Flashback:

Oči se jí opět zalily slzami. Posadil jsem se k ní blíže a dal jí ruku kolem ramen. „Samozřejmě že přijdeme. Bude nám potěšením," usmál jsem se. Clary se na mě vděčně podívala. „Díky, Andy, jsi moc hodný." Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se na ni ještě více.

Konec flashbacku

Clary:

V parku jsem se s Andym domluvila, že přijde i s kluky na Benův pohřeb. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli mu rodiče nějaký pohřeb zařídí, nebo to budou chtít mít jen v rodinném kruhu, ale podle mě si Ben zaslouží pořádné rozloučení. Sice neměl moc přátel, měl vlastně jen mě, ale kdyby přišli kluci, bylo by to něco neskutečného. Ben jimi byl doslova posedlý. Poslední dobou neposlouchal nic jiného než BVB. Vždy si je přál osobně potkat a mluvit s nimi alespoň pět minut. Tak si říkám, že kdyby tu byl a já mu mohla říct, že na jeho pohřeb kluci přijdou, zešílel by radostí.

Andy mě chtěl doprovodit až domů, ale já mu řekla, že ten kousek dojdu. Část mého já chtěla, aby se mnou šel, ale ta druhá chtěla být sama. Ano, zase jsem se rozpoltila na dvě osoby, přičemž jedna se chce sama utápět v depresích a ta druhá chce žít dál a pokud možno stýkat se s lidmi jako jsou kluci. Jenže která část nakonec vyhraje? Co si pamatuji, posledně jsem upadla do depresí, které trvaly přes půl roku. Nechci, aby se to opakovalo, ale co mám pro to udělat? Můj nejlepší kamarád je mrtvý a já teď nemám nikoho kromě rodiny. Andy mi sice nabídl, že za nimi mohu kdykoliv přijít na hotel, ale mně to přišlo zvláštní. Neznají mě a pochybuji, že by se se mnou bavili. Sice milují svoje fanoušky, ale přesto si nejsem jistá.

Doma mě přivítala mamka a ihned mě hnala do kuchyně. „Clary, od rána jsi nic nejedla, měla by sis vzít aspoň něco!" řekla přísně.

„Já nemám hlad, mami." „To mě nezajímá. Musíš jíst." Achjo. Koukám, že doma mě nikdo nedokáže pochopit. Právě jsem ztratila velmi blízkého člověka a přišla jsem o veškerou chuť do života. Nechtěla jsem nic dělat, jíst, bavit se, chodit ven, prostě nic. Chtěla jsem jen sedět na posteli, být potichu a vzpomínat. Vzpomínat na to, co všechno jsem s Benem prožila a v duchu se mu omlouvat za naše občasné hádky. Stejně mě neuslyší.

Z přemýšlení mě vytrhla mamka. „Clary, sedni k tomu stolu a jez. Budeš to mít studené." Poslušně jsem si sedla na židli a vzala do ruky vidličku. Měla jsem brambory a přírodní kuřecí maso, nebo co to bylo. Jen tak jsem ťukala do brambor, dokud mi jeden neutekl z talíře.

„Sakra," zaklela jsem. Mamka se otočila od sporáku a výhružně se na mě podívala. „Jez," zavrčela. Bezmyšlenkovitě jsem napíchla brambor na vidličku a začal jíst. Snědla jsem sotva polovinu a jídlo mi začalo tuhnout v krku. Už jsem nemohla polknout. Mamka mi vzala talíř a propustila mě do pokoje. „Díky, mami."

Plácla jsem sebou na postel a koukala do stropu. Myšlenky se mi začaly ubírat zpátky ke koncertu. Nějak mi nedocházelo, proč tam ten chlap vůbec byl. A po kom ten nůž chtěl původně hodit? V tu chvíli mi svitlo. Celou dobu přece upřeně pozoroval Andyho! To ne. Musím toho kluka varovat. Co když se mu tady ještě něco stane? Rychle jsem seskočila z postele a rozeběhla se do předsíně pro mobil. Nechala jsem ho v kapse u bundy. Cestou jsem zakopla o práh a natáhla se.

„Do háje!" utrousila jsem. Juliet, která se zničehonic objevila za mnou, se začala smát jako pominutá. „Chudinko, už ani chodit neumíš," prohodila. Pak se otočila na podpatku a odešla k sobě do pokoje. Jen jsem nad tím mávla rukou a zvedla se ze země.

