Znáte ten pocit, kdy vám přijde, že byste na místě, na kterém se právě nacházíte, neměli být? Tak přesně ten měla v onu chvíli dívka, jež v ruce svírala své poznámky. Rukou si prohrábla své čerstvě obarvené vlasy a smutně se usmála. Když se na tomto místě nacházela podruhé, myslela si, že už se sem nikdy nevrátí. Přesto tu byla znovu. Tentokrát naposledy.

Vzala za kliku a vstoupila do známé místnosti. Tentokrát už nebyla nervózní. Nebála se. "Zdravím." usmála se na přítomné a usadila se do křesla, z něhož měla výhled na celou místnost. "Po kolikáté už to je? Po třetí?" zeptala se drobná žena. Dívka přikývla. "Uteklo to, že?" usmála se mile na ženu, načež otevřela svůj blok.

"Pravidla znáte. Odpovídá ten, kterého se zeptám. Zbytek je potichu. Čas rychle běží, takže se dáme do toho." zhluboka se nadechla.

"Georgi." oslovila zrzavého chlapce, jež na ní vykulil svá hnědá očka, načež hlavou kývl ke svému dvojčeti. Autorka se uchechtla. Spletla si je.

"Líbí se ti Hope? Jak dlouho se znáte?" položila otázku, při níž zrzek pokýval hlavou. "Hope byla vždycky hezká. Známe se prakticky od narození." "Děkuju, Georgi. To se ptala slečna klocarkova. Pokračujeme dál. Nyní tu máme otázky od slečny KikyTiky. Takže první otázka." přelétla papír očima. "Hope, které z dvojčat máš radši?"

Tázaná sebou škubla. Autorce bylo jasné, že taková otázka bude dívce nepříjemná. Hlavně na ní bylo obtížné najít správnou odpověď. "Mám je ráda oba..." dostala ze sebe drobná Nebelvírka po chvíli ticha. Nikomu v místnosti nemohlo uniknout, jak dvojčata napnutě poslouchají. Zvláště jeden ze zrzků se zdál nervózní.

Když se Hope neměla k dalším slovům, rozhodla se jí autorka popostrčit. "Chápu, kterého máš ale radši?" zeptala se a postřehla, jak si dívka sotva znatelně zamumlala cosi pro sebe. Bylo jí jasné, že jí nikdo nemohl slyšet. Ona však měla svojí domněnku, jež se zdála více, než pravděpodobná, a tak se rozhodla dívku už více netrápit.

"Líbí se ti Wood?" při této otázce na brunetku pohlédla její blonďatá teta. Toto ji více než zajímalo. Dívka polkla načež přikývla. "Eleanor, na kom ti záleží víc?" přeskočila pohledem na na mladou brunetu, jež se kousla do rtu. "Na přátelích nebo tvé dceři?" "Co je tohle za otázku?" Nel se celá napnula. "Položila bych život za kteréhokoli z nich, s tím rozdílem, že Hope bych dala přednost. Jako každá matka. Ona je teď ovšem v bezpečí. Nepotřebuje mě." "Jasně, že tě potřebuju." odporovala ženě její šestnáctiletá dcera. "Jak si vůbec můžeš myslet, že tě někdy přestanu potřebovat?" zeptala se podrážděně.

Autorce bylo jasné, že si to potřebují vyříkat. Potřebovaly čas. Čas, který jim nemohla poskytnout. "Je ti jasné, že se Hope může zbláznit starostí?" Brunetka si odfrkla. "Hope, prosím, nech toho." požádala ji Eleanor. "Chápu, že je to pro ní náročné. Ona by však na mém místě udělala to samé. Možná si to teď ještě neuvědomuje, ale jednou to pochopí."

Na to neměla autorka co namítnout, proto pouze pokračovala v kladení otázek. "Remusi, dostal si jen jeden dopis a k tomu měl na posteli ležet ještě před tím, než tvá žena odjela, že? A nebo tajíš něco, kvůli čemu by Hope mohla dostat třeba infarkt?" Hope pohlédla na svého otce a nedůvěřivě si jej prohlédla. Nakonec však zavrtěla hlavou. Tomuhle nevěřila. Remus takový nebyl. "Nic před ní netajím. Není co. Tohle je běžný postup Bystrozorů. Žádné zprávy, protože kdyby padly do rukou nepřítele, byla by to katastrofa. Nellie sice není Bystrozorka, ale když na to přijde, dokáže se tak chovat. Přeci jen jí dva Bystrozoři vychovali a navíc s jedním, možná už se dvěma, momentálně tam někde venku bojuje. Kdo ví." povzdychl a stiskl ruku své ženy. Teď byl klid. Alespoň na chvíli si o ní nemusel bát. Bylo mu však jasné, že jakmile tuto místnost opustí, všechno začne na novo.

