Flashback:

Zvedl jsem se z pohovky tak, aby nevydala žádný prapodivný zvuk a zamířil jsem do kuchyně pro telefon. Objednal jsem pizzu a vrátil se ke klukům. „Víte co? Půjdu plán na dnešní večer oznámit Clary.“, řekl nadšeně CC a vystřelil z obýváku.

Konec flashbacku

Clary:

Jakmile Andy odešel, vrhla jsem se ke kufru a našla blok, který jsem si s sebou sbalila. Prohledala jsem pracovní stůl v zadní části pokoje a z posledního šuplíku vytáhla černou propisku. Z bloku jsem vytrhla jeden čistý papír a napsala na něj Nerušit, prosím!. Poté jsem na jedné poličce našla izolepu a potichu se vkradla na chodbu. Nalepila jsem papír na dveře a rychle za sebou zavřela. Doufala jsem, že ten nápis budou kluci respektovat. Přeci jen tu neměli v zámku klíč a já potřebovala být chvíli sama.

Skočila jsem na postel mezi polštáře a k jednomu se přitulila. Přemýšlela jsem, jestli bylo správné Andymu říkat o tom muži, ale někomu jsem se svěřit musela. Kdybych to řekla někomu z kluků, určitě by to Andymu pověděli. Neměli mezi sebou žádné tajemství. Všechno si říkali, tak proč by mu neprozradili i toto.

Najednou jsem zaslechla kroky na chodbě. Zadržela jsem dech a doufala, že papír ze dveří nespadl. Někdo, nemám ponětí, kdo to byl, se zastavil přede dveřmi a chytl za kliku. Už jsem myslela, že dveře otevře, ale klika se vrátila do původní polohy a dotyčný odešel pryč. Prudce jsem vydechla. Teď už budou kluci vědět, že chci být chvíli sama. Musím si všechno v hlavě urovnat, ale kde začít?

Nuže, nejprve si ujasním několik věcí. Byla jsem na koncertu BVB společně s Benem, kterému se přihodila ta nejhorší možná věc. Poté jsem omdlela a probudila jsem se v jejich dodávce, jelikož mě tam Andy odnesl. Nakonec mě odvezl domů a dal mi na sebe číslo. Domluvila jsem se s ním na schůzce v parku, abych se ujistila, že přijdou na Benův pohřeb. A teď jsem dokonce v jejich vile, aby se mi údajně ulevilo od všeho a já zase měla příjemný život. Počkat! Vždyť vůbec nevím, kdy má Ben pohřeb! A ani jsem nepopřála jeho rodině upřímnou soustrast! „Co ty jsi za kamarádku, Clary!“, vynadala jsem si. Vrhla jsem se po své tašce, našla mobil a vytočila číslo Benovy mamky. Volala jsem jí třikrát, než to zvedla.

Hovor trval možná deset minut, protože jsme se obě v jednu chvíli zhroutily a plakaly. Nebylo to vůbec příjemné. Když se mi podařilo uklidnit se, zeptala jsem se na datum Benova pohřbu a také jestli smím přivést někoho, na kom mu velice záleželo. Samozřejmě mi to jeho mamka dovolila a datum ustanovila na 9. 7. Rozloučila jsem se a položila hovor.

Zabořila jsem hlavu do polštářů a opět se rozplakala. Ben mi nehorázně chyběl. Každá vzpomínka na něj mi rozbolela srdce. Byl to jediný člověk, na kterého jsem se mohla spolehnout, když nepočítám rodinu. Tolik mi pomohl a já pro něj neudělala téměř nic. Sice mám teď možná nové kamarády, kteří na mě čekají dole, ale to je tak známost na léto. Co bude pak? Stejně budou mít nějaké turné, já budu muset chodit do školy, nebo mě prostě za nějakou dobu vysadí u nás doma a už se nikdy neukážou. Co já potom budu dělat? „To co vždycky, Clary.“, ozvalo se mi v hlavě. Ale to, co jsem vždy dělala, se nesmí opakovat. Nechci upadnout do depresí. „Ale chceš.“, ozvalo se znovu. Nejsem blázen, to přísahám, ale když  se nemohu rozhodnout, která část mě strhne sebou, hádám se sama se sebou.

