Dveře do Velké síně se otevřely a dovnitř vstoupila vysoká žena, za níž nejistě kráčela skupinka vyděšených prváků. Hope jim nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. Její oříškové oči vyhledaly hnědovlasého muže, jehož tvář byla ošklivě zjizvená. Tázavě povytáhl obočí, když pohled své dcery zachytil. Brunetka pouze zavrtěla hlavou. Nechtěla jej zbytečně děsit. Ne, když si ani sama nebyla jistá tím, co viděla. V hlavě stále viděla tvář ženy, jež dle jejích pocitů měla provést něco strašného. Ucítila na sobě něčí pohled. Proto pohlédla na o rok mladšího chlapce s pískovými vlasy, jež seděl vedle ní. Když si na tohle místo sedala, ani si jej nevšimla. Nebyl důvod. Nikdy spolu nemluvili déle, než pár minut.

Nebelvírka překvapeně zamrkala, když ní chlapec natáhl ruku s kapesníkem. "Teče ti krev." upozornil ji tiše. Až díky tomu si dívka uvědomila, že mezi zuby stále svírá svůj spodní ret. Po bradě jí stékal tenký pramínek krve z prokousnutého rtu. Lehce pootevřela ústa a od chlapce si kapesník převzala. Poněkud hrubě si bradu otřela. "Děkuju." pokusila na chlapce usmát, ale moc se jí to nepovedlo. "V pohodě. Taky mám hlad, ale naštěstí ne takový, že bych začal pojídat sám sebe." ušklíbla se. "Na to se mám až moc rád." Jeden koutek dívčiných úst se pohl v náznaku mírného úsměvu. "Je to znát." pokývala dívka hlavou při pohledu na chlapcovi ruce, jež byli poseté modřinami. "Co na říct?" zasmál se Nebelvír. "Rád dělám blbsoti." pokrčil nevinně rameni. Hope nad ním jen zavrtěla hlavou. Kdyby měla jistotu, že je její mamka v pořádku, a že nikomu z nich nehrozí žádné vážné nebezpečí, upřímně by ji pobavil. Teď však na něco takového, jako byl smích nedokázala ani pomyslet.

"Nechci rušit." ozval se jí u ucha rozstřesený hlas. "Ale už je na řadě." "Kdo?" zeptal se zmateně chlapec s pískovými vlasy. Hope pohlédla ke stolu profesorů. Na malou stoličku se právě usadilo děvčátko s vlasy barvy ohně. "Heather." vypustila jméno děvčátka z úst drobná brunetka ve chvíli, kdy jí její kamarád položil ruku na rameno. Hope ji překryla svou. Cítila, jak se chlapcova ruka klepe a proto ji povzbudivě stiskla.

Smaragdové oči se setkaly s čokoládovými. Bylo neuvěřitelné, jak sourozenci Potterovi byli podobní svým rodičům. Jediné, co je od nich odlišovalo, byly jejich oči. Zatímco Harry byl vzhledově věrnou kopií svého otce, oči zdědil po matce. Heather to měla naopak. Ohnivé vlasy, úsměv, jež vás donutil zamilovat si ji během pouhé vteřiny a dokonalé držení těla, měla po Lily, zatímco oči, z nichž nekoukalo nic dobrého, připomínaly všem Jamese.

Chlapec a dívka mezi sebou měli jakési pouto, kterému Hope nemohla nikdy porozumět. Vídala jej u Weasleyových, jež se mezi sebou věčně dohadovali, ale přesto by jeden pro druhého zemřeli. Harry a Heather to neměli jinak. Nebylo proto divu, že chlapec zatajil dech a celý se napnul ve chvíli, kdy se na něj děvčátko usmálo a nechalo si přes oči přepadnout Moudrý klobouk. Nebál se. Věděl, že ať bude Heather kdekoli, bude v pořádku. Měla dostatečně prořízlou pusu a dobré srdce na to, aby zapadla kamkoli. Přesto však cítil jakousi nejistotu. Jak by ji mohl ochránit, kdyby byla v jiné koleji? Možná nijak. A možná právě tak by to mělo být. Zrzka nepotřebovala jeho ochranu. Alespoň ne prozatím. Byla dostatečně silná na to, aby se o sebe postarala. Potřebovala prostor, aby mohla růst. Chtěla si jít svou vlastní cestou, i kdyby to znamenalo, že nebude stejná, jako cesta jejího bratra.

_______________________________________

Kdopak asi nabídl Hope kapesníček? 🤔😂

Jinak dneska možná ještě něco málo vyjde! 😁

💋🤗💖