Nebyla slabá. Dokonce toho večera ani neplakala. Její tělo však bylo ze všeho toho stresu a nátlaku příliš vyčerpané. Chlapec s vlasy barvy písku k ní přiběhl a vytáhl jí na nohy. Pomohl jí posadit se do nejbližšího křesla a sám si k ní jedno přitáhl. Seděl naproti ní a bedlivě jí pozoroval, jako by se bál, že se mu tu před očima sesype. To se ovšem nestalo. Dívka si pouze promnila spánky a několikrát prudce vydechla. Zatoužila někam zalézt, stočit se do klubíčka a spát. Věděla však, že i kdyby to v onu chvíli udělala, za žádnou cenu by neusla.

Chlapec, jež byl o rok mladší než ona, k ní natáhl ruku a z obličeji jí odtáhl pramínek vlasů, jež zastrčil za její ucho. Působil přitom neskutečně neohrabaně, čímž dívku mírně pobavil. Nedala na sobě však cokoli znát. Pouze se na něj nuseně usmála a pohlédla do jeho očí, jež pro ní byly cizí. Nebelvír jí oplácel. Nakonec však nevydržel jeho tíhu, a tak sklopil zrak. "Jak často ty noční můry míváš?" zeptal se opatrně. Každý večer... Pomyslela si. Odpověď, jež pronesla nahlas, zněla ovšem jinak. "Častěji, než bych si přála." snažila se vyhnout přímé odpovědi. Zároveň však chlapci nechtěla lhát. Možná to bylo její upřímnou povahou, možná chlapcovou nesmělostí. Sama nevěděla. "Zdá se ti to samé nebo..." "Vždycky to samé. Ale jen po určitou dobu." nehodlala jej zatěžovat podrobnostmi.

Nebyla si ani jistá, jestli by jí věřil, kdyby mu řekla, že zmizí ve chvíli, kdy se naplní. Možná by ji vyslechl a pochopil, možná by ji měl za blázna a bez mrknutí oka ji odsoudil. To nehodlala dopustit. Příliš jí záleželo na tom, co si o ní myslí ostatní. Zvláště v posledních dnech, kdy na sobě hledala jen samé chyby. Nyní potřebovala ujištění, že není tak špatná, jak si momentálně připadá. Potřebovala vědět, že všechno zase dobré. Že není špatný člověk, že to, co se děje, není její vina. Tato slova útěchy však nepřicházela. A jakpak by také mohla, když se dívka se svým trápením nikomu nesvěřila?

Nebylo to pro ní snadné. Nikdo se jí nemohl divit. Častokrát znala úryvky budoucnosti, jež ji minimálně znepokojily, a přesto byla nucena mlčet. Vždy si poslušně nechala vše pro sebe a snažila se nemyslet na to, co mělo přijít. Na to, co nakonec vždy přišlo a ona s tím nemohla dělat. Mohla pouze přihlížet a doufat, že to dopadne jinak, než si myslí. Ne vždy tomu tak ovšem bylo.

_______________________________________

Mám pro vás návrh. Až dokončím Dceru Cizinky, mohla bych k příběhu vydat několik zajímavostí. 🙂 (Například, kdo s kým měl původně být, jestli měl být jiný konec, důvody datumů, a tak podobně) Měli byste o to zájem? 🤔🙃 dejte mi vědět v komentářích 😁

Děkuji všem, co mi poslali otázky do Charakter asku! Možná ho stihnu vydat už dneska❣️😁

💋🤗💖