Složku Goeum si vzala s sebou gravitace společně s mou čelistí. Upřímně být noc, neváhala bych říct, že člověk naproti mně se zjevil jako duch a já se nalézala v nějakém přihlouplém horroru. To by byla varianta druhá.

Noc sice nebyla, ale kapky deště pořád celkem silně udeřovaly do oken, takže situace i tak naháněla hrůzu. Minimálně mé osobnosti určitě.

Němě jsem pozorovala pomalu přibližujícího se Taehyunga, který se u mě zastavil s krátkým pohledem z očí do očí. Následně se ohnul a v klidu sebral vypadané papíry ze země. Celou složkou nakonec zamával ve vzduchu. ,,Tohle.''

,,Tohle není věc pro tebe a taky by ses v tom neměla hrabat. Nehledě na to, až se tuhle novinku dozví Hoseok,'' řekl a ve mně v danou chvíli hrklo. Začal mě pomalu, ale zato bolestivě polévat studený pot.

,,Počkej!'' vykřikla jsem. Zmatkovala jsem co nejvíce to šlo. Hoseok se tohle dozvědět nesmí. Prostě jedno velké ne. A pokud mu to Taehyung vyžvaní, je se mnou amen. ,,Nesmíš mu to říct, prosím!''

Shlédl mě od shora dolů, tam a zpět. ,,Důvod, proč bych neměl? Hrabeš se v cizích věcech a ke všemu strkáš nos tam, kam nemáš,'' naklonil lehce hlavu na bok. Složku stále svíral v ruce.

,,Protože...protože...sakra,'' zamumlala jsem a neměla ani tucha, jak z téhle situace vybruslit. Byla jsem v úzkých. ,,Zkrátka nesmíš.'' Mé tělo se otřáslo a trochu polekalo, když udeřil hrom. Oba jsme se tím směrem krátce zadívali.

,,Co jsi tu hledala? Nebo otázka zní spíše proč?''  Zaměřil své oči zpět na mě. ,,Ráda se dostáváš do problémů? Protože snad pokaždé, kde tě uvidím, a to včetně mých vlastních nepříjemných záležitostí, jsi zamotaná v nějakém průšvihu. Chtě, či nechtě,'' dokončil.

Má vůbec cenu s ním smlouvat?

Má ústa upustil povzdech a v duchu jsem protočila očima. Sakra, co teď? Když pomineme to, že mě v hloubi duše překvapovala jeho znalost o mé slabosti pouštět se do kravin, nedochází mi, co tu vlastně ve finále dělal on.

,,Je mi líto Taehee, ale nemáš řádný omluvný důvod. Beru to jako negativní záměr," řekl a otočil se na odchod. Jeho věta mě probrala z transu. ,,Ne, počkej! Taehyungu! Prosím, upravdu to nedělej!" Vykřikla jsem a s pomocí rychlého, dlouhého kroku ho stihla uchopit za rukáv.

A v tom se objevil problém. Můj zbrklý zásah způsobil prudký náraz do Taehyungova těla. Ach, kdyby to byla jen záda. Ve stejnou chvíli, kdy jsem se na něj přiřítila se zastavil a otočil. Vše bylo jako ve zpomaleném záběru.

Kdybych nedala v obraně ruce před sebe, doslova bychom se o sebe opírali hruďmi. Naše obličeje byly tak blízko, že kdyby se jeden z nás pohnul třebaže o malý kousek dopředu...

A kdyby se Taehyung nenahnul a nepřidržel velmi jemně svou volnou rukou můj bok, asi bych se dost pravděpodobně převrátila dozadu.

Cítila jsem jeho teplý dech na tváři. Temné oči naproti mně se svým způsobem snažily komunikovat s těmi mými, ale jakoby jim tam bránil vstup jakýsi neviditelný štít.

Z čista jasna se mi v moment srážky jemně rozechvělo srdce. Nikdy předtím se mi to nestalo, ale teď...byl to velmi zvláštní pocit. Ať si říká kdo chce a co chce, já už však pochopila jaké to je, když se s vámi tak říkajíc zastaví čas.

