Věnováno @marketa7 . Protože její komenty a krásná slova mi dodávají chuť do psaní! 💘

---

Ztrácím ponětí o čase. Jak dlouho už tu můžu být vězněná? Šest týdnů? Dva měsíce? Nebo snad víc? Nevím. Každopádně se nic nezměnilo. Pořád mě vězní v té tmavé, chladné, odporné místnosti. Najíst dostávám tak jednou za tři dny a mé tělo je plné modřin od facek, které dostávám, teď i bezdůvodně, od strážců. Do Trápírny, jak jsem začala říkat mučící místnosti, mě vodí tak jednou za dva až čtyři dny. Není to nijak pravidelné, ale je to časté. Nechápu, jakto že ještě nejsem mrtvá. Mohla bych být. Měla bych být...

Dnes je ale něco jinka. Už od mého probuzení cítím, že se něco děje. Za zdmi slyším hlasy aspoň pěti lidí. O čem hovoří to nevím, ale jejich hlasy jsou energické a zapálené. Tento styl mluvení znám moc dobře. I já bývala tahto zapálená do věcí, které jsou teď už minulost. Nic takového se ještě nestalo. Obvyle je tu ticho, jen občas slyším Peetovy výkřiky. Ale i od těch je teď nějak podezřele dlouho klid. Do hlavy mi létají myšlenky na to, co s ním asi teď je. Doufám, že...NE! Není mrtvý!

Asi tak dva dny nazpátek jsem z chodby slyšela spoustu rychlých kroků a tlumené hlasy. Od té doby je tu klid. Co se dělo? Odklízeli snad jeho tělo?!..

Dveře do mé komůrky se otevírají a já po dlouhé době vidím trošku něco víc než jen černou tmu. Možná to nebyla až tak dlouhá doba, ale mě to tak připadalo. Přes ostré pronikající světlo z chodby toho moc nevidím, ale slyším, jak se ke mě přibližují kroky. Silné paže mě berou za ruce a já konečně rozpoznávám, kdo to je. Na chvíli jsem doufala, že je to Haymitch a přišel mě sem zachránit, ale před sebou vidím mírotvorce, který mě zase někam táhne. Ne prosím...další už ne.. další mučení už nezvládnu..

Přesně vím kudy půjdeme. Čtyřicet jedna kroků rovně, pak zatočíme doleva. Dvacet osm kroků, pak zahneme doprava a zakončíme to šestnácti krok rovně. Pak se ocitneme přede dveřmi Trapírny. Avšak žádných čtyřicet jdna kroků rovně se nekoná. Jdeme někam jinam. Jdeme nejdříve vlevo, pak po schodech o dvě patra výš a rovně chodbou. Přicházíme do celkem útulné mistnostnosti. Copak se děje? Chtějí mě osvobodit? Snow mi dal milost? Tělem mi projede vlna naděje. Mé myšlenky přestávají být tak černé. Třeba dnes půjdu domů. Třeba se konečně najím..

Do místnosti vchází skupinka kapitolských lidí. Ach...jak moc bych chtěla vypadat jako oni... Já tu před nimi stojím jen v bílém potrhaném plášti a se spoustou modřin nejen na zápěstí, ale i na običeji a na nohou, vlastně téměř po celém těle. 

Nikdo nemluví, jen dva z nich mi sundávají bílý plášť a já se před nimi ocitám zcela nahá. Nesnáším ten pocit. Všichni na mě koukají a jeden mě odvádí do koupelny, kde je připravená horká koupel. Bože, voda... po jaké době??? Po dvou měsících? Mé tělo je špinavé v každém zákoutí. za svého Kapitolského života jsem se myla každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát. Ano, Kapitolský život vedu pořád, stále jsem v Kapitolu, ale tohle není ani zdaleka to, co si každý představí pod pojmem Kapitolanka. 

Lezu do vany. Voda je krásně horká a je v ní spoustu pěny, do které se celá ponořuji. Do vody schovávám i hlavu, takže mé tělo je ponořené úplně. Jek moc mi tohle chybělo.. Ale.. proč? Proč se o mně starají? Proč mi napustili vanu? Co když.. Ne..Ne! Ne! Ne! Ne! Snažím se té myšlenky co nejdříve zbavit, ale nejde to. Ne... To nesmí být pravda.. Prosím..

P.O.P.R.A.V.A.

