Tato kapitola je jako omluva pro všechny, kteří ji čekali mnohem a mnohem dřív.

Také bych ji chtěla (nebo aspoň konec) věnovat Kláře, která mi navodila tuto "náladu" a díky tomu jsem byla schopná vůbec něco takového napsat. :33

Juliet:

Nikdy bych nevěřila, že se mi podaří vymyslet tak skvělý plán, jak od sebe dostat Andyho s mojí adoptivní sestrou Clary. Už jen skutečnost, že si Andy po rozchodu se mnou, s úžasnou Juliet Simms, začal myslet na Clary, mě přiváděla na ty nejpodlejší plány. Když jsem je nachytala po pohřbu Claryina kamaráda, jak po sobě lezli u nás před domem, podařilo se mi je na chvíli od sebe odtrhnout, ale dlouhého trvání to nemělo. Musela jsem jednat jinak. Sice jsem to byla já, kdo vztah Andy – Juliet ukončil a to nehezkým způsobem, ale nemohla jsem dovolit, aby si Andy někoho našel dříve než já. Sice jsem se zahazovala s několika dalšími kluky, ale to byly románky tak na dvě až tři noci, než mě přestali ti dotyční bavit, a pak jsem zase byla jednoduše single.

Kdesi uvnitř mě prahla minulá Juliet po Andym stále tou prvotní a vroucí láskou, ale moje skutečná část, která chtěla mít Andrewa jednoduše jen pod kontrolou, převyšovala vše ostatní.

Když jsem jednoho večera šla sama po ulici a jen tak přemítala, jak bych ty dva od sebe dostala, potkala jsem onu skupinu „namakanců“. Byli zřejmě už v podnapilém stavu a mysleli si, že si se mnou užijí, ale to se přepočítali. Jakmile se mě jeden z nich dotkl, uštědřila jsem mu ránu kolenem do slabin. Schoulil se mi u nohou a prosil o odpuštění. To mě rozesmálo a dalo mi velkou práci uklidnit se, abych je mohla dá se říct poprosit o službu. Nebylo těžké přesvědčit je, aby na mě počkali v té a té ulici a tam se do Andrewa pustili, když jim odměnou byl slíbený obnos peněz. A nebyl to jen tak nějaký malý balík, stálo mě to docela dost, ale co já bych pro to neobětovala?

Tak jsem se jednoho dne vydala k němu do vily a bylo mi hned jasné, že je tam Clary s nimi. To se mi hodilo ještě více. Zazvonila jsem a čekala, že mi přijde otevřít právě on, ale naneštěstí se ve dveřích objevil naštvaný Ashley a odmítal mi Andrewa zavolat. Nebylo lehké ho přesvědčit a také se mi to nepovedlo. Zabouchl mi dveře před nosem a já v jednu chvíli chtěla odejít a vzdát to, ale když už jsem za to vyhodila tolik peněz, musela jsem zazvonit znovu. S trochou víry jsem docílila toho, že mi nakonec otevřel sám Andrew a já mohla spustit část svého vymyšleného divadla.

Nejprve se mi moc nedařilo přesvědčit ho, že bych se chtěla jen omluvit za to, co jsem udělala, ale když jsem řekla, že by nebylo dobré, aby to slyšela má sestra Clary, svolil a vyrazil se se mnou „projít“. Chudák netušil, že to nebude přátelská procházka. Hned, jak jsme se dostali do oné uličky, jsem obrátila kartu. Ta hodná Juliet byla ta tam a na scénu přišla ta skutečná, která chtěla vše zničit. Ani nevím, kdy se ze mě stala taková zrůda, pokud mě tak někdo chce nazvat, ale líbilo se mi to. Chtěla jsem, aby Andrew trpěl, nebo spíš aby díky němu trpěla Clary. Možná by bylo jednodušší, kdybych si Andrewa získala, než kdybych ho nechala zmlátit, ale co bolí Andyho, bolí i Clary a naopak. Tímto jsem se řídila.

Moji poskoci „namakanci“ s ním byli hotovi během několika málo minut. S výsledkem jsem byla spokojená a ještě větší radost jsem měla, když se ve zprávách rozneslo, že Andrew přišel o svoji přítelkyni, která si kladla za vinu jeho zranění.

