Věnováno @tereza512, jako poděkování za krásná slova podpory! 💖

--

Effie:

Moje mysl už tolik otázek nevydržěla, a tak se oddala hlubokému spánku. Nevím, jak je možné, že se mi podařilo tak tvrdě usnout, ale ani noční můry mě dne netrápily. Mívám je. Téměř každý den. Pokaždé o něčem jiném, ale základ mají všechny stejný. V každém zlém snu rozdělí náš team a já pak padám a slyším vyčítavé hlasy 24 dětí. 

Je to strašné. Každou noc se budím s brekem. Na studené zemi v meruňkových šatech, které jsem měla na její poravě. Jsou celé promočené a upatlané. Ach..kde jsou ty časy krásně upravených rób, paruk a make-upu? Není to přece tak dávno, co jsem procházela večírky každoou noc. Jak dlouho tu jsem? Je to strašně těžké určit. Leda podle počtu mučení, ale i o tom jsem už ztratila pojem. Celé dny trávím koukáním do zdi té hnusné, tmavé, vlhké místnosti a přemýšlím u toho. Čas se sbíhá do kruhu. Je to pořád stejné. Občas něco k snědku, pak mučení a opět vězení. Stala se z toho taková rutina. Dlouho už ji ale nezvládnu. Nechci ji zvládnout..

Ležím na zemi a nemám sílu se ani otočit. Hlavou mi prolétka vzpomínka na Portii. Stále ji vidím tu oprátku, jak se stahuje okolo jejího hrdla, vidím její oči, které ztratily život, její tělo, které se bezmocně houpe na laně.  Na tvářích cítím teplé cestičky od slz. Byla tak krásná...
Vzpomínky...Je to to jediné, co mi zbylo. Nejen na Portii. Cinna. Matka. Otec. Sestra. Možná už i Peeta, Katniss a Haymitch. Všichni, které jsem měla ráda. Rodina, přátelé, team,..

Oči mě pálí od pláče, který nejde zastavit. Hlavou mi běží snad ty nejčernější myšlenky, které vůbec v hlavě mohu mít. Slyším, jak někdo stlačuje kliku. Místnost se naplňuje světlem a dovnitř vpadá jeden z mužů v bílé uniformě.  Snaží se mě zvednout. Nedá mu to moc práce, protože můj organismus se pomalu hroutí. Vyvýdí mě z cely na dlouhou chodbu, kde se otevírají jedny z mnoha dveří. Vcházíme dovnitře. No teda, on vchází a já se za ním táhnu.

Motá se mi hlava a před očima mám černo. Jen co jsem uviděla tu místnost, udělalo se mi zle s mé tělo sevřela úzkost. Proč? Proč jsem tady zase? Co po mě pořád chtějí? Kolikrát už jsem jim řekla, že nic nevím?! Já už to ale nezvládnu. Poutají mi ruce ke zdi. Mé ruce už jsou colé rozbolavěné a plné modřin, protože neustále mám okolo rukou nějaké okovy. Mají snad pocit, že bychjim utekla? Si vážně myslí, že na to mám sílu?! Ráda bych tu jejich myšlenku sdílela s nimi, ale to nejde. Protože já už pomalu nemám sílu ani na to, abych křičela. 

Pomalu,ale jistě mi leze do hlavy moje nynější situace. Vlastně ne pomalu, hodně rychle.  Začíná ze mě být totální cvok. A mé způsoby? Jsou dávno pryč... Udělali ze mě trosku a nemíní s tím přestat. Kolik lidí navštívilo tuto místnost? Kolik lidí bylo sevřeno v těchto kovových kruzích? Kolik lidí okusilo krutost našeho prezidenta?