Chvilku jsem tak seděla na posteli, až mě něco napadlo. Vzala jsem znovu mobil do ruky a palcem přejížděla po vystouplé části na zadním krytu. Věděla jsem, že to nechci udělat, ale neovládala jsem své ruce. Odtrhla jsem kryt, vyndala svou starou známou nepřítelkyni žiletku a vydala se směr koupelna. Ani nevím, jak jsem ji našla, ale vchod jsem měla vedle skříně v pokoji. Pustila jsem vodu z kohoutku, aby mě kluci dole neslyšeli a sedla si do rohu vedle vany. Třela jsem žiletku mezi prsty a přiblížila se s ní k zápěstí. Vyhrnula jsem si rukáv, abych si ho neušpinila a položila okraj žiletky na ruku. „Clary! Tohle nechceš udělat!“, napomínala jsem se. „Přestaň, Clary! Je to špatné!“, křičela jsem na sebe v duchu. Usmála jsem se sama nad sebou. Nemělo cenu dál bojovat, protože jsem se už dávno propadla zpátky na dno. Kluci sice ten pád zpomalili, ale jednou dopadnout musím, ne? Uchopila jsem žiletku pevněji, kousla se do rtu a přejela s ní přes zápěstí. Bylo to jako když krájíte máslo. Možná jsem trochu víc přitlačila, protože rána byla přeci jen hlubší, než jsem plánovala, ale to už nevrátím.

Seděla jsem vedle vany a sledovala, jak mi po prstech stéká tenký potůček krve. Ani to moc nebolelo. Začala mi těžknout víčka a poslední, co si pamatuji, byl CC, který vešel do koupelny a zařval: „Clary!!“. Poté jsem zavřela oči a propadla se do hluboké tmy.

CC:

Vyběhl jsem schody a zamířil ke Clary do pokoje. Bylo tam ticho. Opatrně jsem vzal za kliku, ale najednou jsem si všiml papíru na dveřích. Stálo tam „Nerušit, prosím!“. Respektoval jsem to, potichu zavřel dveře a sešel zpátky dolů.

Andy se na mě zmateně podíval. „Ty jsi za ní nebyl?“, zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. „Má na dveřích napsáno nerušit. Asi si chce odpočinout.“ Jake se zvedl ze sedačky a popošel k polici s DVD. „Víte co, až tu bude pizza, skočí pro ni CC znova. A teď jakej film si pustíme?“, řekl. „Najdi tam nějakej horor.“, řekl Ash. „Žádnej horor! Dej mi tam Batmana.“, řekl Andy a zvedl se ze sedačky. „Na Batmana ti kašlu. Já chci nějakou komedii, Jakeu.“, zaprosil Jinxx. „Ale já chci Batmana!!“, křikl Andy a začal dupat jako malé dítě, které nedostane slíbenou hračku. Začal jsem se mu smát. „Co chceš ty, CC?“, zeptal se Jake. „No..asi se přikloním k ..Batmanovi.“, řekl jsem nevinně. Andymu se rozzářily oči a začal skákat na sedačce. „Ty seš takovej zrádce, CC!“, stěžoval si Ash, ale dlouho se neudržel s vážnou tváří. Andy vyváděl jako malé dítě. „CC! Já tě zbožňuju.“, křičel. „Vždyť já vím.“, zasmál jsem se.

Za půl hodiny přivezli pizzu. Jinxx se pro ni rozeběhl, ale přerazil se o práh, takže ještě sebou stihl strhnout Jakea, který se mu rozhodl jít s jídlem pomoci. Já se otočil na patě a vyběhl schody. Clary měla pořád na dveřích napsáno Nerušit, ale já usoudil, že po dnešku musí mít hlad. Neváhal jsem a vzal za kliku. Pokoj byl prázdný, ale z koupelny jsem slyšel téct vodu. Možná se šla umýt? Opatrně jsem nakoukl dovnitř a spatřil Clary opřenou vedle vany s žiletkou v ruce a pořezanou rukou. „Clary!!“, zakřičel jsem. Neodpověděla, jen zavřela oči a hlava jí spadla na stranu. „Andy! Ashi! Sakra kde všichni ste?!“, křičel jsem. Vlezl jsem do koupelny, odhodil žiletku do vany a Clary jsem vzal do náruče. Když jsem s ní opouštěl pokoj, srazil jsem se s Andym. „Co se stalo, CC?!“, řekl zděšeně. „Zavolej sanitku, Andy! Podřezala se!!“, řekl jsem se slzami v očích. Andy se opřel o zeď a svezl se na zem. „Andy, dělej!“ On mě ale nevnímal. Naštěstí se přiřítil Ash a ihned vytočil nouzovou linku.

Sanitka přijela do dvou minut. Doktoři vyskákali ven, naložili Clary na nosítka a odvezli jí. Připomnělo mi to náš poslední koncert. Takhle odváželi jejího kamaráda Bena. Byl to děsivý pohled.