Celý plán se mi vydařil, ale potřebovala jsem zlomit ještě Andrewa. Rozhodla jsem se pro tu nejpodlejší možnost a to, že jakmile zavřeli Clary do psychiatrické léčebny, kvůli šoku (jsem velmi informovaná, stačí mít lidi na správném místě), vydala jsem se za ní, abych na recepci podala informace o její rodině atd. Vydávala jsem se za její opatrovnici a dala jim k dispozici mé jméno v domnění, že se Clary jmenuje ve skutečnosti Juliet a schovává se pod pseudonymem Clary Jackson. Byle jednoduché to vysvětli, zvlášť když se to dalo přirovnat k programu o ochraně svědků. Navíc se to hodilo i mně, protože někdo z blízkosti Black Veil Brides nahlásil přepadení Andrewa na policii a na mé jméno byl vyhlášen zatykač. Takhle jsem měla jistotu, že zvládnu dvě mouchy jednou ranou.

Nikdy jsem na sebe nebyla pyšnější. Ale zatímco jsem stála na recepci a diktovala poslední informace o Clary, nyní Juliet, slyšela jsem, jak Jessica (moje informátorka), vyhodila ze své kanceláře jakousi stařenu. Zrovna, když otvírala dveře, zahlédla jsem Clary a musela jsem se sama pro sebe začít smát.

Během pěti minut bylo všechno papírování hotové a já potichu došla ke dveřím, naklonila se k nim a poslouchala, jak se Jessica snaží Clary vysvětlit, že má jiné jméno. Moje adoptivní sestřička v tu chvíli křikem proklínala všechny svaté, promlouvala k Jessice, aby si dala říct a uvěřila jí, že se tak nejmenuje, ale měla to marné. Jessica v tom jede se mnou, a proto je Claryina snaha k ničemu.

Nedalo mi to a musela jsem se posadit před psycholožčinu kancelář a počkat, abych viděla obličej své zdrcené sestry. Při zdlouhavém čekání jsem se bavila tím, jak Clary křičela na Jessicu. „Říkám to snad už po dvacátý! Já jsem Clary Jackson a Juliet Simms je, vlastně byla moje adoptivní sestra!“, ozývalo se zpoza dveří. Na mé tváři hrál pobavený úsměv. „Posaďte se, slečno! Pro nás je svaté to, co je v papírech! Nikoli to, co říkají pacienti! Myslíte, že můžeme většinou psychicky labilní pacienty poslouchat? Víte, kam by to spělo?“, křičela na mou sestru nazpět Jesiica. „Ale já nejsem psychicky labilní! Jsem tady zavřená neprávem! Přiznávám, že jsem upadla do šoku, ale kvůli tomu přece nemusím být tady zavřená a ještě ke všemu neprávem obviňovaná!“, stála si na svém Clary. „S tímto přístupem mám právo o tom pochybovat!“, přisadila si Jessica a má ramena se začala otřásat zadržovaným smíchem. Zatím se mi všechno daří přesně tak, jak jsem si to navrhla.

Hádka těch dvou probíhala ještě nějakou tu chvíli, než se dveře psycholožčiny kanceláře otevřely a z nich doslova vydupala naštvaná Clary. O něco později za ní vyšla i Jessica, která si něco mumlala pro sebe. „Stůjte, slečno! Antonie vás doprovodí do pokoje. Jen… Kde je zase Antonie?!“, křikla směrem na recepci. Žena za pultem jen pokrčila rameny a vzala do ruky sluchátko od telefonu, zběsila vyťukala číslo a začala shánět Antonii. Clary ještě chvíli poslušně stála na místě, ale pak se očividně začala nudit, a proto se otočila. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, její pohled padl přímo do mé tváře a ona se v polovině pohybu zasekla. Nejprve se zhluboka nadechla, poté vydechla a nakonec její rysy ztvrdly, jako by byly z kamene. „Ty…“, zasyčela a kdybych nad ní neměla navrch, bála bych se jejího zlověstného tónu. „Jessico? Toto je TA Juliet Simms, za kterou mě vydáváte. Toto je moje adoptivní dcera, vidíte?“, procedila přes zaťaté zuby a zabodla do mě svůj hubený ukazováček. Jen jsem se na psycholožku podívala a přimhouřila oči. „Teď to koukej nezvorat!“, říkala jsem si v duchu a doufala, že se Jessica bude držet plánu. „Milá zlatá, toto je tvá opatrovnice. Měla by ses jít už konečně najíst. Z hladu plácáš nesmysly.“, zakončila náš „rozhovor“ Jessica. Jen jsem kývla hlavou, že to zahrála dobře a rozešla jsem se ven z léčebny. Už jsem tam nechtěla být ani minutu. Zapáchalo to tam stejně jako v nemocnici a to pro mé čichové buňky nebylo to pravé ořechové.

