Asi se zase vrátím ke svým milovaným flashbackům, abyste věděli, co se stalo v předcházející kapitole, když je budu vydávat po delších pauzách. :)

Flashback:

Ihned jsem se v předsíni svezla na zem a rozplakala se a Andy? Ten nejspíš zůstal stát za dveřmi. Nechala jsem ho tam. Opět jsem ho opustila. Opustila jsem ho, i když ho miluji více, než cokoli na světě.

Konec flashbacku

Andy:

Zabouchla mi dveře před nosem. Prostě s nimi jen praštila a nechala mě tam stát, ale já i přes to pořád myslel na to, co se teď stalo. Políbila mě tak, jak to ještě nikdy neudělala. Bylo to zvláštní a plné emocí. Do toho ještě kombinace večerního zapadajícího slunce a její vůně. Voněla po lékořici, nedělám si srandu. To se mi na ní strašně moc líbilo, i když netuším, jak je možné, že je z ní cítit lékořice.

Při té vzpomínce mě píchlo u srdce a já se konečně probral ze spárů myšlenek. Její vůni už vítr odvál a mně z ní nezbylo nic. Stál jsem téměř na prahu jejich dveří a slyšel popotahování a přidušený pláč. „Proč jsi to sakra udělala, Clary?!“, honilo se mi hlavou. „Vždyť jsme se měli tak dobře, nic nám nechybělo!“, křičel jsem na sebe. Doufám, že to všechno není moje vina, protože pak bych sám se sebou žít nemohl. Miloval jsem ji a snad i ona mě, tak proč chce, abychom zůstali jen kamarádi? Copak pro ni ty dva měsíce nic neznamenaly? Brala to snad jen jako letní lásku, která s prvním školním dnem končí?

Tyhle otázky jsem si pokládal celou cestu, co jsem se jako smůla táhl domů. Kopal jsem do každého kamene, který jsem viděl, vykouřil jsem přinejmenším šest cigaret a cítil, jak mi tepe ve spáncích. Sedl jsem si na obrubník před vilou a chytl si hlavu do dlaní. „Clary..“, šeptal jsem bezmocně a cítil, jak se mi do očí derou první slzy. Mohl jsem brečet už u ní, ale slovo „kamarádi“, které neustále opakovala, ve mně vzbuzovalo hrůzu a přivedlo mě doslova do šoku, proto jsem slzám nedovolil opustit bezpečí slzných kanálků. Znovu mě ovládla chuť na cigaretu a já začal prohledávat kapsy. Našel jsem jednu krabičku, která byla bohužel prázdná. „Do háje!“, zaklel jsem a ani nezaregistroval, že klaply dveře a vedle mě se posadil Ash. Otočil jsem hlavu směrem k němu a on se nejspíš zděsil mého výrazu. „Sakra Andy! Co se děje? Vypadáš jako mrtvola!“, křikl a skutečně. Moje ruce byly poněkud bledší než normálně a věděl jsem, že oči mám opuchlé nejen od cigaretového kouře, který mi celou dobu vítr foukal do obličeje, ale i od toho, jak jsem se přemáhal neplakat. „Co se děje?“, zopakoval jsem jeho otázku. Jen kývl na souhlas a já se opět slepě zadíval před sebe. „Máme zůstat jen kamarády!“, zachraptěl jsem a naštvaně rozhodil rukama. „Co-cože?“, zakoktal se. „Vždyť ti to povídám, Ashi. Chce, abychom zůstali jen kamarády! Málem se mi pláčem složila u nohou, když to říkala, ale stejně odešla, chápeš?“, sípal jsem bezmocně. Ash jen vztáhl ruku k mé a vyprostil mi z jejího velmi silného sevření teď už zdemolovanou krabičku. „Uklidni se, Andy. Určitě to je jen nějaké nedorozumění, nebo..“, nedokončil, protože jsem mu skočil do řeči. „Nebo pro ni ty dva měsíce nic neznamenaly, je jí jedno, že ji miluju a dnešek společně strávený se jí nelíbil!“, vykřikl jsem rozhořčeně a prudce se vyšvihl do stoje. Razil jsem si to směrem k vile, doslova rozkopl dveře a ihned zamířil do kuchyně pro nějaký velmi tvrdý alkohol. Plánoval jsem to všechno zapít až do bezvědomí. V tu chvíli jsem neměl náladu žít, nechtěl jsem už nikoho vidět a s nikým mluvit, jenže Ash to viděl jinak. Vytrhl mi láhev z ruky a nasupeně si mě měřil. „Myslíš, že tím něco vyřešíš? Akorát se ožereš a něco si uděláš, Andrew!“, křikl. „Neřvi na mě, Ashley! A koukej mi vrátit tu pitomou flašku!“ zařval jsem z plných plic a natáhl se po jeho ruce, ve které držel ukradenou láhev. „Nic ti nedám, dokud se neuklidníš..a neříkej mi Ashley! Víš, že to nesnáším!“ „To je mi u prdele! Já se chci ožrat a k tomu nepotřebuju tvoje svolení. Nejsi moje matka!“, křičel jsem a jednu mu vrazil. Nevěděl jsem, že toho budu později litovat, ale všechny ty emoce se ve mně za poslední dobu nahromadily a musely ven.