Andy:

Slyšel jsem, jak CC zařval moje a Ashleyho jméno. Bral jsem schody po třech a ve dveřích Claryina pokoje se srazil s CC-m. Nesl ji na rukou a v očích měl slzy. „Co se stalo, CC?“, křikl jsem. „Zavolej sanitku! Podřezala se!!“, odpověděl. V tu chvíli se mi zastavil svět. Ztratil jsem rovnováhu, opřel se o zeď a sedl si na zem. Jak..jak si mohla něco takového udělat? Vždyť působila normálně. Nedávala na sobě žádnou známku toho, že by se měla nějak špatně. Musela se přetvařovat.

Seděl jsem u zdi asi deset minut. Mezitím se u domu rozezněl zvuk sirén a následně se zase vzdálil, jak sanitka odjížděla. Nedokázal jsem pochopit, proč to udělala. Cítil jsem zmatek a bolest, ale asi nejvíce strach o ni.

Po chvíli za mnou přišel Ash. Sedl si vedle mě. „Andy, jsi v pohodě?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Proč to udělala, Ashi?“, zeptal jsem se s bolestí v hlase. „Nevím, Andy. Ale určitě pro to musela mít důvod.“ Důvod. Jak někdo může mít důvod udělat něco tak ohavného? To nepomyslela na to, že jsou lidé, kterým na ní záleží? „Ashi? Jel s ní někdo? Myslím do nemocnice.“ „Ne..Jake s Jinxxem jsou z toho dost mimo a CC? Ten sebou praštil na sedačku a myslím, že si vzal whisky.“, zabručel Ash. „Nemohl bys mě tam hodit?“ „Jistě, Andy. Jen si dojdu pro klíče od auta a papíry a hned jsem dole. Jo..a aby bylo jasno, Andy, žádný cigarety si s sebou brát nebudeš. Prostě to zvládneš i bez nich.“ Jen jsem kývl hlavou a vydal se k autu.

Nasedl jsem na sedadlo spolujezdce a připoutal se. Ash se během chvíle vyřítil ze vchodových dveří, nastoupil a rozjel se směrem do nemocnice. Když zaparkoval, rozběhl jsem se od dodávky pryč, málem jsem prolétl prosklenými dveřmi a zamířil přímo na recepci. „Prosím, nevíte na jakém pokoji najdu Clary Jackson?“, zeptal jsem se sestry, která na mě zmateně hleděla. „Promiňte, mladíku, ale žádnou Clary Jackson tady nemáme.“ „Ale vždyť ji před chvílí přivezli!“, zvýšil jsem hlas. „Oh, to jste měl říct hned! Ještě ji zatím na žádný pokoj nedali. Posaďte se támhle..“, ukázala na řadu hnědou kůží potažených židlí, „..a  počkejte, dokud pro vás nepřijde doktor.“ Kývl jsem hlavou a odvedl Ashe, který se mezitím objevil vedle mě. Jakmile jsem dosedl, začal jsem nervozitou podupávat nohama. „Andy, klid. Určitě se z toho dostane.“, uklidňoval mě Ash. „Doufejme.“, procedil jsem přes zaťaté zuby.

Za půl hodiny přišel doktor. „Pan Biersack a pan Purdy, říkám to dobře?“, zeptal se. S Ashem jsem současně kývli hlavou. „Pojďte za mnou.“ Vyskočili jsme ze židlí a šli potichu za doktorem. Zavedl nás k pokoji 23 a otevřel dveře a my vstoupili. „Můžete tu být až do konce návštěvních hodin, ale snažte se ji neprobudit. Potřebuje spát. Mimochodem..ztratila mnoho krve, tak se nelekněte, až uvidíte kanelu s krví. Nějak jí to doplnit musíme.“, řekl a opustil pokoj.

Otočil jsem se čelem k posteli a uviděl ji. Ruku měla obvázanou čistě bílým obvazem a do druhé jí pomocí hadičky přiváděli krev. Černé vlasy měla rozhozené na sněhově bílém polštáři a tvrdě spala.

Došel jsem si pro židličku a postavil ji vedle postele. Sedl jsem si a vzal její ruku do dlaní. Měla tak studenou ruku a tep téměř nehmatatelný. Ash si sedl z druhé strany a pozorně mě sledoval. „Tobě na ní hodně záleží, viď?“, zašeptal. „Ano, ale není to správně.“

Omlouvám se, že je tahle kapitola zase trošku víc negativní. Příště už to bude lepší, slibuju. :33

Omlouvám se za chyby a budu ráda za případné votes/commetns.

MrsBatmanJAC