Clary:

Když mě Ash odvedl do obýváku, poslušně jsem si sedla na pohovku. Zajímalo by mě, s kým tam Andy mluví, protože vypadal hodně naštvaně, když šel otevřít. Ash si sedl vedle mě, chopil se ovladače a začal listovat mezi programy. Nevypadal, že hledá něco konkrétního, spíš že se snaží na něco nemyslet. Důkladně jsem pozorovala jeho tvář, na které se občas udělala ustaraná nebo naštvaná vráska. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat. „Ashi? Kdo to zvonil?“ Odpověď žádná nepřišla, jen mu ztvrdly rysy v obličeji. Dovolila jsem si do něj šťouchnout prstem a on se na mě rychle otočil. Oči měl plné vzteku, až jsem se polekaně odtáhla. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“, omlouval se. „To je dobrý. Jen jsem se trošku lekla tvého výrazu.“, řekla jsem nejistě. Na to se Ashovi oči proměnily zpátky z rozzuřených na pobavené. „Takhle ti to sluší mnohem víc.“, řekla jsem a on se začervenal. „Co to plácáš, Clary?“, zeptala jsem se sama sebe. „Tak co chceš dělat, Clary? Musíme se nějak zabavit. Koukání na telku je nuda.“ „Hmm, možná bys mi konečně mohl říct, co tě žere, a pak bychom vymysleli něco dalšího.“ Na to mi Ash opět neodpověděl, jen se zadíval do země. „Ashi, já nejsem blbá a poznám, když někoho něco žere. Tak mi neříkej, že za těmi dveřmi je jen někdo, kdo vás otravuje pořád. Jindy vyháníte novináře a ohromně se u toho bavíte a teď? Ty i Andy jste vzteky bez sebe a já nevím proč!“, vychrlila jsem. Konečně se na mě podíval. „Clary, věř mi, že nechceš vědět, kdo tam byl.“ „Ashi, chci to vědět! I kdyby tam měla stát Juliet s prosíkem, tak bych to i tak chtěla vědět. Vytočilo to tebe a hlavně Andyho, chápeš?“ Ash zatřásl hlavou a snažil se vypadat neutrálně. To se mu nepovedlo. Vztek v něm nejspíš bublal daleko více než předtím. „Uhodlas to.“, procedil. „Co jsem jako uhodla, Ashi?“ Nechápala jsem, co tím myslel. „No Juliet! To ona tady zvonila a chtěla mluvit s Andym.“, řekl a omluvně se mi podíval do očí. Jeho výraz jednoznačně potvrzoval, že mi to nechtěl říct. „Aha.“, pípla jsem a zadívala se zpět na televizi. Dál už jsem se na nic neptala.

Uběhlo možná půl hodiny a já sebou začala ošívat. „Co se děje, Clary?“, zeptal se starostlivě Ash. Naklonila jsem se k němu, aby to nikdo neslyšel, ale když jsem zjistila, že jsme v obýváku jen my dva, odtáhla jsem se zpátky. „Kde jsou ostatní?“, řekla jsem místo toho, co jsem původně říct chtěla. „No, Jinxx stále volá se Sammi a určitě má už od toho zavařené ucho a CC šel s Jakeem dolů cvičit. Andy ten..“ V tu chvíli jsem mu skočila do řeči. „Andy! Kde je tak dlouho?!“, vykvikla jsem a vyskočila na nohy. Lehce jsem se zakymácela, ale Ash už stál vedle mě a podpíral mě. „Klid, Clary. Hlavně pomalu, víš, že jsi ráno omdlela.“, řekl ochranitelsky. Kývla jsem hlavou na souhlas a počkala, dokud se mi nepřestala motat hlava. „Už jsem v pohodě, Ashi. Děkuju.“ „Za málo.“, řekl a mrkl na mě. „Teď bych si už ráda došla pro Andyho, jestli mi rozumíš.“ Ash na to nic neřekl, jen mi pokynul, abych šla.

Jakmile jsem dorazila ke vchodovým dveřím a otevřela je, zůstala jsem stát na místě. Nikdo tu nebyl, jen na zemi ležely pohozené klíče. „Ashi!“, zakřičela jsem. Hned po tom, co jsem zavolala, se přiřítil i s klukama za zády. „Co se děje?“, vyhrkl Jake. „Neměli být náhodou přede dveřmi?“, pípla jsem a podala jim klíče. „To jsou přece Andyho klíče!“, křikl CC. „Ale on je nikdy neztrácí!“, zašeptal Jake. V tu chvíli se mě začala zmocňovat panika. „Musíme ho najít, kluci. Co když se mu něco stalo?“, podařilo se mi vypravit ze sebe přes drkotající zuby. „Klid, Clary, třeba se šli jen projít.“, promlouval ke mně Ash. „Ashi! Nemůžu být v klidu! Já se o něj bojím. Co když se nešli projít? On by s ní po tom, co mu udělala dobrovolně nešel, věř mi. Já tam byla, když nás viděla spolu. Já viděla tu nenávist v jejích očích. Ona je schopná všeho a já mám teď fakt blbej pocit!“, křikla jsem mu do tváře a doufala, že mou reakci pochopí. Jen lehce zamrkal, doběhl si i s klukama pro bundy do předsíně, přese mě přetáhl Andyho mikinu a vyrazili jsme pátrat.