Jakmile se má pěst dotkla Ashovy tváře, zrudl, odložil láhev a udělal proti mně výpad. V tom samém okamžiku jsem ucítil bolest pod pravým okem. „Tohle si neměl dělat, Ashley!“, prskl jsem a vrhl se na něj. Povalil jsem ho na zem a začal do něj bušit hlava nehlava. Jenže v tom návalu vzteku mi nedošlo, že jsem vedle Ashe spíš jako chrastítko. On měl svaly a sílu, já byl spíš mrštný a nerozvážný a taky jsem na to doplatil. Během chvíle jsem ležel na lopatkách já a zuřící Ash mi rány vracel. Už to nebyly ty kamarádské pranice, při kterých jsme se dá se říct jen pošťuchovali. Tentokrát jsme se rvali doopravdy a bylo to nadmíru bolestivé.

„Co se to tady sakra děje?!....CC! Pojď mi do háje pomoct!“, slyšel jsem křičet Jinxxe, který se mezi nás vrhl a snažil se nás od sebe odtrhnout. To ale netušil, že to schytá od obou. Rána z každé strany ho srazila na zem a já s Ashem jsme se do sebe pustili nanovo. Naštěstí pro Jinxxe se od nás stihl vymotat a na pomoc mu přišli CC i Jake. Na nic nečekali a vrhli se kupředu. CC se mi snažil dát ruce dozadu a o to samé se pokoušel i Jake u Ashe. Nebylo to skoro nic platné, protože jsme sebou šili jako divoké šelmy, které si jdou po krku ve dne v noci.

Zničehonic se objevil Jinxx s kýblem vody v rukou a zařval na kluky, ať jdou stranou. Vzápětí jsem s Ashem schytal ledovou sprchu, která nás probudila. Plácl jsem sebou pod návalem vody na zem a Ash se jen tak tak udržel na nohách. „Co jste tady sakra dělali?!“, obořil se na nás rozhořčený Jinxx a těkal pohledem z Ashe na mě, ze mě na Ashe a pořád dokola. „Viděls, ne?“, zamručel jsem a snažil se vyškrábat na nohy. „No to jsem teda viděl a příčina toho je jaká?“, lamentoval dál. „Prostě jsme se nepohodli.“, zavrčel jsem. „Na to ti kašlu! Chci vědět, co se tady stalo?!“ Znaveně jsem se opřel o čelo a zasyčel bolestí, když jsem se dotkl obočí. Stáhl jsem ruku zpět a spatřil krev na prstech, určitě jsem si rozsekl obočí. Vzhlédl jsem k Ashovi, který s roztrženým rtem a modřinou pod okem nevypadal o nic lépe než já. „Teď to neřeš, Jinxxi. Vezmeme je do nemocnice, aby je prohlídli. Vypadaj navýsost zřízeně.“, uzavřel celou věc CC a já byl rád, že jsem nemusel nic vysvětlovat, aspoň pro zatím.

Clary:

Ležela jsem u dveří stočená v klubíčku a sípala jsem. Slzy už mi netekly, protože jsem toho nabrečela tolik, že jsem ze sebe dostala snad všechny tělní tekutiny. Sucho a štípání v krku bylo tak silné, že jsem nemohla ani zavolat na mamku, aby mi přinesla pití. Ale co bych jí řekla, kdyby mě tady takhle viděla? Bude jedině dobře, když si mě ještě nějakou dobu nevšimne. Třeba tady omdlím, nebo dokonce umřu bolestí. Bylo by to jedině dobře, kdybych trpěla, protože nic jiného si po dnešním večeru nezasloužím. Takovou chybu jsem ještě v životě neudělala. Jak jsem vůbec mohla opustit někoho, koho jsem tak milovala? Vždyť bez Andyho můj život teď nemá žádný smysl. Sice to zní jako z nějaké knížky, ale ti autoři to popisují pravdivě. Jsem prázdná, bez chuti žít a mé srdce ztroskotalo na cestě k Andymu. Roztříštilo se na malé kousky, jako když pustíte skleněnou vázu na dlaždice.