"Harry, jak bys zvládal život bez rodičů? Co bratránek?" Tmavovlásek si posunul brýle na nose. "Na to se asi odpovědět nedá, když jsem to nezažil." zamyslel se. Muž, jež byl jeho starší kopií si k sobě blíže přitáhl svou zrzavou polovičku. "A Dudley... Viděli jsme se asi dvakrát, takže k tomu není moc co říct." V očích chlapcovi matky se zračila neskutečná bolest, kterou se žena snažila co nejrychleji zahnat. Nepovedlo se.

"Jamesi, víš, co by bylo, kdybyste nepotkali Eleanor?" zeptala se žena klidně. "Byli bychom všichni po smrti." ušklíbl se hořce muž. Přítomní se na něj otočili. Někteří nechápavě, jiní šokovaně, bolestně či smířeně. "Jiná odpověď na to není. Lily by obětovala svůj život pro Harryho..." "A ty pro ně oba." doplnila muže žena, jejíž jméno v otázce zaznělo. "Nevidím ale důvod zabývat se tím, co bylo. Důležité je to, co je teď." Měl pravdu. Nemělo cenu řešit něco, co se nakonec nestalo. Měli už dost problémů a starostí s tím, co se stalo skutečně.

Autorka se kousla do rtu, načež se zhluboka nadechla nosem. "Lily, co Srabus? Kdy si ho viděla naposledy?" James se narovnal a ruce sevřel v pěst. Jeho žena jej jemně pohladila po zádech. "Nevídáme se od školy. Některé rány nikdy nepřebolí." vysvětlila žena. Věděla, že si zvolila správně a nikdy toho nelitovala. James byl její všechno. Vždycky tomu tak bylo.

Autorka otočila na další stranu. Při pohledu na jméno se pobaveně usmála. "Jsem zvědavá, co to zase bude." uchechtla se, než se dala.do čtení otázek. "Nyní se ptá slečna ZtelesneneZlo." oznámila přítomným. "Frede a Georgi, úplně náhodou jste se před Hope v poslední době nevyměnili?" Oba zrzci povytáhli obočí, načež se jeden z nich zamračil. "Proč bychom to dělali?" zeptal se nechápavě a dívka, jež se jej zeptala, mu věřila.

"Eleanor, tím, že sis vybrala jednoho člověka místo své dcery, sis to u mě posrala. No, to není otázka, ale názor. Jdeme dál." sjela pohledem po papíře na další otázky. "Slečna HappyLittleSushiRoll se ptá George, alespoň tedy toho, o kterém si Hope myslí, že je George... Matoucí." uznala dívka. "To jsi celou dobu Hope lhal o tom, kdo vlastně z dvojčat jsi? Nebo jste se už nějakou dobu s ehm, druhým dvojčetem, několikrát prohodili?" Na to se oba zrzci nebezpečně usmáli. "Popravdě se prohazujeme poměrně často." "Když se nám to hodí." doplnil svého bratra jeden ze zrzků, nad čímž baculatá žena, jež seděla opodál, protočila očima.

"Frede, miluješ Hope?" při oné otázce vyprsklo několik lidí smíchy. "Podobná otázka už tu byla minule. A stejně jako tehdy musím odpovědět, že Hope je světlem mého života, potrava pro mou nebohou duši..." "Jasně, chápeme, Frede. To stačí." ušklíbla se autorka. "Remusi, chceš se vydat za Siriusem, Jamesem a Eleanor?" "Jak bych mohl?" odpověděl zjizvený muž otázkou. "Vždyť ani nevím, kde se právě nachází."