Bloumali jsme všemožnými ulicemi a zákoutími, ale Andyho jsme nenašli. Bylo mi do breku. Co když se mu něco stalo? Budu si to napořád vyčítat, protože jen díky mě, se opět viděl s Juliet a nebylo to příjemné setkání.

Najednou se Ash prudce zastavil a já do něj narazila. Popadl mě za loket a strhl společně s klukama za roh nejbližšího domu. „Co je?“, sykla jsem směrem k němu. „Z jedný uličky kousek od nás vyšli nějací namakanci. Ale vypadali hrozně divně. Počkat!... Ještě jde nějaká hol…to je Juliet!“, zasípal na odpověď. „Je s ní Andy?“ Ash zavrtěl hlavou a já se začala pomalu ale jistě zvedat. Musím se do té uličky podívat. Určitě se tam něco stalo. Vykročila jsem kupředu, ale Jake mě za kapuci stáhl zpátky. „Pusť mě!“, prskla jsem. „Musíme chvilku počkat! Co když nás uvidí?“, varoval mě CC. Poslechla jsem a poslušně čekala, až dá Ash povel k pohybu.

Během chvilky na nás mávl rukou a my se postupně podél domů a obchůdků plížili do té temné uličky. Byla v ní strašná tma a zima, že kdyby tady člověk usnul, určitě by se mu udělaly omrzliny. Zaslechla jsem nějaký zvuk a ihned se zastavila na místě. „Co je, Clary?“, špitl Jake. „Něco jsem zaslechla.“ „To byla beztak nějaká krysa, těch je tu hodně.“, opáčil Ash. „Fuuj, krysa!“, zapištěl CC a já se uchechtla. Najednou se ten zvuk znovu ozval. Tentokrát to bylo o kousíček blíž. Zírala jsem do tmy a snažila se zaostřit na tmavou skvrnu na zemi kus od nás. „Co to sakra je?“, řekla jsem a vydala se směrem k onomu místu. Zvuk se znovu ozval a tentokrát jsem poznala, co to bylo. Jednalo se o zvuk, který se ozve, když šoupete látku o hrubou zem a ona se trhá.

Popošla jsem ještě metr, možná dva, a spatřila postavu, která se jednou rukou přitahovala po zemi a posouvala se směrem k nám. Někdo se snažil doplazit se na okraj ulice, ale šlo mu to velmi pomalu. Rozešla jsem se za dotyčným a rozhodla se, že mu pomůžu. Byl to muž a byl mi nehorázně povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdo to může být. Druhou ruku měl potetovanou a schovával si s ní obličej. V tu chvíli jsem ta tetování poznala. Stejná měl Andy! „Andy!“, vykřikla jsem a skočila k němu. Nejspíš poznal můj hlas, protože pomalu sesunul ruku z obličeje a zadíval se mi do očí. Měl roztržený ret, rozseknuté obočí, oči podlité krví, jak měl popraskané žilky z velkého tlaku, monokl kolem levého oka, modřiny na obou rukách a nezdravě posazené rameno. Opatrně jsem si k němu klekla a uchopila jeho hlavu do dlaní. Byl neuvěřitelně prochladlý. „Andy, kdo ti to udělal?“, zašeptala jsem bezmocně a mé slzy mu začaly smáčet jeho i přes úrazy dokonalý obličej. Kluci ke mně ihned doběhli a CC se ujal volat záchranku. Jake s Ashem si sundali bundy a opatrně do nich Andyho zabalili. Při každém pohybu sebou Andy škubnul a bolestně zasyčel. Když se ho Jake dotkl na žebrech, vykřikl. Jeho křik způsobil, že jsem ho začala hladit po tváři a moje slzy ho kropily jako nějaký podzimní déšť. Nemohla jsem jinak, prostě mi to trhalo srdce.

Záchranka přijela do deseti minut a doktoři si převzali Andyho. Když ho brali na nosítka, z úst se mu vydralo několik bolestných výkřiků. Otočila jsem se a začala opět brečet. Vzlyky mnou zmítali a to připoutalo Jakeovu pozornost. Objal mě a přitáhl si mě blíž k sobě. Zabořila jsem mu hlavu do trika a celé ho promočila slzami.

Sanitka odjela a nikdo z nás nebyl schopen vyloudil ze sebe jedinou hlásku. Všichni měli ve tváři čitelnou bolest a snad jsem i mokré oči zahlédla. „Clary? Pojedeš s námi za ním?“, zeptal se téměř neslyšně Ash. „Co je to za otázku? Ovšem že pojedu! Můžeme vyrazit hned?“, zachraptěla jsem. Vydali jsme se na cestu domů. Jinxx byl z nás pěti jediný, kdo to neviděl, a proto souhlasil, že nás do nemocnice odveze. Sammi to pochopila a řekla, že si zavolají, až se situace uklidní.