Přichází ke mě muž zahalený do pláště a... A v ru-ruce.... Ne, ne, ne, ne, ne... Prosím, tohle ne! V ruce svírá...Má tam...Bič.. Oči se mi opět plní slzami, které samovolně stékají po tvářích. Jen když tu věc vidím, vzpomenu si, jak dopadl Gale, Katnissin přítel z Dvanáctého. Údajně se zastal staré paní a byl zbičován na náměstí.Katniss také tenkrát dostala ránu. Dlouho jsem téhistorce nemohl uvěřit, ale teď vím, že byla pravdivá. A teď... Teď dopadnu stejně jako Gale. Jenže o mě se nikdo nepostará. Nikdo se mě nezastane a já dopadnu a zemřu na následky zranění... Už aby to bylo všechno za mnou...Jen nevím, jestli to chci skončit tak, že budu pořád naživu.

Muž mi začne klást otázky a přistoupí blíž...

"V jakém vztahu jsi s tím Abernathym?"

Hrozně dlouho jsme neslyšela někoho mluvit. Tento hlas je ale jiný než ty, co mě mučily předtím. Nebo mi to tak aspoň připadá. Při vyslovená toho jména se zachvěji..

" Jsme...Kolegové.."

Bojím se cokoli říct. Vím, že stejně bude všechno špatně..

"A dál?! Pochybuju, že by s takovou jako jsi ty, byl jen kolega!" Jeho hlas je pohrdavý a netrpělivý.

"Byli..Byli jsme přátelé.." Při těch slovech se mi opět spouští slzy po tvářích.

Rána! Au! Bolí to! Hrozně to bolí! Hlavou se mi pronáší bolest z ramene, které už ani necítím. 

"No vidíš, že umíš mluvit! Jak často mluvil o rebelch?!" 

Chvěji se. Ten jeho hlas je tak hrubý... Hlas se mi rozchvívá víc, než bych si přála, a tak ze mě vychází spíš vzlyknutí než odpověď: "Nikdy..Nemluvil o nich.." 

Prásk! Další rána mi přistála na hrudi. Au..Nemám sílu snášet další. Nemlžu už ani křičet. Slezy stékají samy a bolest je horší než kdykoliv předtím.

"Nelži! Kde je teď s tou krávou Everdeenovou? Kde jsou? Vyklop to!!" 

Jakou krávou? Já ti dám krávu ty idiote! Můj team nikdo urážet nebude! Ne! Ne moje vítěze! Hodím po něj ostrý ohled, ale musí to vypadat spíš vtipně než přísně, protože okamžitě propadává ve výbuch smíchu.

"Tohohle se mám jako bát? No to jsi mě pobavila! A teď odpověz nebo se neznám!"

"Já to nevím!!" Snažím se zakřičet, ale hlas se mi zlomí. Mám chuť ho rozcupovat na kousky. Je mi jasné, že jakmile bych se ho dotkla, přišla bych o ruku, ale stálo by to za to!

Přijde další rána, ale jsem tak otupělá bolestí a nštváním, že ani nevím, kam přistála. Bolí mě celé tělo. Nevím, opravdu nevím, kde přistála tentokrát. Možná do boku? Oči mám zalité slzami a snažím se vytěsnit tu bolest, ale čím víc se jí snažím zbavit, tím víc se mi dostává do hlavy. 

"Co maj v plánu? Mluv!!!" Ten hlas mi nahání husí kůži.

"A jak to mám vědět?" už nevím jak jim to mám vysvětlit. "Nevím co je za den, tatož abych věděla, kde jsou nebo co dělají..."

Vzlykám, můj hlas je přerývavý a musí znít hrozně vyděšeně. Dostávám další ránu, ale to se mi už zatmí před očima. Nevnímám vůbec nic.

----

Tadááá..Další kapitla 😅😊 chtěla jsem ji napsat už včera, ale nestihla jsem to.😃 Doufám, že se líbí!!😇

Chtěla bych Vám jen říct, že všechny kapitoly budou z pohledu Effie, pokud nebude napsáno jinak.😅 Možná někdy bude nějaká speciální kapitolka.😅😊

Lennie🎀