Ze samého vysílení jsem začala pomalu zavírat oči, když v tom se předsíní rozezněly kroky následované prudkým nádechem. Jen jsem slyšela, jak zasyčel vzduch, když se ten někdo nadechl, a pak jsem poznala mamky hlas. „Clary! Zlatíčko!“, vykvikla zděšeně. Chtěla jsem zavrtět hlavou, aby mě nechala, ale to už mě podpírala v pase s jednou mou rukou hozenou kolem krku a vedla mě nejspíš do pokoje. Cestu jsem nevnímala, jen jsem cítila, jak jsem dopadla na postel. Během chvíle mi mamka zvedla hlavu a přinutila mě vypít velkou sklenici vody.

Jakmile mi tekutina stekla do žaludku a zachránila mě od štiplavé bolesti v hrdle, udělalo se mi lépe. Otevřela jsem oči a viděla mamku, jak zadržuje slzy a ustaraně si mě prohlíží. „Zlato, co se ti stalo? Ublížil ti někdo?“, ptala se šeptem. „Já…já jsem u-ublížila.“, zachrčela jsem. „Ale vždyť..“, zamyslela se. „Řekla-a jsem..jen..jen ka-kamarádi.“, vypadávalo ze mě a i mě samotné to nedávalo smysl, jenže jsem se na nic jiného nezmohla. Byla jsem příšerně unavená a spánek by se mi hodil. „Jen spi, Clary. Zítra mi to povíš.“, zašeptala, dala mi pusu na čelo a opustila můj pokoj.

Zavřela jsem oči a téměř okamžitě jsem se ponořila do moře snů, nebo bych měla říct nočních můr, které se na mě vrhly?

Claryin sen:

V dešti jsem došla na hřbitov a celá promočená kráčela velmi opatrně k jeho hrobu. Nebe bylo potažené tmavě šedou, neprostupnou a děsivou vrstvou mraků, ze kterých padaly kapky deště. Celé město zahalila hustá mlha, která s sebou přinesla chlad a mé tělo popadla zimnice. Třásla jsem se, byla jsem tam jen v černých krátkých šatech, ale možná za to mohl i strach. Strach z neznámého.

Mé bosé nohy došlapovaly na štěrkem vysypanou cestu a zavedly mě až k onomu hrobu. Byl pořád stejný, ale něco mi na tom všem připadalo divné. Jako kdyby se tu něco mělo stát.

Po této myšlence se za mnou ozvalo. „Clary..“ Bylo to jen tiché zašeptání, ale já to i přes hukot deště zaslechla. Otočila jsem se a spatřila Bena. Měl prázdný pohled, šaty z koncertu, které byly promočené krví, a rozcuchané vlasy.

Pomalu kolem mě prošel, zastavil se vedle mě a já si až teprve teď všimla, že má v zádech zaražený onen nůž. Normálně bych se strachy rozkřičela, ale teď jsem vedle něj v klidu stála a nechala zuřivý vítr pohrávat si s mými vlasy. Stáli jsme tam, promočení až na kost a dívali se na hrob z chladného černého kamene. „Co tu děláš, Clary?“, zašeptal. „Podělala jsem to. Všechno.“ S každým slovem, které jsem řekla, jsem cítila ostrou bolest na rukách, ale nemohla jsem se tam podívat. Nevím, co to bylo, ale bylo to až moc děsivé. „Proč jen kamarádi? Sama víš, že jsi v tom lhala i sama sobě, nejen jemu. Miluješ ho, tak proč?“, šeptal dál a jeho slova doplňoval skučivý vítr. „Ano, miluju ho, ale omezovala bych ho ve všem. Tak je to lepší.“

Jakmile jsem to dořekla, nastalo na celém hřbitově mrtvolné ticho. Ben se na mě otočil, ale v očích měl vztek a nenávist. Tenhle pohled jsem na něm ještě nikdy neviděla. Byl děsivý a mně se z toho strachy rozklepala kolena. „Lhářko!“, zakřičel a kolem mé hlavy prolétla vrána. Strachy jsem vyjekla, ale mé nohy jako by byly zatlučené do země. Nikam jsem se nemohla pohnout. „Ublížila jsi mu! On trpí a ty teď budeš trpět taky!“, zaječel a rozeběhl se proti mně. Křičela jsem hrůzou a když už do mě měl narazit, rozpadl se na hejno netopýrů, kteří se mi jen tak tak vyhnuli.

