Andy:

Celé tělo mě nehorázně bolelo. Nemohl jsem sebou vůbec hnout. Jen dýchání mi způsobovalo bolest, za to mohla zlomená žebra. Snažil jsem se usmívat, aby Clary nevěděla, jak trpím, ale myslím, že mě prokoukla. Neustále se mě vyptávala, jestli něco nepotřebuji, jestli mě něco nebolí a tak dále. Ovšem že mě bolelo celé tělo, ale s tím nemohla nic dělat. Stačilo mi, že je tu se mnou a drží mě za ruku.

Najednou mě začalo silně bolet břicho. Možná jsem se nějak špatně pohnul a dostal jsem křeč, nebo je to jen opožděná reakce na moje zranění. Ale to jsem se nejspíš mýlil. Bolelo to víc a víc a já už nemohl předstírat, že mi nic není. „Clary?“ Ihned ke mně vzhlédla. Měla kruhy pod očima a vypadala, že každou chvíli usne. Probděla tady u mě celou noc, abych se mohl vyspat a ona si byla jistá, že jsem v pořádku. „Copak?“, zašeptala, aby ušetřila mé uši od většího hluku. „Mohla…mohla bys dojít pro doktora? Trochu se mi přitížilo.“, vysoukal jsem ze sebe a bolestně zavřel oči. Už se to nedalo snést. Musí okamžitě opustit pokoj, abych mohl nechat slzy putovat po svém obličeji. Nějak ta bolest musí jít ven, tak proč ne takhle?

Slyšel jsem jen vrznutí nemocniční židličky, plácání bot o linoleum a cvaknutí kliky. „Doktore! Sakra pojďte sem někdo!“, křičela Clary z chodby. I její rozrušený hlas způsobil, že jsem dovolil koutkům přejít do nepatrného úsměvu. Za chvíli se pokojem začaly rozléhat kroky několika párů bot. „Co se děje, pane Biersacku?“, slyšel jsem doktora, který mě celou dobu ošetřoval. Pootevřel jsem oči a podíval se na Clary, pak na doktora. Pochopil mě a otočil se na ni. „Slečno, mohl bych vás poprosit, abyste počkala na recepci? Vyšetřím vašeho přítele, a pak vám přijdu říci diagnózu.“ Lehce kývla hlavou a na rozloučení mi ještě ve dveřích poslala vzdušný polibek. Nakonec jí sestra přibouchla dveře před nosem. „Díky, doktore.“, špitl jsem. „Za nic a teď, co se děje?“ Začal jsem mu popisovat, kde a co mě bolí a doktor mě ihned začal vyšetřovat. „Sestro! Svolejte operační tým, jedeme na sál.“, řekl drobné zrzce v sesterské uniformě. „Až se probudíte, budete v pořádku. To vám slibuji.“, řekl doktor a píchl mi do ruky injekci. Jehla projela kůží a vpustila mi do žíly nějakou čirou tekutinu. Během chvíle jsem pocítil, jak mi klesají víčka a jde na mě spánek.

Clary:

Probděla jsem u Andyho celou noc bez sebemenších problémů. Spal jako miminko a pořád mě držel za ruku. I když jsme byli v nemocnici a on byl potlučený jako boxovací pytel, byla jsem šťastná. Mohla jsem totiž být s ním.

Teď jsem seděla na recepci, nervózně si žmoulala prsty a snažila se zachovat klid. Čekala jsem, až za mnou přijde doktor, jak mi slíbil. Najednou se kolem mě prohnala skupina doktorů v operačních pláštích a za běhu si navlékali rukavice a roušky. Kolem nich zuřivě pobíhaly sestřičky a snažily se jim pláště zavázat. Někam pospíchali a já začala mít divný pocit. Žaludek se mi nervózně sevřel a já se rozeběhla na nejbližší záchody. Rozkopla jsem dveře od kabinky a sehnula se k míse. Jak já nesnáším nervozitu.

Když jsem se vrátila na recepci, stále mě žádný doktor nesháněl. Znaveně jsem sebou plácla na koženou a pro mě po hodinách čekání nepohodlnou židli.

Musela jsem usnout, protože mě vzbudilo až zběsilé lomcování mým tělem. „Clary! Vstávej, sakra!“, řekl hlas, který jsem okamžitě přiřadila Jinxxovi. Otevřela jsem oči a začala se rozhlížet. „Jinxxi, kde..kde jsou ostatní?“, zeptala jsem se rozespale. „No snaží se sehnat někoho, kdo by věděl, co je s Andym.“, zašeptal mi do ucha. Kývla jsem, že rozumím a schovala hlavu do dlaní. „Kolik je hodin, Jinxxi? Nějak jsem tady ztratila pojem o čase.“, pípla jsem. „No, je půl dvanáctý dopoledne a bylas tady celou noc a nic nejedla, tak Ash navrhl, abych tě vzal tady do jídelny a koupil ti něco k jídlu. Vypadáš nezdravě.“, odvětil. Jeho návrh jsem si nechala proběhnout hlavou a souhlasila jsem. Hlad jsem měla vskutku obrovský.