Jakmile jsem opustila tu starou šedivou budovu, úspěšně jsem se vyhnula skupině lidí, aniž bych na ně byť jen koutkem oka pohlédla, nastoupila do auta a konečně se vydala na cestu domů.

Andy:

Večer, kdy nám Jake řekl, že našel budovu, kam nejspíš Clary přivezli, se mi strašně špatně usínalo. Stejně jsem nakonec vypětím zavřel oči a ponořil se do vln spánku. Druhý den ráno jsem hned časně ráno vstal, navštívil koupelnu, abych upravil své vrabčí hnízdo, oblékl se do černých upnutých džínů a obyčejného černého trička bez potisku a sešel dolů do kuchyně. Na sedačce ještě pospával Ash s plechovkou piva v ruce. Měl lehce otevřenou pusu a chrápal. Musel jsem se kousnout do ruky, abych se nezačal smát nahlas, a tak jsem vynaložil veškerou sílu k tomu, abych zůstal přišpendlený na místě a nevzbudil ho.

Zanedlouho se dolů ze schodů začali trousit i ostatní. Všichni šli téměř neslyšně, protože bylo rozespalí stejně jako já. Vlastně všichni až na CC-ho a Adel, kteří mezi sebou žhavě diskutovali o tom, kdo měl mít jak velký kus polštáře a peřiny. Má ruka vystřelila před pusu, abych jim naznačil, že mají být zticha a druhou rukou jsem ukázal na spícího Ashe. Jakmile ho spatřili, začali se různě pošklebovat a přemáhali se k tomu, aby nevyprskli smíchy nahlas. Adel ke mně po špičkách došla a zašeptala svůj plán. Nemohl jsem s ní nesouhlasit.

Výhodou bylo, že se mi kolem nohou začala motat Crow, která žadonila o pozornost, takže jsem plán ještě trochu vylepšil. Popadl jsem to sametově hebké klubíčko do rukou, podrbal Crow za ušima a položil ji na břicho spícího Ashe. Adel si z copánku z vlasů vytáhla červené peříčko a podala mi ho do ruky. Pevně jsem ho uchopil mezi prsty, abych ho nevytrousil, podíval jsem se na kluky, jestli všichni sledují naši akci a přiblížil se k Ashovi. Lehce jsem si skousl jazyk, abych nevyprskl smíchy dřív a pošimral ho peříčkem pod nosem. Ashova pravá ruka vystřelila k obličeji, přimčen tento prudký pohyb vystrašil Crow, která se Ashovi zadrápla do břicha a nebezpečně zaprskala. Ash udělal bolestnou grimasu a zakňučel. „Auu…moje břišáky.“ Jenže to jsme se už všichni popadali smíchy za břicho. Crow uraženě odpochodovala pryč, Adel se opírala o CC-ho, aby neupadla, Jake s Jinxxem se téměř zlomili v pase a já se sbíral ze země. Ash vypadal, že projel skartovačkou a stále se mnul břicho.

Nakonec jsme se uklidnili a jali se jít do kuchyně na snídani. „Ty Jakeu? Nepamatuješ si náhodou, kdy mají v té léčebně návštěvní hodiny?“, zeptal jsem se, když jsem uklízel svůj talíř ze stolu. Jake se zvedl ze židle a přešel k umyvadlu, aby napustil vodu do konvice. „Myslím, že jsou tam až po obědě. Chtěl by ses tam jet podívat?“ Jen jsem přikývl a opustil jsem kuchyň.

Celé dopoledne se neskutečně vleklo, ale naštěstí jsem ho přežil. V autě jsem celou dobu neklidně podupával nohou a modlil se, abychom tam našli Clary. Měl jsem v plánuji ji ihned odvést.