Na recepci nám řekli, ať se posadíme a počkáme, dokud si pro nás nepřijde doktor. Ash si tuhle situaci zažil už tehdy, když jsem se podřezala. Taky museli s Andym dlouho čekat a nevěděli, co se mnou bylo. Vyprávěl to celou dobu, než jsem se zvedla a došla klukům pro kafe do automatu. Mohla být jedna v noci a my byli od brzkého rána na nohou. Vypili jsme kávu, která nebyla moc dobrá, a čekali jsme a čekali.

Doktor pro nás přišel asi v půl třetí. „Vy jste přátelé Andrewa Biersacka?“, zeptal se mile. „No, spíš jsme jeho rodina.“, řekla jsem nejistě, ale Ash si vedle mě stoupl a souhlasně kýval hlavou. „Dobrá. Pan Biersack utrpěl spoustu úrazů. A to jsou těžší poranění hlavy, několik zlomených žeber, vykloubené rameno, modřiny a podlitiny raději nepočítám a také to s ním muselo velmi otřást. Pokud vás mohu poprosit, jeďte domů a odpočiňte si. On bude spát ještě dlouho, takže nemá cenu, aby jste tu byli.“, zakončil svůj proslov. „Ashi, já tady chci zůstat, prosím.“, škemrala jsem. „Slečno, všichni tu zůstat nemůžete, omlouvám se.“, vložil se do toho doktor. „To je dobré, pane doktore, my pojedeme domů, ale Clary tu, prosím, nechte.“ V tu chvíli jsem se na něj otočila a podívala se mu hluboko do očí. „Ashi, vždyť vy jste vždycky spolu. Nechci vás takhle rozdělit.“, pípla jsem. „To je dobrý. My přijedeme ráno a ty tu zůstaň. Vím, že pro tebe Andy moc znamená. Zůstaň tady s ním, kvůli nám.“, řekl a s těmito slovy se se mnou kluci rozloučili. Byla jsem jim za to nehorázně vděčná. „Tak půjdeme, slečno?“, řekl doktor a usmál se na mě. Prošla jsem za ním v závěsu celou chodbu, až jsem přišla na pokoj 58. „Tady leží. Buďte opatrná a snažte se ho nevzbudit.“, řekl, otočil se na patě a odkráčel na vedlejší pokoj.

Otevřela jsem dveře, vzala jsem si židličku a posadila se k Andymu na postel. Jemně jsem ho chytila za ruku a prohlédla si jeho tvář. Hlavu měl obmotanou čistě bílým obvazem, ret mírně napuchlý a nafialovělý, obočí přelepené tenkou náplastí a do žíly zapojenou kapačku. „Co ti to udělali, Andy?“, zašeptala jsem si pro sebe. „Po-pomsta.“, vyloudil ze sebe. Trhla jsem sebou, přece jsem ho nechtěla probudit. „Andy! Máš spát. Nechtěla jsem tě vzbudit.“, řekla jsem stále šeptem. On se na mě jen nevinně usmál, nebo se spíš snažil pozvednout koutky k úsměvu. Nahnula jsem se k němu a pohladila ho po tváři. Dotýkala jsem se jeho pokožky velmi jemně, abych mu nepůsobila ještě větší bolest. „Čeho se bojíš, Clary?“, řekl trochu jistěji, ale i před to jsem cítila, jak mu zachrčelo v krku. Zvedla jsem se, natočila mu vodu do sklenice a podala mu ji. „Zkus se napít, třeba ti to pomůže.“, řekla jsem a naklonila mu sklenici ke rtům, aby se nemusel moc zvedat. „Děkuju.“, zašeptal. Usmála jsem se nad tím, protože už měl zase ten svůj sametově hluboký a nakřáplý hlas. „Jak se cítíš, Andy?“ „Mnohem lépe, když jsi tu se mnou.“, odpověděl a stiskl mi ruku. „Víš, musím ti něco říct, Andy.“, začala jsem nejistě a on na mě upřel ty své pronikavě modré oči a čekal. „Možná to bude znít divně, nebo zvláštně, ale…když jsem tě viděla tam..v té ulici, zjistila jsem, že…že tě vážně miluju, Andy.“, vysoukala jsem ze sebe nakonec.

Na jeho tváři se utvořil obrovský úsměv a já se cítila velmi zvláštně. Ještě nikdy jsem klukovi neřekla, že ho miluji a až doposud jsem nevěděla, jaký to je pocit milovat. Teď jsem ale cítila, že je to ta pravá chvíle říct to. „Taky tě miluju, Clary.“, zašeptal a znovu se mi zadíval hluboko do očí. „Myslíš, že bys mohla…“, nedokončil větu, ale zahleděl se mi na rty. Usmála jsem se, naklonila se k němu a lehce ho políbila na roztřesené rty. Po těch mnou i jím vyřčených slovech ten polibek měl daleko větší váhu.

Tak je tu další a zase o ničem. Prostě nápady moc nejsou a času už taky není moc. :/

Omlouvám se za chyby a vša to znáte. Votes i comments potěší. :))

MrsBatmanJAC