O 11 let později

,, Jamesi Pottere, okamžitě slez nebo ti to koště omlátím o hlavu! " rozčilovala se Euphemie Potterová s hlavou k obloze.

Její syn, jenž měl dnes slavit své jedenácté narozeniny, se jednoduše v pět ráno rozhodl, že si půjde sám zalétat na svém novém kostěti.
V oblacích se mu však zalíbilo natolik, že když ho jeho matka zavolala na snídani, založil si ruce na hrudi, uraženě našpulil rty a odmítal z kostěte slézt.

,, Já nechci, mami. Proč nemůžu být ještě chvíli tady. "

,, Protože jsem udělala vajíčka a než ty přijdeš, tak všechna vystydnou." postěžovala si jeho matka.

,, Nemám chuť, najezte se beze mě. Musím ještě trénovat. "ušklíbl se a vyletěl o metr výš.

,, Fajn, tak to tedy určitě nebudeš potřebovat ani ten dopis s bradavickou pečetí, který před chvílí přinesla soví pošta." prohodila jen tak ledabyle paní Potterová a že všech sil se snažila potlačit pobavený úsměv.

,, Cože?!? Proč jsi to neřekla hned?!?" vykřikl James, sletěl dolů, seskočil z kostěte a rychlostí blesku vyběhl směrem k domovu.

,, Protože by to nemělu tu šťávu." zasmála se pobaveně jeho matka a vydala se směrem za ním.

Střapaté tornádo mezitím vběhlo do domu, kde na lince téměř zářila bílá obálka s rudou pečetí. Poté, co spatřil své jméno si byl již stoprocentně jist, že dopis je pro něj, a tak nedočkavě roztrhl papír a dal se do čtení.

,, Tak co? "zeptali se oba jeho rodiče s úsměvem.

,, No-... BEROU MĚ! BEROU!JEDU DO BRADAVIC! " zakřičel na celý dům nadšeně a začal tančit jakýsi vítězný taneček, který jeho rodiče přešli pouze s pobaveným pohledem.

***

Jak se říká jiný kraj, jiný mrav.
To přesně platilo v případě Stephanie Pearsové, která před pár dny, stejně jako James Potter, slavila své jedenácté narozeniny.

Nebylo žádným tajemstvím, že Stephanie narozeniny milovala. Všechny ty dárky, přátelé a výborný dort!

Oproti Jamesovi Potterovi však pro ni jedenácté narozeniny nebyly tak významné, neboť pro ni to byly pořád narozeniny obyčejné, stejně jako minulý i předminulý rok. To ale ještě nevěděla, že už její budíček bude speciální.

Tím totiž bylo hlasité klepání na okno už v sedm ráno.

,, Ať je to kdokoliv, dejte mi prosím ještě chvíli. " zamumlala do polštáře a pokusila se opět usnout.
To ji ale překazil ještě hlasitější tlukot do okna.

Zvedla unavený pohled k oknu, na jehož okraji seděla sněhobílá sova a upřeně Stephanie sledovala.

,,Předčasná krize středního věku?" ohodnotila svůj duševní stav a ušklíbla se.

Ptáka za oknem naprosto ignorovala, popadla oblečení a s povzdychem zalezla do koupelny.
Jako první si opláchla obličej pořádně studenou vodou.
Zaujatě pohlédla na svůj odraz v zrcadle.Extrémně malá, černé vlasy, tmavě hnědé oči a ještě k tomu blázen. Lákavá to nabídka.

Když vyšla už oblečená z koupelny, pohlédla na okno, kde s úlevou žádnou prapodivnou sovu nenašla.
S pokrčením rameny přešla celý ten zvláštní incident a vydala se dolů do kuchyně za svými rodiči.

,, Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, milá Stephanie. Hodně štěstí, zdraví. "zazpívali jí tradičně rodiče, když sešla schody a povstala před velikým dortem.

,, Jé děkuju." usmála se a oba objala.

Vtom se ale opět ozval ten nepříjemný rachot a celá rodina se ohlédla směrem k oknu. Za ním seděly hned tři různě zbarvené sovy a společnými silami se snažily upoutat pozornost dívky, které nesly tak důležité psaní.

,, Ptám se první, "předběhla nadechující se pár Stephanie,, vidíte taky za oknem tři zatraceně divný sovy?!?" zvýšila téměř hystericky hlas.

,, Ano. "přikývli oba najednou.

,, A víte, co tady dělají?"

,, Ne. "shodli se opět na stejné odpovědi.

,, Díky, tak když jsem se toho tak moc dozvěděla, tak si s nimi asi zajdu popovídat. Mám pocit, že i ony budou sdílnější než vy dva." zasmála se lehce nervózně a otevřela okno.

Všechny tři sovy se rychle nahrnuly dovnitř a ta největší z nich, která byla za oknem už ráno, se Stephanie pomalu snesla na rameno. Konečně ze svého zobáčku pustila dopis, který přistál přímo před jeho právoplatným příjemcem.

Dívka odhodlaně natáhla ruku a přečetla si jméno a adresu, jež se skvěly na sněhobílé obálce.

Stephanie Pearsová
První poschodí druhý pokoj zleva
Morušová 72
Severní Londýn
Anglie

,, Tohle vypadá docela děsivě. "podotkla když shledala vše na obálce, včetně polohy jejího pokoje správným.
Dala se do čtení. Její výraz se střídal od zmateného, k naštvanému a nakonec pobavenému.

,, Jste fakt dobří, málem bych vám na to skočila." zasmála se a podala dopis svým rodičům.

,, Myslím, že jsem tomu věřila až k té části Škola čar a kouzel v Bradavicích. Ale notak, nic lepšího jste vymyslet nemohli? To už mohla být Škola čar a kouzel v Beďarovicích." rozesmála se na celé kolo.

Po chvíli s překvapením zjistila, že její rodiče na papír hledí s upřímným zděšením.

,,Ehm, co se děje?" vydechla nechápavě.

,,Musíme ti něco říct Stephanie."

***

,, Dávej pozor, magore!" vykřikl Sirius Black na svého bratra, který do něj narazil při své cestě ramenem.

,, Nemůžu za to, že jdeš jak kombajn, Siriusi." odsekl klidně jeho mladší bratr a pokračoval do svého pokoje.

,, Mamánek jeden nevychovanej." zanadával si Sirius a vešel do svého pokoje.
Narozdíl od svého bratra měl pokoj zařízený do teplejších barev, po zdích vysely barevné plakáty a na zemi ležel chlupatý koberec. Toto prostředí mu bylo rozhodně příjemnější, než ta chladná, upíří kobka, které jeho bratříček říkal ložnice.

Při pohledu na dopis v posteli se nadšeně usmál, popadl ho a jedním trhnutím otevřel.
Po přečtení obsahu se samolibě usmál. Konečně vypadne z téhle díry. Konečně pojede do Bradavic.