Na místo jsme dorazili asi v půl druhé. Rychle jsme vyskočili z auta a protáhli jsme se. Přeci jen když je vás šest a jste na sobě namačkaní, abyste se vůbec do auta vešli, to zrovna dvakrát pohodlné není. Jakmile jsem se protáhl, vyrazil jsem jako první ke vchodu léčebny. Zbytek skupiny za mnou něco dost hlasitě probíral, ale já je neposlouchal. Chtěl jsem co nejdříve ke Clary, abych si ji mohl odvést domů. Měl jsem jistý plán a nic mi ho překazit nemohlo! Aspoň jsem v to doufal.

Před vchodem jsou trochu zpomalil a počkal, až mě ostatní dojdou. Ve dveřích jsem se málem srazil s jistou osobou, která mi strašně připomínala Juliet. Přeběhl mi mráz po zádech, ale viděl jsem tu dívku jen tak krátce, že jsem se možná zmýlil. Kluci mě doslova dostrkali k recepci a já se obrátil na postarší ženu za pultem. „Prosím váš, je tady někde paní Jessica?“, zeptal jsem se, ale odpověď jsem už nedostal, protože jsem spatřil Clary, jak byla popostrkována jakýmsi ukazovátkem, kterým ji jedna stará, vysoká a od pohledu nepříjemná žena píchala do zad, aby šla. „Měla jste na jídlo jen omezenou dobu. Je to váš problém, že jste se nenajedla!“, prohlásila stařena. „Zacházíte tady se mnou jako s nějakým zločincem, tak si aspoň ty kecy odpusťte!“, opáčila Clary.

Už jsem se na to nemohl dívat, a proto jsem vystřelil jejich směrem. „Clary!“, křikl jsem, načež se prudce zastavila a stařena ji zabodla ukazovátko do zad. Zděsil jsem se a rozeběhl se ještě víc. Clary stála na místě a ztěžka dýchala. Popadl jsem dřevěnou tyč, kterou stařena pevně svírala v ruce, a hodil ji na zem. Pak jsem si Clary přitáhl do medvědího obětí. Pevně se na mě natiskla a zhluboka nasávala moji vůni. „Ty sis pro mě přijel.“, zašeptala téměř neslyšně. „Pro tebe vždy.“, prohlásil jsem hrdě.

Mezitím za námi přišel zbytek mého doprovodu a dokonce i paní Jessica, pro kterou došla naštvaná „vychovatelka“, která Clary přivedla. „Mladíku? Mohl byste kousek odstoupit?“, zeptala se mě Jessica. Jen jsem na protest zavrtěl hlavou a dál Clary objímal. „Jessico, měl bych otázku.“, řekl jsem po chvíli a podíval se na ni. Jen mi pokynula rukou, abych pokračoval. „Nebyla tady náhodou Juliet, Juliet Simms?“ Po této otázce si Clary povzdechla, odtáhla se ode mě a zabodla pohled do špiček svých bot. „Ovšem že byla!“, řekla až ledově chladně a podívala se na mě takovým pohledem, který říkal, jestli to myslím vážně. „Kdyby vás to zajímalo, tak jste ji teď i objímal.“, dokončila o pár řádů tišeji. „Eh?“, ozval s velmi inteligentně Jinxx. „Vždyť teď objímal Clary, paní…jste si to nejspíš spletla.“, potvrdil moje myšlenky CC. „Kdepak. Byla tady její opatrovnice a potvrdila nám, že tady slečna se jmenuje Juliet Simms a je v ochraně svědků, proto používá jméno Clary Jackson. Navíc byl na ni vystaven zatykač, že napadla zpěváka jedné skupiny, proto si ji tady necháme, dokud nepůjde na stanici. A teď mě omluvte, musíme slečnu odklidit do její místnosti!“, pronesla a odstrčila mě od Clary. „To ani náhodou! Tahle slečna se jmenuje Clary Jackson a je to má přítelkyně! Proč bych na ni měl nechat vypsat zatykač, když vím, že mě nechala zmlátit její adoptivní sestra Juliet?! Okamžitě Clary propustíte!“, rozkřičel jsem se na Jessicu a sám se divil, kde jsem posbíral tolik kuráže ke křiku na starší osobu. Psycholožka jen naprázdno otevírala a zavírala pusu, než přišla na to, co mi vlastně řekne. „Nebudu tady s vámi diskutovat o jejím propuštění. O tom nerozhoduji já ani vy!“, prskla. „Máte pravdu, proto zavolám detektivu Malcomovi, aby to s vámi vyřešil a Clary si odvezu osobně.“, pronesl jsem už téměř klidně, vytáhl mobil z kapsy kalhot a vyhledal den, kdy mi detektiv volal. Vytočil jsem jeho číslo, obeznámil ho s danou situací a on slíbil, že se ihned vydá na cestu a vše zařídí.

