viděla laskavost na tvářích, kde by ji dříve nehledala. Možná, že se vážně přestala dívat. Tak moc se bála o svou matku, že zapomněla na ostatní. Nebyla jediná, kdo mohl přijít o milované. Jak mohla zapomenout na Harryho? A co Heather? Nepohřešovala se jen Hopeina matka, ale i jejich otec. I oni měli strach. Viděla to. Cítila to, když pohlédla Harrymu do tváře. Proklínala samu sebe, že zapomněla na ostatní.

Ucítila za sebou pohyb, jehož vinou se do jejího srdce zapíchnul střep bolesti, jíž nerozuměla. Pomalu se otočila, aby pohlédla do tváře chlapce, jež se na ní usmíval. Nechápala to. Jak mohla to přehlédnout? Jak mohla nevidět, že jejího kamaráda něco trápí tak moc, až to nyní bolelo ji samou. "Georgi..." začala, ale nedostala příležitost svou větu dokončit. Zrzavý chlapec ji totiž chytnul za zápěstí a už ji táhnul na chodbu.