"Angelino." obrátila se dívka, na jednu z kamarádek Hope. "Miluješ Freda nebo George?" Černovláska překvapeně zalapala po dechu. "Angelina jednoho z nás miluje?" ozval se posměšný hlásek. "Kdopak to asi bude?" "Na mě nekoukej, já s ní na plese nebyl!" uchechtl se chlapec, ale něco v jeho pohledu autorce napovídalo, že úplně tak neříká pravdu.

Zatímco se dvojčata dohadovala, rozhodla se autorka pokračovat dál. "Opravdu je od sebe dokážeš rozpoznat?" Na to studentka sedmého ročníku přikývla. "Tak, teď se ptá slečna 139Caroline269. Hope, jak bys zhodnotila, jak se posunul tvůj vztah s Georgem? A co Oliver, jak to máš s ním?" Brunetka se zasmála. "S Georgem jsme přešli od nepřátelské nenávisti k přátelské nenávisti. A Oliver... Ten je fajn, ale na škole jsem se s ním nebavila, takže těžko říct. Sice jsme se o prázdninách často viděli, ale i tak musím uznat, že se moc neznáme." připustila. "Georgi, chceš být s Hope kamarád, nebo něco víc?" Zrzek protočila očima. "Co s těma vztahama všichni máte?" pokroutil nechápavě hlavou. "Vždyť je mi teprve sedmnáct!" vyjekl dramaticky.

"Frede, nevydával ses někdy před Hope za George?" Chlapec chvíli mlčel. Nakonec ovšem jasně odpověděl. "Ne."

"Eleanor, neuvažovala si o dalším dítěti? Protože být jedináčkem není někdy výhoda." Žena pokývala hlavou. "Jistě, že uvažovala. Jenže nejprve bylo brzy a teď už je tak nějak pozdě. Šestnáct let je velký věkový rozdíl." Autorka přikývla. Sama byla toho názoru, že jedináčci to mají těžší. Měla mladšího bráchu a z vlastní zkušenosti věděla, že i když se často hádají, když na to přijde, dokážou stát při sobě jako nikdo jiný. A to je dar, kterému se nedostane všem. "Tak, tahle otázku už tu dnes padla, takže jdeme na další. Remusi, jaké to je učit svou dceru a být s ní prakticky každý den?" "Někdy k nevydržení." zasmál de hnědovlásek. "Jako všechno má tohle své výhody a nevýhody."

"Eleanor, když si Teddymu řekla, že se vaše rody spojí, ale nebude to teď a nebudete to ani vy, tak kdo ty rody spojí? Prosím řekni, že to není Hope." Drobná Nebelvírka pohlédla tázavě na svou matku. Ta se na ní pouze laskavě usmála. "Budoucnost je zvláštní věc. Ne všechny mé vidiny se naplnily. Ne vždy znamenaly to, co jsem si myslela. Jediné, co vím jistě, je to, že jednou bude potemek mé krve milovat někoho z Woodových, stejně jako on bude milovat jeho." Autorka pokývala hlavou. Těmto věcem nerozuměla a tak raději pokračovala dál.

"Slečna LeleDunbar09 se ptá George, co cítí k Hope." "Ty otázky se opakujou." postěžoval si zrzek. "Tahle tu ještě nebyla." namítla autorka. Chlapec si povzdychl. "Mám ji rád. Ještě aby ne, když ji znám tolik let." ušklíbl se. "Hope, proč tak nenávidíš dvojčata? Nebo spíš, proč si je nenáviděla? Ptá se slečna JaTersipovag." "Protože si ze mě furt utahovali, jasně, vím, že to dělají pořád, ale už vím, že to nejsou pitomý kašpaři. No, pitomý jsou a kašpaři taky, ale je v nich i něco víc." Jedno z dvojčat si otřelo imaginární slzu. "To jsi řekla moc krásně, Hope." "Opravdu." přisvědčil druhý a poslal dívce vzdušnou slzu. Hope ledabyle rozhodila rukama. "Vidíte? Přesně o tomhle mluvím!" poznamenala podrážděně, načež kývla na autorku, aby pokračovala dál.

_______________________________________

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Tohle obvykle nedělám, ale sešlo se mi opravdu hodně otázek, takže to udělám jednoduše tak, že Charakter ask rozdělím na dvě části. Kdo zde nenašel odpovědi na své otázky, dočká se jich v druhé části. 😊🙃