Vítězně jsem se na Jessicu usmál a popadl Clary do náruče. Rychle a pevně spojila ruce za mým krkem, aby nespadla a zářivě se na mě usmála. Musel jsem jí úsměv oplatit, jelikož vypadala tak kouzelně. Jessica šla před námi, zběsile rozhazovala rukama a nahlas přemýšlela, jak to všechno asi vysvětlí a proč ona musí mít tak náročný život. Jen jsem nad její reakcí povytáhl obočí a pokračoval ke dveřím.

Venku jsem Clary postavil na zem a upravil jí tričko, které se jí neposlušně vyhrnulo do poloviny břicha. Okamžitě sklopila hlavu a začala se červenat. V tu chvíli jsem ji chtěl políbit, ale přerušil mě náš skvělý CC. „Lidi! Pojďme na pořádný jídlo!“, zakřičel. „To bych moc ráda, CC, ale až někdy jindy. Chtěla bych si od všeho odpočinout.“, zaprosila Clary. Souhlasně jsem přikývl, ale CC se tvářil, jak by mu právě zlomila srdce. Adel vedle něj zadržovala smích a koutky jí jen cukaly a kluci ještě stále přemýšleli nad myšlenkou pořádného jídla. „Ale na to jídlo klidně běžte. Já se k vám připojím jindy.“, slíbila Clary a cvrnkla CC-ho do nosu. Ten se na ni zářivě usmál a ticho, které zavládlo, prolomil jeho kručící žaludek. Tomu zvuku jsme se všichni začali okamžitě smát a při té příležitosti došlo i na hromadné objímání, jak se všichni chtěli s Clary pozdravit. Po objímání jsem se nabídl, že s Clary pojedu do vily, aby si mohla odpočinout a měla tam někoho, kdo se o ni postará. „Postará, jo?“, rýpnul si Ash a významně se na mě podíval. Já ho s úsměvem na rtech praštil pěstí do ruky, načež se on zatvářil ublíženě. „Neštvi, Ashi.“, pronesl jsem klidně a chytil Clary kolem pasu. Za to jsem si vysloužil významné pohledy od všech, dokonce i od Adel. Jen jsem nad jejich reakcí protočil očima a všiml si, že se Clary chichotá.

Došli jsme k autu a já jí otevřel dveře. Clary nastoupila, já se přemístil na svoji stranu auta, také nastoupil a nastartoval. Stáhl jsem okénko, abych na zbytek kapely a Adel zavolal. „Myslím, že na jídlo budete muset jít pěšky.“ Poté jsem okénko opět zavřel a ještě než jsem vyjel z parkoviště na silnici, všiml jsem si, jak na mě všichni ukázali zvednuté prostředníčky.

Cesta proběhla v poněkud poklidném duchu. Clary pozorovala ubíhající město a já se soustředil na vozovku. Ani jsme se o ničem nebavili, jen jsme si vychutnávali toho, že jsme opět spolu. Bylo to krásné ticho, nikoli takové to dusivé, které většinou panuje. Tohle ticho se mi líbilo. Mohl jsem přemýšlet o tolika věcech, ale z proudu myšlenek mě vytrhla Clary, která položila svoji drobnou ruku na tu mou, kterou jsem pevně svíral řadicí páku. „I za ten den jsi mi strašně moc chyběl, Andy.“, řekla a já cítil, že se na mě upřeně dívá. Odbočil jsem do naší ulice, zastavil auto před vilou a konečně se jí mohl také upřeně podívat do očí. „Ani nevíš, jak moc jsi chyběla ty mně!“, řekl jsem a abych potvrdil svá slova, naklonil jsem se k ní a políbil ji.

Clary:

Vystoupili jsme z auta a šli jsme mlčky vedle sebe až do vily. Přišla jsem si taková zvláštní, jiná. Jako kdybych pochopila až v léčebně, jak moc mi na Andym záleží, jak moc na něm jsem závislá a jak moc ho miluji. Nikdy bych nevěřila tomu, že něco takového jako je léčebna může člověku otevřít oči.