U jídelního stolu jsme se nakonec sešli všichni a nikdo o Andyho stavu nic nevěděl. Na nemocniční jídlo jsem sice chuť neměla a už jen při pohledu na něj se mi zvedal žaludek, ale stejně jsem to snědla. Když mám hlad, proč to nejíst. Na chuti mi v tu chvíli nezáleželo. Snědla jsem tři čtvrtě talíře, a pak mi CC nabídl, že to odnese. „Díky, CC.“, řekla jsem vděčně.

Další hodinu a půl jsme čekali, skoro nemluvili a nervózně vyhlíželi nějakého doktora. Bylo mi to nějak divné. Andymu se přitížilo a najednou se většina doktorů rozhodne prchat na operační sál? Jedna možnost je, že ho budou operovat a druhá, že přivezli někoho s vážným zraněním. Bože, ať je to ta druhá možnost, prosím!

Jakmile jsem to dořekla, dorazil k nám doktor, který Andyho ošetřoval. Všimla jsem si, že má na plášti připnutou cedulku se jménem Smith, jak neobvyklé jméno. „Doktore! Tak jak?“, vykřikl nedočkavě Ash. „Prosím, posaďte se.“, vyzval nás. Poslušně jsme zasedli na místa jako ve škole a doktor Smith spustil. „Pan Biersack prošel už včera několika vyšetřeními, která byla nutná provést ihned po jeho příjezdu. Na těchto vyšetřeních jsme nenašli známky žádného vnitřního poranění, avšak dnes se ukázalo, že se přeci jen něco objevilo. Je to normální, že se první den nic nenajde, toto se projevuje až po delší době, ale pan Biersack to na sobě poznal sám a tady slečna pro nás stihla přiběhnout včas. Tudíž se mu nic nestalo a zákrok dopadl na výbornou.“, dokončil svůj vyčerpávající monolog. „Ale jakej zákrok? Já vás nechápu!“, pípla jsem zoufale. „Pan Biersack utrpěl vnitřní krvácení. Jedno zlomené žebro nepatrně propíchlo pravou plíci a krev se začala hromadit nejprve tam, poté i v břišní části, ale už je v naprostém pořádku.“ V tu chvíli se mi zatmělo před očima a hlasitě jsem polkla. Okamžitě mi na čele vyskočily kapičky studeného potu a já opět zabořila hlavu do dlaní. Potichu jsem se rozvzlykala. Slyšela jsem jen, jak kluci děkují doktorovi a loučí se s ním. Poté mě někdo vzal do náručí a odnášel mě ven z nemocnice. Začala jsem se bránit a chtěla jsem seskočit zpět na zem, ale ten někdo mě držel velmi silně a já neměla žádnou šanci na vyproštění. Podívala jsem se nahoru a spatřila Ashe. „Pusť mě!“, křikla jsem vztekle. „Ne! Jedeme domů, Clary! Andy bude dlouho spát a ty si musíš taky odpočinout!“ „Já tady chci zůstat! Chci být s ním!“, vzdorovala jsem. „Andy by si ani nevšiml, kdybys tady nebyla! Zatímco jsi plakala, doktor říkal, že ho na dva dny uložili do umělého spánku! Sice by cítil tvou přítomnost, ale ty bys tam nezmohla nic. Byl by radši, kdyby ses vrátila do vily a myslela na něj odtamtud!“, křikl mi Ash do obličeje. „Kluci! Tak zastaňte se mě někdo.“, škemrala jsem. „Ash má pravdu, Clary. Bude to takhle lepší.“, pronesl klidně Jake a já se kousla do rtu, abych nezačala hystericky křičet. „Promiňte, já to zvládnu.“, řekla jsem po chvíli sebejistě a Ash mě konečně postavil zpět na pevnou zem.

Jinxx:

Jakmile jsme dojeli k nám do vily, v což jsem, abych pravdu řekl ani nedoufal, protože Clary nejprve strašně vyváděla, opět jsme se uvelebili na našich pohovkách v obýváku. Nečekaně jsme zapnuli televizi, ale nikdo z nás se na ní ani nedíval. Všichni seděli jako zaražení a koukali do blba.

Najednou mi zavibroval mobil. Ihned jsem věděl, kdo mi píše.

Ahoj zlato, jak se vede Andymu? Sammi

Okamžitě jsem naťukal odpověď.

Dnes ho operovali. Měl vnitřní krvácení, a pak ho dali do umělého spánku, aby se rychleji zotavil. Jinxx

Odpověď přišla během chvilky.