Stála jsem tam, klepala se zimou a strachy a čekala, co se bude dít. V tu chvíli se do mě opřel studený poryv větru a mé ruce zasáhla nová palčivá bolest. Sklopila jsem hlavu a zadívala se na tu spoušť. Z prstů na zem odkapávaly krůpěje krve, která vytékala v hojných potůčcích z mých ran nad zápěstími až k loktům. Zvedla jsem hlavu a spatřila za Benovým hrobem Andyho. Jen se na mě zlověstně usmál. „Budeš trpět, Clary!“, zasyčel ledovým hlasem a já zaječela…

Skutečnost:

„Andyyyyyy!“, ječela jsem, dokud mě něčí ruce nepřitáhly do obětí. Narazila jsem do tvrdého těla, které stoprocentně nepatřilo mamce. „Andy-dy..“ vydávala jsem mezi vzlyky. „Promiň, ale nejsem Andy.“, pronesl hlas, který jsem ihned zařadila Ashovi. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do očí. Všimla jsem si, že má natržený a oteklý ret a pod okem se mu rýsuje menší modřina. „Co-co se stalo?“, pípla jsem a vztáhla ruku k jeho potlučenému obličeji. „Popral jsem se..s Andym.“, řekl a zadíval se do země. Hlasitě jsem polka a tím znovu upoutala jeho pozornost. „Proč?“, zašeptala jsem jen tak do pokoje, ale Ash to slyšel. „Kvůli tobě, nebo spíš…byl hrozně na .. v prdeli, když to musím říct. Chtěl se ožrat a těch cigaret, co vykouřil, než jsem ho našel..Dělá se mi z toho špatně. Jsme jako dva bráchové a jemu rupne v bedně jen proto, že s ním chceš být jenom kámoška a.. my se prostě doopravdy porvali! Nikdy jsme si neublížili a teď? Co sis myslela? Chceš ho zničit nebo co?!“, obořil se na mě naštvaně. Přitáhla jsem si nohy co nejvíce k sobě a hlavu si opřela o kolena. „Jasně že ne, Ashi. Vždyť já ho miluju! Jen..jen jsem myslela, že bych ho omezovala. Přestal by se soustředit na práci a .. chtěl by být pořád se mnou, což bych si taky moc přála, ale vy..to, co děláte, je jeho sen. Nemůžu tady být jako přítěž, která mu v tom brání…“, vysoukala jsem ze sebe a cítila, že se mi ulevilo, když jsem to někomu konečně řekla. „No..to sis pomohla. Teď trpíte oba dva. Proč si to nemohla nechat tak jak to bylo? On by nic nezanedbával, ty bys mu právě pomáhala. Dostala by si ho ze stresu pryč, chápeš? Jen díky tobě je z něj zase ten Andy, kterého všichni znají. Je to tvá zásluha. Teď ..jsi udělala totální blbost, který budeš fakt litovat, Clary.“, řekl vážně a mně píchlo u srdce. „Jak ses sem vůbec dostal?“, špitla jsem po chvíli. „No..tvoje mamka mi volala, že jsi celou dobu mumlala Andyho jméno a že mu chtěla zavolat, ale on to nebral, tak jsem byl jako druhá možnost. A teď vstávej, musíš do školy.“ Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Do školy? Jako vážně? „Nekoukej tak na mě. Já musím zpátky do nemocnice pro kluky. Andymu šili obočí a je to z té rvačky, kdyby ses ptala. Hejbni kostrou, máš už jen půl hodiny.“, procedil velmi zvláštním tónem přes zaťaté zuby a odešel. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.

Neochotně jsem se vyhrabala z postele, došla se do koupelny zkulturnit, oblékla se celá do černé a šla si pro tašku do předsíně. Cestou jsem minula kuchyň a i přes nadávání žaludku, který se dožadoval jídla, jsem si vzala jen pití, mobil a sluchátka a vyrazila do školy. Pustila jsem si Lost it all a dala ji do opakování. Po tvářích se mi kutálely slzy a mně to bylo ukradené. Jsem na dně a ostatním to může být jedno.

Před školní budovu jsem dorazila deset minut po zvonění, protože mi ujel autobus, nebo spíš jsem ho nechala ujet. Otevřela jsem vchodové dveře a zamířila si to do třídy. Cestou jsem potkávala drzé spolužáky, kteří chodili pozdě pravidelně, a snažila jsem se kolem nich tiše proklouznout, ale marně. Vyndala jsem jedno sluchátko z ucha a slyšela, jak se jeden takříkajíc „swagger“ otočil a se smíchem za mnou zakřičel. „Hele, smrt přišla!“ Následoval výbuch smíchu a já se slzami v očích zatočila za roh. Tohle bude náročný den.

Chtěla bych se omluvit za chyby a za to, že teď části budu přidávat po někdy až dlouhé době. Mám podmínku, že nejdřív škola a klavír, potom všechno ostatní. Snad počkáte na další. byla bych ráda.

Také se omlouvám, že to asi není podle vašich představ, ale mé psaní ovlivňuje nálada a několik dalších věcí, takže proto je to takové..jaké to je. :/

Pokud se vám to líbilo, můžete zanechat votes/comments, za které jsem opravdu moc ráda. Dále děkuji za 1200+ reads a za 90+ comments! Opradu si toho vážím a neuvěřitelě mě to motivuje psát dál, i když času není mnoho! :))

Užívejte života a ať vám škola rychle utíká!

MrsBatmanJAC