Sama jsem nevěřila vlastním myšlenkám, které mi hýřily hlavou, když mě Andy v autě políbil, ale v tu chvíli jsem si byla stoprocentně jistá, že v našem vztahu chci něco víc. (poznámka autorky: jop, víc odrbaná věta mě napadnout nemohla .__.) Když za námi zaklaply dveře, sundala jsem si boty a cítila, že se začínám cítit hodně trapně, nejen za své myšlenky, ale i díky tomu, že ani jeden z nás nemluvil. „Tohle nedopadne dobře.“, říkala jsem si v hlavě, ale to jsem nevěděla, že jsem se pěkně zmýlila.

„Ehm..asi se půjdu osprchovat.“, řekla jsem a rozešla se směrem ke pokoji. Andy mi na to neodpověděl, jen zůstal stát na místě. Otevřela jsem dveře , přešla ke skříni, ve které jsem měla ještě zbytek svého oblečení z prázdnin, protože Ash by líný prohledat všechny police a šuplíky v pokoji, když mi balil věci, a našla jsem si volné tričko a kraťasy na spaní. Poté jsem zavřela šuplík a když jsem se napřímila, obmotaly se mi dvě paže kolem pasu. Leknutím jsem vykřikla, ale vzápětí mě uklidnil Andyho chraplavý smích. „Pořád se dáš snadno vylekat.“, řekl se smíchem a políbil mě na krk. Ihned se mi po celém těle rozlila husí kůže a do tváří se mi nahrnula červená barva. „Co to se mnou dělá?“, ptala jsem se nechápavě sama sebe. „Víš, za to vyděšení se na tebe zlobím, tak se o nic nesnaž, Andy.“, řekla jsem velmi roztřeseným hlasem. „To už ani mluvit normálně nemohu?“, děsila jsem se v myšlenkách. Andy se jen hrdelně zasmál a otočil mě čelem k sobě. Stála jsem jako solný sloup, dívala se mu do očí a v rukou žmoulala oblečení na spaní. „Copak, nervózní?“, zeptal se a přiblížil se ke mně tak, že jsem jeho dech cítila na rtech. „Co t-tě nemá-má.“, vykoktala jsem a můj obličej okamžitě zrudl ještě aspoň o dva odstíny. „Lhářko.“, zašeptal a doslova se vrhl na mé rty.

Během chvilky jsem pustila oblečení, které jsem do té doby držela v rukou, a zabořila jsem mu ruce do vlasů. Za jednotlivé pramínky jsem občas zatahala. Ani nevím jak a kdy, ale najednou jsme se ocitli v na posteli. Některé z asi dvaceti polštářků Andymu překážely, tak je jednoduše rukama shodil dolů, aniž by se ode mě odlepil.

Ležela jsem pod ním a on se rukama zapíral, aby mě náhodou nezalehl. Ovšem to by mi ani tak nevadilo. Lehce se ode mě odtáhl a zadíval se mi do očí. Také jsem pohledem skenovala jeho duhovky i zorničky, než jsem pochopila, že se jeho oči ptají, jestli smí, jestli je to správně. Odpověď jsem mu dala takovou, že jsem mu opatrně stáhla tričko přes hlavu a hodila ho, ani nevím kam. „Opravdu Clary?“, zašeptal. „Nekecej a jednej, než si to rozmyslím.“, odpověděl jsem se smíchem, který byl utlumen dalším polibkem.

Poté to šlo rychle. Andy mi sundal tričko, další byli na řadě jeho kalhoty, pak mé…

… no a teď už vám musí být jasné, co se dělo dál. ^^

Chtěla bych se vám strašně moc omluvit za to, že jsem tak dlouho nic nepřidala, ale poslední dobou mi nejde jen tak vypnout a soustředit se jen na psaní. Mám toho v hlavě tolik, že nedokážu sepsat byť jen kousíček.

Také se omlouvám za chyby, ale už se mi to nechtělo číst znovu. :33

Tato kapitola je delší a snad se vám bude líbit, protože je to jako omluva, že jsem dlouho nic nepřidala a zase na dobu neurčitou nic nepřidám. Fakt mě to mrzí, ale když to nejde, tak to nejde. Prosím vás jen o pochopení. :)

Užijte si víkend a podzimní prázdniny!

MrsBatmanJAC