Od začátku Čtvrtoher jsem se s ní nesetkala. Sledovala jsem její počínání v aréně a poté i krátkou část boje v Kapitolu. Naživo jsem se s ní více jak pět měsíců nestřetla. A teď má ten okamžik nastat. Mám se setkat s osobou, která je mi tak blízká, ale přesto je mezi námi nesmazatelná vzdálenost. Každá jsem jiná, ale já v ní přesto vidím něco jako svoji dceru. Ona a Peeta mi ukázaly jinou stránku Her. Ukázali mi jinou stránku Kapitolu. Ukázali mi jinou stránku světa. Přesto jsem nemohla být s nimi. Každý jsme prožily období války jinak a já se hrozně bojím její reakce. Co když mi bude něco vyčítat? Nebo je ráda, že se mě na určitou dobu zbavila? Co mi asi řekne?

Před pár dny po propuštění z nemocnice mě Haymitch dopravil do mého bytu, abych se mohla připravit na setkání s Katniss. Od té doby nemyslím na nic jiného než na její reakci. Přemýšlím, co jí řeknu. Nevím, co jí říct. Mám se omluvit za to, že jsem nebyla s ní? Mám se jí zeptat, jak se cítí po ztrátě sestry? Nebo jí mám říct, jak moc jsem na ni pyšná? Nevím. Všechny varianty jsem asi čtyřicetkrát promslela a osmdesátkrát změnila. Nenapadají mě žádná vhodná slova a to se s ní mám za tři hodiny setkat.

Stojím v koupelně v mém bytu a hledím na svůj odraz v zrdcadle. Tak moc mě válka poznamenala. Ten hlad. To utrpení. Mé tváře jsou propadlé. Mé tělo je plné jizev a žebra jsou bez problémů hmatatené. Přijdu si tak ošklivá, tak bezcenná a zničená. To vše ale musím co nejrychleji skrýt pod vrstvou masky. Katniss nesmí nic poznat. Haymitch říkal, že nikdo nevěděl, co se se mnou během války dělo a že s Katniss o mě nikdo ještě nemluvil. Neví tedy, co se mi během války stalo. Neví, co mě potkalo a co jsem musela přetrpět. A tak to i zůstane. Nechci, aby o tom veděla. Během svého krátkého života prožila tolik špatných věcí, že ji nechci zatěžovat těmi mými. 

Lezu si do sprchy a pouštím teplou vodu. Tak strašně dlouho jsem ten pocit nezažila. Válka už sice pár dní netrvá, ale v nemocnici jsem neměla možnost se umýt. Kapičky horké vody dopadají na mě tělo a já se nechávám unést tím krásným pocitem blížící se čistoty. Smývám ze sebe nejen špínu, ale i vzpomínky na uplynulých pět měsíců. Dostávám ze sebe všechny ty bolestivé doteky biče, každý dotek mírotvorců nebo mučitelů. Ta možnost vysprchovat se je mi za tu dobu, co mi byla odpírána, neuvěřitelně vzácná. Po tolika dnech ve špíně, moči a zatuchlině se konečně cítím, jako člověk.

Balím své tělo do ručníku a odcházím z koupelny. Hlavou mi prolétna jediná milá vzpomínka na nedávné období mého života. Na Gracie. Na tu krásnou myš, která mi několik týdnů dělala společnost, dokud na svět nepřivedla další malé myšky. Byla to jediná radost, kterou se ve vězení zažila. Ten dar spatřit živé mládě... Nad tou vzpomínkou se musím pousmát. Je zvláštní jaké neviditelné pouto se mezi živými bytostmi může vytvořit.

Hledím do skříně plné šatů podle kapitolské módy a nemohu žádné zvolit. Všechny mi připadají težké a nevhodné. Nakonec volím světle modré šaty pod kolena, s dlouhými rukávy přesahujícími v rukavičky, límečkem a třísněmi na ramenou a na sukni. K tomu středně vysoké boty na podpatku ve stříbrné barvě. 

Usedám k toaletnímu stolku a z postranní zásuvky vytahuji svoji paruku. V téhle zásuvce je jen jedna paruku. Jediná, která je z mých pravých vlasů. Vždy když jsem nechala své blonďaté vlasy zkrátit, přibyla na této paruce další část. Před několika let jsem ji nechala dokončit a od té doby jsem si ji uchovávala pro nějakou speciální příležitost. A zdá se, že ta právě nastala. Kdy jindy bych měla tuto paruku vytáhnout než v den popravy prezidenta Snowa.

Ten fakt mi vletěl do hlavy dnes poprvé. V dnešní den se nesetkám jen s Katniss. Setkám se nebo spíš uvidím Snowa a údajně i tu novou prezidentku ze 13. kraje. Jak se to jmenuje? Coin? Dnes večer přijde veřejně o život člověk, který nám všem ničil život. Panem pod jeho vládou zažil neuvěřitelné boje, nepokoje a strach. Lidé se báli něco říct. Báli se vyjít ven na ulici. Dříve to nebylo tak hrozné, ale za poslední dva roky to bylo k nesnesení. Mírotvorcům byly stvořené nové uniformy, zbraně a byli i jinak cvičení. Vše se stalo mnohem přísnější a vše nakonec vyústilo ve válku.

Z toaletního stolečku vezmu paletku s bílým pudrem, který požívám na obličej už léta. Chvíli na paletu jen tak koukám a poté se odhodlám ji otevřít. Vezmu do ruky štetec a začnu si nanášet pudr na obličej. Jako dříve - nejdříve nanáším pudr na tváře, poté na čelo. Bradu až nakonec. Když dělám druhou tvář, zaseknu se. Po tváři se mi táhne dlouhá jizva. Hledím na sebe do zrdcadla a do hlavy se mi dostane vzpomínka na původ té jizvy. Z oka mi přeteče jedna neposlušná slza, kterou hned stírám hřbetem ruky pryč. Odhazuji paletku a beru do ruky kapesník a okamžitě začínám ten odporný pudr stírat. Nechci ho. Nechci ho mít na sobě. Nechci už vypadat tolik jako dřív!

Několik dalších slz mi stéká po tvářích a já jim nebráním. Tolik hnusného jsem za těch pár měsíců prožila. Nemohu se toho zbavit. Prosnásleduje mě to nejen v noci ve snech, ale i přes den při každodennch činnostech jako je sprchování se nebo líčení. Nemůžu už dál. Je to teprve pár dní, co jsem volná, a já už to nezvládám. Je to skoro horší než to prožívat doopravdy. Ty vzpomínky... Vzpomínek se nezbavím do smrti. Když přišlo mučení, několik minut trvalo a pak bylo pryč, ale vzpomínky mi zůstanou v hlavě napořád.

---

Strašně, strašně moc se omlouvám, že tak dlouho nebyla kapitola.😞😔 Nějak sem neměla na tenhle příběh chuť😅Ale určitě ho dopíšu. Mám už vymyšlenou celou dějovou linku, takže zbývá z ní udělat jednotlivé kapitoly, které samozřejmě musím sepsat😅

Snad se Vám část líbí!😇 MOCKRÁT Vám děkuju za 800+ reads. To je neuvěřitelné!😱😱😱 Vůbec jsem nevěřila, že to někdo bude číst!💞💞💞 Děkuju!!!!😍

Mějte se krásně!
Lennie🎀