Ráno v pondělí jsem se probudila s divným pocitem. Cítila jsem jakousi zvláštní tíhu na srdci. Snažila jsem se na ten pocit nemyslet a pokračovala ve svém dni tak, jako obvykle.

Až na jeden podstatný podstatný detail neboli změnu, která mě po ránu uhodila pěstí přímo do obličeje.

Připravená a oblečená do školy, jsem vešla do kuchyně na snídani. V kuchyni mě ale zarazila osoba, která v místnosti byla navíc.

,,Taehee, to je dost. Pojď se honem najíst," řekl mi táta, když na stůl pokládal talíř, na kterém byla má snídaně. Nečekaně do mě narazila pospíchající Boram do práce.

,,Oh, promiň Tae," usmála se a chytla mě za ramena, poté přišla k mému tátovi a pozdravila se s ním. Já prozatím stále postávala uprostřed vchodu do kuchyně jako idiot s taškou na zádech a překvapeně pozorovala domácnost.

,,Není hezké, že si sem Seok konečně přivedl normálního kamaráda? Tae, nestůj tam tak," napomenul mě táta. První část věty patřila spíše mé nevlastní mámě.

Odkašlala jsem si a opatrně si sedla ke stolu. ,,Uh, uhum, jo...promiň.''

Nacházela jsem se v čele, tudíž po mé levici se cpal Hoseok čumící do mobilu a po mé pravici zase Taehyung, který ze mě nespouštěl oči od doby, co sem má osobnost sešla.

Ruce jsem měla složené v klíně a hypnotizovala svůj plný talíř. Z nějakého důvodu mě přešla chuť. Ke všemu jsem cítila, jak se mi hrne krev do tváří.

Proč?

,,Budeš to jíst?" zeptal se mě bratr a já pokroutila hlavou. Chtěl se okamžitě dotknout mé snídaně, kterou bych pravděpodobně stejně kvůli nevolnosti nesnědla, ale Taehyung ho plácl přes ruku. ,,Nech to být hyung. Třeba si to vezme do školy místo svačiny."

Nejdříve jsem Taehyunga zpražila pohledem a poté sklopila hlavu a pozorovala své ruce, které jsem mezi sebou proplétala. Hoseok na Taeho gesto otráveně zasténal a odul spodní ret.

Boram se na nás podívala. ,,Má pravdu Hobi."

,,Ale já mám hlad! Navíc je dneska navečer trénink," zaskučel.

,,To nevadí, něco si koupíš po cestě," řekla Boram a dodala: ,,A navíc meškáte. Všichni tři. Hee? Seok vás odveze do školy."

,,Ne!" vykřikli jsme s Hoseokem naráz. Boram si povzdechla. ,,Hobi, je to tvá sestra a kamarád...''

,,Nevlastní sestra," zavrčel. Zamračila jsem se i přes to, že mi většinou bylo jedno, když o mně mluvil jako nevlastní. Tentokrát mi to však poprvé za celou dekádu vadilo.

Možná za to mohl ten fakt o tom, jak se v sobotu v noci zachoval. Nebo za jeho chování mohl alkohol? Proto byl v tu chvíli milý? Jenže nic z něj netáhlo, takže musel být naprosto střízlivý.

Anebo se mi to zkrátka jenom zdálo.

Zvedla jsem se, vzala svou tašku a došla do předsíně. ,,Zvládnu to sama! Čerstvý vzduch mi prospěje!" oznámila jsem, když jsem se obouvala a poté se rozloučila.

Vybíhající jako střela z domu jsem se zastavila až na rohu naší ulice. Tam se má dlaň setkala se studenou zdí a já se snažila nabrat dech, abych mohla v klidu a normálně jít do školy.

Snažila jsem se na dnešní ráno nemyslet, ale nějak to nešlo. Něco mi tu jaksi nehrálo. A to něco...

,,Na," ozvalo se zpoza rohu. Polekala jsem se a trochu odskočila stranou. Vyskytl se mi pohled na Kimovo ruku, kde vysela igelitka s nějakým boxem, kterou mi podával. Nechápavě jsem se střídavě dívala na něj a na tu věc.

,,Nebrala sis nic do školy. Teda, aspoň já to neviděl, tak jsem požádal paní Jung, jestli by ti tvou porci zabalila. Hoseok je nenažraný prase už teď, nepotřebuje další kalorie navíc. Stejně si něco jako vždy koupí navíc po cestě, takže..."

Párkrát jsem s pootevřenou pusou překvapením zamrkala. ,,To byla ta nejdelší věta, kterou jsem od tebe slyšela," poznamenala jsem, na což se uchechtl. Chvíli tu panovalo ticho, dokud jsem se nevzpamatovala a nepromluvila.

,,Víš ty co? Sněz si to sám." S naštvaností jsem se dala do co rychlejšího pohybu a doufala, že zůstane tím tichým a protivným a nebude mě následovat. Bohužel jsem se tentokrát mýlila.

Proč zrovna dnes...

Následoval mě. ,,Budeš mít hlad."

,,Bude oběd."

,,Ale až za několik hodin."

,,Tak si něco taky koupím."

,,Taehee..."

,,Taehyungu..." zastavila jsem se a otočila se na něj. Trochu mě zarazilo, že mě oslovil jménem, ale to jsem pro teď odložila stranou. ,,Najednou jsi milý? Když ti chce člověk pomoct, děláš jako by nic, ale když..."

,,Kdybych si od tebe nechal pomoct, zmlátili by v budoucnu pro nic za nic i tebe. A kazit ti pověst hned v prváku nechci, i když sis to už trochu sama podělala. Říkal jsem ti, aby ses ke mně nepletla. Budeš mít z toho problémy a začnou si na tebe ukazovat čím dál víc za to, že se bavíš s 'nerdem a tím, co dělá kdo ví co za prasárny'."

,,Abych se k tobě nepletla? Vážně? Tak pro změnu se teď ty pleteš ke mně. A navíc, proč teda neřekneš něco Hoseokovi? Když se spolu teď kamarádíte..." zkřížila jsem ruce na hrudi. ,,Proč nic neudělá? Proč musím hrát i já to, že se neznáte, a přitom se chováte jako nejlepší přátelé od malička?"

,,Je to složitý," zamumlal. ,,Prostě se musíme ve škole chovat tak, jak se chováme."

,,Jo tak ono je to složitý?" uchechtla jsem se. ,,Ne, Taehyungu, to ty jsi složitý. Díky za snahu s jídlem, ale namáhal jsi se zbytečně." Otočila jsem se na podpatku a nechala své kroky nést do vězení jménem škola.

Tentokrát mě naštěstí nenásledoval zůstal tak stát uprostřed cesty.

•••
Dneska je to divný, omlouvám se :cc ❤️❤️

j-HOPE u enjoyed this shit ⭐️