Pořád mi to slovo probíhá hlavou. Naprotsto mi otupuje mysl. Mají v plánu mě veřejně popravit před zraky všech lidí v zemi. Aby všichni věděli, co se dělá s lidmi, kteří jsou obviněni za zradu... Třeba to samé udělali i s Peetou..

V jednu chvíli mě napadá, že jim ušetřím práci a skončím to raději hned. Snažím se zadržet dech a skoncovat se svým životem právě tady ve vaně. Když mi v plicích zůstává tak polovina vzduchu, nějaká neznámá síla mě vytahuje z vody. Zhluboka se nadechnu a všímám si těch dvou kapitolských lidí, jak okolo mě motají ručník. Vytahují mě z vany a vedou směrem do největší místnosti. Tam na mě čekají další dva a oblékají mě. Dostávám fialové šaty a paruku. A...make-up..na stolku leží make-up.. Jedna Kapitolanka ho bere do rukou a nanáší ho na můj obličej. Je to strašně zvláštní pocit po takové době. Nejraději bych jí ho vyrvaka z ruky a namalovaa se sama, ale absolutně na to nemám sílu. Divím se, že jsem schopná vůbec mrkat očními víčky. Jsem tak strašně zesláblá...

Po chvilce vypadám skoro jako dřív jen..Zhubla jsem. Hodně. Mám propadlé tváře jako nikdy předtím. Ani přes make-up je nejde přehlédnout. Oči mám takové prázdné bez jakékoli známky života. Chvíli jen tak sedím a koukám se na sebe do zrcadla. Přichází dva mírotvorci a odvádějí mě pryč. Tak jestli tohle byla moje poslední chvilka před smrtí, tak jesm za ni ráda. Aspoň na chvíli se cítím jako dřív. Ptám se kam to jdeme. Všichni mě ignorují. Nikdo mi neřekne ani slovo. Obykle, když se na něcoptám, tak si vysloužím aspoň: "Drž hubu!", ale teď ani to nepřichází. Procházíme několika chodbami, ve kterých jsem nikdy nebyla. Je tu čím dál víc světla. Ano, i místnost, ve které mě upravovali měla okno, ale tady je prosklené snad všechno. Stěny, strop, podlaha. Všechno ze skla. Při pohledu dolů spatřím jednu z Kapitolských ulic. Podle domů bych řekla, že je to Lincoln Street, která vede k náměstí, kde se každoročně koná přehlídka splátců, ale nevím to jistě. Je strašně zvláštní vidět to dvou měsících kousek civilizace. Ulice je naprosto vylidněná. Procházíme dál a dál a prostor z skla už skončil. Po asi tří minutové cestě se ocitáme na konci chodby a dveře se otevírají. Ocitáme se na námětí. Takže jsem se nepletla. Byla to Lincoln Street. Jenže nejsme dole. Jsme na przidentském balkonku. Mírotvorci mě hrubě přirážejí na židli a já si všímám, že tu nejsem sama. Nevím kdo ta žena je, ale vypadá, že je na tm podobně jako já. Vyhublá, ztrápená, bez života. Kolik takovách lidí tu ještě bude? Kolik lidí, jako jsme my dvě a Peeta, ještě Kapitol drží v zajetí?

Náměstí je naprosto prázdné stejně jako Lincoln Street, kterou jsem zahlédla cestu sem. Všude jsou ale kamery. Opravdu se tu ude dít něco velkého, protože jestli není v ulicích ani živáčk, tak všichni sedí doma u televizorů a sledují povinné vysílání. Když totiž někdo není u vysílání přítomen, hrozí mu výprask 25 ran bičem. V tomhle je Kapitol neústupný.  Co to ale bude? Na nové Hry je příliš brzy a korunovace vítěze není možná, tak co tedy? V tom si všímám podivné věci uprostřed místa, kde každý rok stojí dvanáct vozů s dvaceti čtyřmi splátci, aby vyslechli zahajovací řeč prezidenta Panemu. Je to kůl.

----

Tohle si zaslouží pochvalu!😅😎 Kapitola má 1129 slov, když nepočítám svoje bláboty na začátku a na konci.😊😅 Řekla bych, že delší kapitolu asi nenapíšu 😂
Děkuju mockrát za každé přečtení📖, hvězdičku⭐ nebo komentář💭! 💖

Lennie🎀