Jako každý den mi vedle ucha začal vyřvávat budík a já sebou trhla. Nesnáším ranní vstávání, nesnáším školu, nesnáším téměř vše. Pravou rukou jsem praštila do budíku a zalezla si pod peřinu. Tak moc chci spát, ale nejde to. Jak se jednou vzbudím, už neusnu. Pomalu jsem otevřela oči, přehoupla nohy přes okraj postele a popošla k oknu. Odhrnula jsem závěsy a sykla bolestí, jak mi do očí uhodilo slunce. Ještě že je poslední týden školy, a pak hurá na prázdniny!

„Ještě kdybys něco na prázdniny měla naplánovaný, Clary," řekla jsem si v duchu.

Když už takhle o sobě mluvím, možná bych se mohla trochu „definovat". Jmenuji se Clary Jackson a ano, opravdu své jméno nemám ráda. Údajně jsem ještě pokřtěná, ale své druhé jméno jsem nikdy vědět nechtěla. Bůh ví, co to je. Taky mi nějak nedochází, proč jsem vůbec pokřtěná, když u nás doma není nikdo věřící?! Ale co už. Jmenuji se tedy Clary a je mi čerstvě 17. O svém vzhledu nerada mluvím, ale pro jednou mě to nezabije. Jsem neuvěřitelně zakrslá. Měřím JEN 165 cm a nedosáhnu u nás doma skoro na nic. Moje mamka je vysoká a starší sestra stejně tak. Proč musím být zrovna já ta nejmenší?! No co, někdo musí nést břemeno „černé ovce rodiny".

Moje sestra Juliet je krásná, štíhlá a vysoká brunetka a neustále mi říká, ať na sebe aspoň oblečením upozorním, když už nejsem jedna z nejvyšších. Za to bych jí jednu vrazila. Mám tmavě hnědé oči a delší černé vlasy, které se ani hřebenem nedají zkrotit a rozhodně o sobě netvrdím, že jsem štíhlá. To ani ve snu. Jsem tuctová holka, jež chodí neustále v černém. Nic jiného na sebe nevezmu.

Už oblečení vypovídá o mém hudebním vkusu. Za ten vděčím svému nejlepšímu a jedinému kamarádovi Benovi, který si jede styl emo. Ve škole ho nikdo nemá rád a většinou je šikanován. Od doby, co jsme se poznali, vlastně ani nevím, jak jsme se poznali, se o něj ostatní přestali zajímat. To on mě naučil poslouchat skupiny/kapely typu Black Veil Brides, Asking Alexandria, My Chemical Romance, Bring me the horizon a několik dalších. Díky jemu jsem se nepokusila tenhle nehostinný a krutý svět opustit. Písničky od Black Veil Brides mě vytáhly z depresí, které jsem měla posledních 6-7 měsíců, a od té doby jsou BVB moji nejoblíbenější.

Odešla jsem od okna a zamířila si to rovnou do koupelny. Cestou jsem se úspěšně vyhnula zrcadlu, abych si nekazila den hned, co se vzbudím. Z kelímku na umyvadle jsem vzala kartáček s pastou a vyčistila si zuby. Poté jsem ze skříňky vyndala hřeben a konečně se dokopala k zrcadlu. „Proboha!" vypadlo ze mě. Vlasy jsem dnes měla všude kolem hlavy, trčely do všech stran. Lidi, kteří si tupírují vlasy, by mi mohli závidět. Křečovitě jsem sevřela hřeben a pustila se do česání.

Asi po deseti minutách se mi podařilo svou hřívu zkrotit. Pomalu jsem se došoupala zpátky do pokoje ke skříni. Chvilku jsem do ní hleděla a nakonec si jako vždy vybrala černé roztrhané džíny, černé tílko s nápisem set the world on fire a vyrazila do kuchyně na snídani.

„Dobré ráno, Clary," řekla mamka. „Dobré mami."

„Na stole máš čaj a cornflaky, já musím do práce a Juliet ještě spí. Dnes má v práci volno." Chtěla jsem se zeptat, v kolik se vrátí, ale to už mamka za sebou zavírala vchodové dveře. Skvělý. Rychle jsem do sebe naházela snídani, vrátila se do pokoje pro mobil, sluchátka a batoh, v předsíni jsem přes sebe hodila černou koženou bundu a utíkala na autobus.

Na zastávce na mě čekal Ben. Jakmile mě uviděl, rozlil se mu na tváři usměv. Doběhla jsem k němu a padla mu kolem krku.

„Ahoj Bene!" zakřičela jsem mu do ucha. Trochu sebou trhl a začal se smát. „No nazdar, Clary," odpověděl pobaveně. Chvíli jsme si povídali a do pěti minut přijel autobus. Nastoupili jsme a cpali se na zadní sedačky. Je to takový náš rituál - sedíme tam pokaždé se sluchátky v uších a pozorujeme krajinu.

Cesta do školy utekla až moc rychle, ale nám to nevadilo. Ben si ještě stihl před školou pokouřit jednu cigaretu, a pak jsme zamířili do šaten. Na Benovo skříňce byly zase přilepené papíry s urážkami na jeho styl života a mě to zamrzelo. Tohle si ten kluk nezaslouží, vždyť nikomu nic neudělal.