Oh, to je mi líto. Ale on se z toho dostane, zlato. Je silný. :) Sammi

Ano, je. Zavolám ti večer, ano? Miluju tě. Jinxx

Znovu mi zavibroval mobil a tentokrát to byla poslední zpráva, která dnes přišla.

I já tebe. Tak večer, pa. Sammi

Schoval jsem mobil do kapsy u kalhot a zvedl se. „Kam jdeš, brácho?“, ozval se CC. „Mám na něco chuť, tak jsem si řekl, že objednám pizzu. Pochybuju, že se někdo z vás ujme vaření.“, odpověděl jsem a došel si pro kartičku od rozvozu pizzy. Ještě jsem si nezapamatoval jejich číslo a to už pizzu objednávám snad po desáté.

Clary:

Dny utíkaly jako voda a moje každodenní činnosti se staly takovou rutinou, že jsem nad ničím nepřemýšlela a dělala vše automaticky. Ráno jsem klukům nachystala snídani, pak jsem šla na brigádu, kde jsem vydržela vždy do čtyř hodin odpoledne, vrátila jsem se do vily, kde bylo mrtvo a ticho, jak se všem stýskalo po Andym a večer jsme za ním jezdili do nemocnice. Každý den byl vyčerpaný a moc toho nenamluvil, ale i tak jsem byla ráda, že ho mohu vidět. Nevím proč, ale cítila jsem, že se mezi námi vytváří taková propast, která nás oddaluje. Už aby byl zase doma a bylo vše jako dřív. Co bych za to dala.

Uběhly možná dva týdny a přiblížila se polovina prázdnin. Z vily jsem se odstěhovala zpět domů, abych taky trávila nějaký ten čas s mamkou. Moc mi chyběla a já jí taky. Kluci to pochopili a já jim byla vděčná. Nejprve mi dělalo potíže být doma v klidu, protože jsem všude, kam jsem se podívala, viděla tu mrchu Juliet, ale nakonec jsem si zvykla. Mamka ráno odcházela do práce a já dělala přesně to, co ve vile. Chodila jsem na brigádu ke koním, kde jsem aspoň na chvíli zaplašila myšlenky plné starostí, poté jsem buď já nebo někdo z kluků jeli do nemocnice a doma jsem jen tak seděla, nebo bloumala jako tělo bez duše.

Jednou ve čtvrtek, když byly stáje zavřené kvůli závodům a kluci byli u Andyho zase jednou společně, jsem se rozhodla, že se půjdu podívat do garáže. Nebyla jsem tam už roky, protože jsem tam nechala věc, kterou jsem si přála dlouho nevidět. Sešla jsem schody a rozsvítila světlo. Pohledem jsem doputovala k protější stěně garáže a tam jsem se také vydala. Cestou jsem zakopla o pár plechovek, které tu zbyly z poslední Julietiny party, došla na správné místo, popadla zaprášenou plachtu a strhla ji z oné věci dolů. Přede mnou se objevilo skoro zapomenuté, lehce oprýskané, černé pianino, na které jsem dříve velmi ráda hrála. Došla jsem si pro židličku, která stála ve vedlejším rohu a usedla za něj. Odklopila jsem víko a pohledem přelétla bílé a černé klapky. Opatrně jsem na ně položila prsty a zavzpomínala na nějakou tu písničku, kterou jsem hrávala. Už to jsou možná tři roky, co jsem s tím přestala, ale i přes to jsem si na jednu píseň vzpomněla. Sešlápla jsem pravý pedál, který rozezvučí, spojí a prodlouží tóny a začala hrát Leaves in the wind od Issaca Sheparda. (Jo, inspirovala jsem se sama sebou, ale mně se to prostě líbí! :D ) Dále jsem si ještě vybavila Clair de lune od Clauda Debussyho a divila jsem se, že si to pamatuji.

„Ty umíš hrát?“, ozvalo se kdesi za mnou. Leknutím jsem vykřikla a otočila se. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Jak je možné, že je tady? Kde se tu bere? Ano! V garáži stál Andy a podpíral se berlemi. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se k němu. Narazila jsem do něj a silně ho objala. „Au!“, sykl. Povolila jsem stisk a vzhlédla k němu. „Jak je možný, že jsi tu?“, zeptala jsem se co nejtišeji. „Po dlouhém škemrání mě propustili do domácí léčby. Už jsem to tam bez kluků a bez tebe nemohl vydržet.“, řekl s úsměvem na rtech a políbil mě do vlasů. Znovu jsem ho objala, zabořila obličej do jeho nemocnicí načichlého trika a cítila, jak se mi po tváři kutálejí slzy. Tentokrát to byly slzy štěstí.

Omlouvám se za chyby a dál to znáte. Votes i comments potěší. :33

Jsem ráda, že to čtete. ^^

MrsBatmanJAC