Mé kroky se nesly chodbou plnou studentů, kteří mířili jak na oběd, tak na volné hodiny. Proplétala jsem se mezi nimi a zároveň si pobrukovala mou oblíbenou melodii.

Hlavou jsem skoro doslova létala v oblacích a utápěla se v myšlenkách. Dnešek byl vcelku zmatkující a zvláštní. A vůbec tomu nepomáhal fakt, že si lidé o tom druhákovi za zády šeptali čím dál více.

Na oplátku on si jako vždy hleděl svého, naprosto ignorujíc okolí. To je jedna z mála věcí...

Vlastně jediná věc na něm, za kterou ho obdivuji. Dokáže ty zvláštní pohledy ignorovat, což bych taky chtěla umět. Být prvákem není něco jednoduchého, zvláště co se starších studentů týče. Jejich zkoumavé a nepříjemné pohledy opravdu nestojí za nic, pokud vám nejde o jejich pozornost.

S povzdechem jsem si upevnila popruh na batohu a vydala se do jídelny. Taktéž nebylo překvapením, že byla narvaná a v rohu místnosti se opět tvořil dav.

Co jdou po něm házet tentokrát?

Vydala jsem se k hluku a procpala se mezi natěšenými studenty, jenž vyčkávali na příval souboje mezi - pro ně zbytečným chlapcem a partou zdejších, školních násilníků, kteří si šikanování Taehyunga obzvlášť zjevně oblíbili.

Sotva jsem se zastavila, jídelnou se už dávno ozýval posměch a výkřiky. Z nějakého důvodu jsem svůj zrak upevnila na Kimově maličkosti, jenž v klidu dál jedl a křiku jeho protivníka si nevšímal.

To bylo pro mě jako nějaký magnet, nutíc mě zde vydržet až do konce. Svým způsobem byl Taehyung vlastně zajímavý.

Říkám, svým způsobem.

,,Idiote, ty nemáš co na práci viď?" řekl Jaesun. ,,Hej, mluvím s tebou!" vykřikl, když mu neodpovídal. Taehyung přestal přežvykovat svůj oběd a pomalu se na něj podíval.

,,Nemám ti co říct," zamumlal. Vzhledem k tomu, že byl jeho hlas neobvykle hluboký, v zadních řadách to muselo působit jako zahuhlání něčeho nesrozumitelného. Ani já jsem mu skoro nerozuměla, a to jsem mezi prvníma.

Jaesuna jeho odpověď zřejmě moc nepotěšila. Zaťal pěsti a za límec školní uniformy ho vytáhl na nohy. ,,Tak ty nemáš, co říct?! Kvůli tobě je moje holka nezvěstná! Moje So Yuna, chápěš?! Chodila s tebou do třídy, kreténe!" odhodil ho stranou na zem a začal kolem něj kroužit jako sup.

,,Já za to nemůžu," řekl Taehyung a nešikovným způsobem se opět postavil na nohy. Světle hnědá ofina mu padala do očí, jak byla dlouhá.

Stále nechápu, proč jim tolik vadí. Dostala jsem i patřičná varování od svých kamarádek, když jsem začala chodit na stejnou střední jako ony. S Jaesunem není sranda si zahrávat.

Ale i tak.

Taehyung mi z jakého si důvodu nepřijde, že by byl schopen něčeho...no takovéko. Hledí si svého, a naopak se snaží problémům vyhýbat.

,,Nemůžeš? Nemůžeš?! Sám patříš do té přihlouplé a nebezpečné skupiny na talku! Patříš určitě mezi ně!"

,,Nepatřím!" vykřikl. Myslím, že nejen já jsem byla v šoku. Nikdo ho totiž nikdy neslyšel takto promluvit, skoro až zařvat. A jeho hlas tak vybízel k tomu, aby okolí doslova zavřelo huby.

,,Nepatřím a nikdy jsem nepatřil! Nevím, kdo to na mě chce hodit, nevím, proč já, ale rozhodně nemám v plánu kvůli tomu skákat, jak vy písknete! Najděte si na ty vaše přiblblý kecy někoho jinýho."

Popadl svůj batoh a měl v úmyslu odejít. Jenže Jaesuna to akorát více naštvalo, a tak udělal první krok k tomu, k čemu se schylovalo. Udeřil ho.

Nějakým způsobem to Kim ustál, avšak další ráně se nevyhnul. Nevím, co mě to napadlo, ale jak jsem tam jen tak stála a pozorovala je, mé obranné pudy se probraly. Prostě jsem to už nevydržela.

Vyšla jsem vstříc jádru bolesti a vložila se mezi ně. Postavila jsem se před krčícího se Taehyunga, a tím tak zastavila úder od Jaesuna, který se už napřahoval.

,,Uhni," zamračil se. Narovnala jsem se a odkašlala si.

,,Ne," řekla jsem pevně.

,,Říkám, abys uhnula, než se stane něco i tobě ty malý pískle!''

Na nic jsem nečekala a zraněného Taehyunga zkrátka popadla za ruku a hned ho tahala z jídelny. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.

Samozřejmě nás doprovázelo šeptání a různé pomluvy. Nadávky či dokonce i pár pochval se v davu na mé překvapení objevily též.

Taehyung mě mlčky následoval. Až u rohu první chodby jsem ucítila tlak na předloktí. To mě zastavilo a zároveň donutilo otočit se. Vystavila jsem se tváří v tvář temným očím.

,,Nemusela jsi," řekl celkem naštvaně. ,,Dokázal bych se o sebe postarat sám."

Nad jeho větou mi poněkud zaostávalo myšlení.

Tak já se obětuji pro svou prváckou pověst, a on mi ještě vynadá za to, že mu pomůžu?

Zamrkala jsem. ,,Co prosím?"

,,Slyšela jsi," pustil mou ruku. ,,Už to nikdy nedělej a chovej se, jako bych neexistoval, jasné? Tak jako ostatní. Nemám to za potřebí."

Neměla jsem slov. Na jeden nádech mi prostě sebral veškerá rozumná slova.

,,Nemáš za potřebí co?" uchechtla jsem se.

,,Nemám za potřebí slyšet a vidět další lítostivé pohledy. Věř mi, nefunguje to."

S tím se otočil na patě a já tak pouze mlčky pozorovala jeho rychle vzdalující se záda.

Proč jsem se cítila v jeho přítomnosti tolik divně?

Ačkoliv mi mohl alespoň poděkovat, být milejší a rozhodně vynechat ten arogantní tón...

Nevím co, ale něco mě táhlo k tomu zjistit, proč je od ostatních tak odtažitý a kde je pravda, na které by bylo založené, že Kim Taehyung patří mezi zakladatele skupiny na Kakao Talku a co se tam vůbec ksakru děje.

,,Taehee!" vytrhl mě z myšlenek hlas mé kamarádky Jackie, za kterým jsem se otočila. ,,Taehee!

Ještě jednou jsem se podívala směrem, kterým Taehyung odešel a poté se s upuštěným povzdechem rozešla za Jackie.