Hnědé vlasy stažené v culíku byly potřísněné krví. Pramínek rudé tekutiny stékal po bledé kůži až ke konci spodní čelisti, odkud dopadal na černou koženou bundu. Kapek krve bylo na oblečení mladé ženy nespočet. Ne všechny však patřily brunetce, jež ve své ruce křečovitě svírala dřevěný proutek, z jehož špičky vycházelo slabé světlo. Žena ani jedinkrát nepohlédla za sebe. Přesto, že věděla, že se v lese nenachází sama, nebála se napadení. Ještě aby ano.

Pokud bylo její cítění správně, nacházeli se zde ještě dva muži. Žena ve své mysli jasně viděla jejich tváře. Šlo o může, jež znala dlouhá léta. Byli to jedni z jejích nejbližších přátel. Hluboko uvnitř své mysli cítila, jak jednomu z nich postupně ubývají síly. Musela jej zachránit. Nemohla o něj přijít. Nemohla přijít už o nikoho. Avšak čas neúprosně utíkal a nehodlal zpomalit. Přivřela oči a ve své mysli se na své dva kamarády plně soustředila. Ucítila nepříjemný tlak v hrudi. Tlak, jež symbolizoval otevřenou ránu, donutil brunetku zastavit a zalapat po dechu. "Jamesi." zašeptala sotva slyšitelně, načež se rozběhla, jak nejrychleji mohla k místu, kde tušila, že by tmavovlasého muže mohla najít.

Pokojem, v němž už několik hodin vládla tma, se ozývaly vzlyky. Po tváři jedné z jeho obyvatel stékaly slané slzy, jež na povlečení polštáře vytvářely tmavou skvrnu. Po jednom, obzvláště utrápeném, vzlyku následovalo zalapání po dechu, přičemž se dívka prudce vyhoupla do sedu. Rukama se chytila za hrudník a prudce dýchala. Pokoušela se urovnat si myšlenky. Potřebovala co nejrychleji zpracovat vše, co se v její noční můře odehrálo. Některé věci člověk ovšem nepřijímá nijak snadno. Proto se brunetka vymotala z deky a opatrně se postavila na roztřesené nohy.

Z pokoje se vyplížila tak tiše, jak jen to šlo. Pomalými, stále ještě nejistými kroky, sešla schody do Společenské místnosti. Frustrovaně vydechla a zamířila ke krbu, ve kterém se topilo naposledy před pár měsíci. Stoupla si za jedno z křesel a rukama se opřela o jeho opěradlo. Rozespale zamžourala k oknu a leknutím málem nadskočila, když konečně zpozorovala postavu, jež postávala u jednoho z oken. Toho večera byla jasná noc, měsíc svítil vysoko na nebi a jeho světlo ozařovalo chlapce, jehož vlasy díky němu vypadaly o mnoho světlejší, než ve skutečnosti byly. "Nemůžeš spát?" zeptal se chlapec. "Nemůžu." přisvědčila dívka, jež se stále snažila vstřebat šok, jež jí mladší chlapec svou přítomností způsobil. "Noční můry?" Hope přikývla. "Trpím na ně." přiznala. Její tvář neprozrazovala žádné emoce. "Harry se o tom párkrát zmínil. Prý občas křičíš ze spaní." pohlédl na dívku s lítostí. O tu však dívka nestála. "To nestojí za řeč." mávla rukou a chtěla popojít k němu, když jí kolena vypovědela službu a ona se zhroutila k zemi.

_______________________________________

Další kapitolka je za námi! 😁 S kým pak se to Hope asi potkala ve Společenské místnosti? Nějaké návrhy? 😂🤔🙄

Pokud máte ještě nějaké otázky do Charakter asku, nezapomeňte mi je poslat! Ať se se do něj můžu co nejdřív pustit... 😊🙃

Dejte mi také dolů do komentářů vědět, jestli byste chtěli po dopsání Dcery Cizinky nějaký speciál a pokud ano, tak jaký? 🤔

💋🤗💖