Jak rychle tento intimní moment začal, tak rychle i skončil. V okamžiku jsme od sebe odstoupili. Já si odkašlala a Taehyung si rukou prohrábl trochu navlhlé vlasy. Jejich struktury jsem si doposud ani nevšimla.

Nenavázali jsme spolu oční kontakt, dokud se tu neobjevil Hoseok. A že by mohl konečně nosit nějakou tu rolničku na krku. Sice je hlučný jako hovado, ale dokáže se taky plížit jako duch.

Můj milý nevlastní bratr toho měl na jazyku jistě spousty, ale zmohl se na pouze na silné zamračení a jednoduchou větu. V očích mu ale sršely bubliny plné otázek.

Říkala jsem, že s Taehyungem jsme nenavázali oční kontakt? No...spíš to platilo jednostranně. Pouze já jsem se poté na něj krátce podívala a nějaký kontakt navázala. On měl na starosti Hoseoka, který ho propaloval očima.

Krátce se podíval i na mě a na složku v Taeho ruce. Mezi nimi proudila zvláštní vlna komunikace, kterou se mi nedařilo rozluštit. Byla tak divná, až mi z ní běhal nepříjemný mráz po zádech. Myslím to vážně.

,,Může mi někdo z vás dvou vysvětlit, proč stojíte na prahu mého pokoje?" zdůraznil Hoseok. ,,Kam nemá nikdo bez mého svolení chodit?" dodal. V tu chvíli se na mě podíval.

Měla jsem strach. Bála jsem se tak moc toho, jestli mě Taehyung práskne. Ano, nedělám si srandu když řeknu, že mám z Hoseoka určitý druh respektu.

Skousla jsem si ret a podívala se na Taehyunga, který mi stále ani jednou nevěnoval jediný pohled. Prosím, Bože jestli mě slyšíš, nech mě žít.* Už jsem se začínala pomalu smiřovat, že budu muset vymýšlet inteligentní a velmi Hoseokovzdorné výmluvy.

,,Nic, hyung. Jenom jsem si u tebe něco zapomněl. Tu část projektu, s kterým mi pomáháš, pamatuješ?" řekl a zatřásl před ním složkou. ,,Tvá sestra šla kolem."

Asi kolem sebe vidím duhu. Nevím, zda mu Hoseok uvěří, ale nepráskl mě. On to na mě nenaprášil. Sakra, tak moc se mi ulevilo! Měla jsem dost této napjaté chvíle, a proto jsem se rozhodla se prostě vypařit. ,,Ehm, já...musím jí zalít kytky v domě."

Ne, nic lepšího mě nenapadlo. S tímto jsem vzala nohy na ramena a seběhla schody do obýváku. Tam jsem se pořádně svalila na gauč a chladila si sytě rudé tváře.

Taeyhung
Chtěl jsem odejít domů, ale zastavila mě Hoseokova ruka na rameni. ,,Taehyung-ah," řekl klidněji a já se otočil. ,,Řekni mi pravdu. Byla tam?" pokračoval.

Zakroutil jsem hlavou. ,,Co jsi mi řekl, to jsem udělal, hyung. Hee opravdu jenom procházela kolem. Řekl bych, že ve tvém pokoji byla tak jednou a to ještě předtím, než ses tam nastěhoval. Takže viděla maximálně prázdnou místnost."

Za tohle jsem si od něj zasloužil bratrský pohlavek. ,,No dovol. Náhodou tam dost často nakukuje."

Uchechtl jsem se. ,,Jo, nakukuje. Myslíš tu malou škvírku?"

,,Taehyungu?"

,,Ano?"

,,Zdrhej," řekl předtím, než na mě vyházel snad všechny věci, co se povalovali kolem.

—

*Pokud tu mám někoho věřícího, koho by to mohlo urazit nebo se ho dotknout, nebojte se ozvat. Přepíšu to! ❤️

Děkuji za přečtení ❤️

j-HOPE u enjoyed this shit ⭐️