Ben se na mě otočil, usmál se a jedním rychlým pohybem papíry strhl. Otevřel skříňku, vzal si učebnice a pokynul mi, ať jdu do třídy první. Byla jsem z těch urážek pořád trochu nesvá. Myslela jsem si, že už to přestalo, ale zřejmě jsem se mýlila.

Prošla jsem kolem katedry a zamířila k poslední lavici u okna, kde jsme seděli. Po cestě mi neunikly znechucené pohledy a blbé připomínky směřující jak ke mně, tak k Benovi. Neřešila jsem to. Tyhle jednoduché „barbie girls" a jejich poskoci mi náladu zkazit nemohou.

Zvonek ohlásil začátek hodiny a já si jen povzdechla. Zase nás budou mučit nějakým takříkajíc „zábavným" programem, protože už je klasifikace uzavřená. Ben do mě dloubnul prstem a ukázal si na sluchátko v uchu. Ihned mi to došlo. Jak nejlépe ignorovat učitele? Samozřejmě že písničkami.

Vyučování proběhlo kupodivu rychle a já vyrazila do šaten. Benova skříňka byla zase polepená, ale to, co mě zarazilo nejvíc, byla moje skříňka. Mývala jsem na ní namalované kříže a různé znaky, ale teď byla počmáraná černým fixem a text na mě doslova křičel: „UMŘI! JDI SE  S EMÁKEM PODŘEZAT!!!". Do očí mi vyhrkly slzy. Tohle není fér, zvlášť když nikomu nic neuděláte. Ono lidem vadí jen to, že žijete.

„Clary, nic si z toho nedělej," ozvalo se za mnou. Byl to Ben. „Já se to taky naučil ignorovat. Ale pokud by ti to moc vadilo, neměla by ses se mnou bavit, jinak to tady uvidíš každej den." Pokusil se o úsměv, ale bylo poznat, že se nutil.

„Bene, jsi můj jediný kamarád a to, co si říkají  a píšou tihle idioti mě fakt nezajímá. Jen mě to mrzí. Celej den je zase v hajzlu!" křikla jsem směrem k přihlížejícím. Ben mě vzal za ramena a vyvedl před školu. Věděl, že bych byla schopná udělat v šatnách scénu. Znal mě tak dobře.

Venku se mnou zatočil za roh, otočil mě čelem k sobě a vytáhl krabičku cigaret značky Camel. Vzal si jednu, zapálil si a také mi nabídl. „Jen si vezmi jednu na uklidnění," řekl povzbudivě. Věděl, že jsem v depresích občas kouřila, ale já se snažila na to nemyslet a řekla si, že už nikdy nebudu. Teď jsem ale vděčně natáhla ruku pro cigaretu a nechala si ji zapálit. Vtáhla jsem kouř a cítila, jak mi to leze do hlavy. Uvolnila jsem se, přesně tohle jsem potřebovala. Ben mě pozoroval a začal se smát.

„Co je tady k smíchu?" zeptala jsem se.

„No... ty. Podívej se na sebe. Nejdřív bys všechny zavraždila pohledem a stačí jedna cigareta a tváříš se jak měsíček na hnoji."(díky mami za tohle přirovnání :DD) V tu chvíli jsem se neudržela, praštila Bena do ruky a začala se smát taky.

Od školy jsme vycházeli asi v jednu hodinu a mně se domů nechtělo. Byla tam sestra a její kecy na můj zevnějšek jsem poslouchat nechtěla a navíc ze mě byl ještě cítit cigaretový kouř.

„Bene?" Se zájmem se na mě otočil. „Copak?"

„No, tak mě napadlo, co kdybychom ještě někam zašli? Nějak se mi domů nechce."

Benovi zajiskřilo v očích. „To je dost dobrej nápad. Taky mám doma dusno. Tak kam bys chtěla jít?"

Neváhala jsem ani chviličku. „Co takhle do obchoďáku? Dáme si tam oběd a můžeme omrknout program kina!"

„To by šlo, ale platím já, Clary." Nic jsem nenamítala. Příště budu zase platit já, je to naše dohoda.

Po obědě jsme se vydali směrem ke kinu. Ben si zašel ještě do obchodu pro cigarety a nebýt jeho známého, tak je nedostal. Vždyť mu ještě 18 nebylo.

Mezitím, co jsem na něj čekala, jsem si prohlížela program a kulturní akce. V tu chvíli jsem zamrzla na místě. Nejdříve jsem myslela, že sním, ale poté, co nepomohlo ani štípnutí do ruky jsem zaječela:„BENE!!" Ten se vyřítil z obchodu a hnal se ke mně.

„Co se děje?" Nezmohla jsem se na slovo a jen ukázala na černý plakát. Ben se k němu přiblížil a nahlas četl. „bla bla bla... a 1.7. od 21:00 se v místní aréně uskuteční koncert kapely Black Veil..." nedořekl. Otočil se na mě, zamrkal a zařval: „BLACK VEIL BRIDES!!"

První kapitolu jsem dala trochu delší...opravdu jen trochu. :33 Omlouvám se za chyby.

Pokud se líbí, dejte votes/comments a já ráda přidám další. ;)

Mrs.Batman