V pokoji jsem nejistě vytočila Andyho číslo a přecházela z rohu do rohu. Nemusela jsem čekat dlouho, Andy to zvedl hned.

„Ahoj Andy."

„Oh, Clary!"

„Víš, nechci rušit ale, vzpomněla jsem si na toho chlapa z koncertu."

Andy si jen povzdechl.

„Clary, už na to nemysli. Bude ti pak ještě hůř."

„Ale tohle je důležité, Andy!"

„Promiň, ale teď nemohu. Stačilo, že jsme se dnes bavili o pohřbu tvého přítele."

Mého přítele?

„Ben nebyl můj přítel. Byl něco jako bratr, součást rodiny."

Andyho to očividně zarazilo, protože nějakou dobu neodpovídal.

„Dobře, Clary. Mám nápad. Zítra jedu s kluky do vily, tak jsem si řekl, co kdybys jela s námi? Určitě bys přišla na jiné myšlenky a navíc CC by tě velmi rád viděl, že CC?"

Z telefonu se ozvalo. „Drž hubu, Andy!" a následoval CC-ho smích. Musela jsem se zasmát také.

„Nevím, jestli by mi to mamka dovolila. Navíc vám nechci překážet..." schválně jsem nedokončila větu. Stejně jsem nevěděla, co dál říct.

„Nebudeš překážet! A když ti to doma nedovolí, tak tě prostě uneseme, tečka," řekl Andy a začal se smát.

Nakonec to není zas tak špatný nápad a třeba by mi to mamka mohla dovolit. Když jí řeknu, že mi to pomůže dostat se ze špatné nálady, mohlo by to klapnout.

S Andym jsem mluvila ještě chvíli, a pak se rozeběhla do obýváku. Opět se mi podařilo zakopnout o práh, ale tentokrát jsem to ustála. „Mami!" zařvala jsem. „Copak?"

„Víš, Andy, to je ten kluk, který mě přivezl domů a pomohl mi, se ptá, jestli bych k nim na nějakou dobu nemohla," řekla jsem.

„K nim?" zeptala se mamka. „No, ano. Oni... totiž jsou to kluci z té kapely, kterou jsem poslouchala při svých depresích. To oni mi pomohli vyhrabat se zpět nahoru. Mohla bych tedy, prosím?" udělala jsem psí oči.

Mamka se zvedla a popošla k oknu. Zadívala se ven a bylo vidět, že přemýšlí. „Moc se mi to nezamlouvá, ale pokud si myslíš, že ti to pomůže, bylo by dobré, kdyby ses odreagovala. Přece jen sis toho zažila dost. Ale musíš se mi každý den hlásit a s tím Andym si chci promluvit, než mi tě odveze." Na nic jsem nečekala a skočila jí kolem krku. „Díky, mami. Díky! Miluju tě!" Rychle jsem poslala Andymu zprávu, že to klaplo a běžela si sbalit věci.

Když jsem konečně s námahou zavřela kufr, bylo půl jedenácté. Chtělo se mi spát, proto jsem rychle navštívila koupelnu a šla si lehnout.

Druhý den ráno jsem vstala podle budíku už v sedm hodin a šla se trochu upravit. Potřebovala jsem vypadat lépe, než si mě kluci pamatovali. Musím působit vyrovnaně a smířeně s životem. Nechci jim přidělávat starosti. Už tak mě teď budou muset hlídat.

V půl deváté se před domem rozezněl klakson auta. Skočila jsem k oknu a všimla si černé dodávky. Rozbušilo se mi srdce. Oni opravdu přijeli. Otevřeli se dveře spolujezdce a vystoupil Andy. Měl na sobě černé roztrhané džíny a černé triko. Vypadla sakra dobře! Myslela jsem, že se u okna rozteču. No tak Clary! Na co to myslíš, okřikla jsem se v duchu.

Vyběhla jsem z pokoje do předsíně a otevřela vchodové dveře. Andy zrovna natahoval ruku ke zvonku, ale uprostřed pohybu se zasekl. Udiveně se na mě podíval.

„Ahoj, Andy!" křikla jsem až moc nahlas. Andymu se na tváři rozlil úsměv.

„Mohu dál?" zeptal se. Kývla jsem hlavou a vtáhla ho dovnitř.

Andy:

Nevím, co to se mnou je, ale nemohl jsem se dočkat, až vyrazíme. Včera jsem klukům řekl o nabídce, kterou jsem dal Clary. Všichni souhlasili a musím říct, že vypadali, jako by se také těšili, až přijede. Ash mě celou dobu pozoroval a posílal mi významné pohledy. Myslel jsem, že ho něčím přetáhnu. Vím přesně, co mi tím naznačoval.

„Ty Andy?" zeptal se mě právě Ash.

„No?"

„Vypadáš nějak nervózně. Že by ses už nemohl dočkat?" popíchl mě. „Ashley Purdy, vím moc dobře, co mi chceš říct, ale vyvedu tě z omylu. Chci, aby se Clary měla lépe, jasné? Nic víc v tom není."

„No, jen aby," utrousil Ash. Už jsem se neudržel a vlepil mu pohlavek. On si to samozřejmě nenechal líbit a strčil do mě. Pošťuchovali jsme se asi pět minut, než přišel Jake.

„Co tady proboha děláte, vy dva?" obořil se na nás. Ash na nic nečekal a spustil. „No, vypadá to, že se nám tady Andy trochu nemůže dočkat té Clary." Jake vyprskl. Vzal jsem polštář a mrskl ho směrem k původci smíchu. Polštář narazil Jakeovi přímo do obličeje a utlumil jeho škytání. Během chvíle se do pokoje přiřítil Jinxx i CC a začala válka. Mlátili jsme se a strkali do sebe jako malé děti. Byla to docela zábava, než na dveře zaklepala pokojová služba.

„Neruším?" ozvalo se zvenčí. V pokoji se rozhostilo hrobové ticho. „Kdyby vás to zajímalo, stále je vedlejší pokoj obýván jinými majiteli a mám za to, že by byli raději, kdyby jste si to nechali na večer." Zmateně jsme se po sobě podívali, než nám to došlo. Poté jsme všichni vyprskli smíchy.

Jakmile jsme trochu poklidili pokoj, vyšli jsme před hotel. Cestou se na nás jedna pokojská divně koukala. Asi to byla ona, kdo nám klepal na dveře. Zasmál jsem se a prošel bchodovými dveřmi. Venku bylo docela hezky, což zapůsobilo na mou náladu a já nechal řídit CC-ho. To byla chyba. Hned druhou zatáčku jsme málem nevybrali a já, i když nejsem věřící, jsem se začal modlit, abychom dorazili v pořádku.

Po dvaceti minutové jízdě šlápl CC na brzdu a se všemi to trhlo dopředu. „CC, jednou nás se svým řidičským uměním zabiješ," vydechl jsem.

Vystoupil jsem z auta a vyrazil po příjezdové cestě. Chtěl jsem zazvonit, ale v tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála se zářivým úsměvem Clary. „Ahoj Andy!" křikla.

Usmál jsem se. „Mohu dál?" zeptal jsem se a Clary mě vtáhla do domu.

Jejich příbytek byl oproti naší vile malinký, ale měli ho velmi vkusně zařízený. Líbilo se mi tam. Clary mě táhla za sebou, až mě přivedla do obývacího pokoje, myslím. Na pohovce seděla její mamka.

„Dobrý den," řekl jsem. Musel jsem být milý a přesvědčivý, ale copak se někdy chovám jinak? Zasmál jsem se v duchu, protože vím, že ne vždy je to pravda. Claryina matka mě velmi důkladně vyzpovídala, ale nakonec přeci jen s mým nápadem souhlasila. Poděkoval jsem a zaručil se, že její dceru vrátíme v pořádku. Poté jsem Clary pomohl s kufrem a dovedl ji k dodávce. Ještě se rozloučila s mamkou a pak vyrazila za mnou.

CC jí otevřel dveře. „Vítej, Clary!" křikl Jake a vtáhl ji na zadní sedadlo. Clary se nejistě usmála a připoutala se. Nastoupil jsem, CC se zase ujal řízení a my vyrazili. Celou cestu jsem koukal do zpětného zrcátka a všiml si, že se Clary směje Ashovým vtipům. Byl jsem rád, že ji přijali mezi sebe. V jednu chvíli se Clary podívala dopředu a všimla si, že ji pozoruji. Ihned celá zčervenala. Uhnul jsem pohledem jinam a slyšel, jak se Ash uchechtl. No skvělý.

Díky moc za přečtení a votes! :) Doufám, že vás to baví. Pokud máte nějakou připomínku/kritiku, napište mi to do comments. Budu ráda. ^^

MrsBatmanJAC