Slyším zvuk pípajících přístrojů, na které jsem nejspíš napojená. Pravidelný pronikavý zvuk. Snažím se sebrat všechny síly a vložit je do snahy na otevření očí. Pomalu je otevírám a zrak mi rozostří prudké světlo ze stropu.

"Effie,..." z ničeho nic slyším ten hlas. Nic nevidím, ale jeho hlas bych poznala kdykoliv a kdekoliv.

Něco mě nečekaně chytne za ruku a já mírně ucuknu, protože jsem se lekla. Mírně pootočím hlavu a mžourám očima, abych spatřila postavu sedící u mého lůžka.

Jeho šedivé oči, blonďaté vlasy a vrásky na čele.

"Hay-Haymitchi,..." mírně hlesnu, ale z hrdla se mi vydere jen slabý šepot.

Na ruce cítím zašimrání a pohledem sklouznu k ruce. Jeho palec opatrně přejíždí po hřbetu mé ruky sem a tam. Koukám na naše ruce a poté kouknu na Haymitche.

"C-co tady děláš?," snažím se ze sebe vysoukat tato slova. Ale nedaří se mi to. Hlas mi selhává a láme se.

"Přijel jsem se na tebe podívat," jeho chraplavý hlas se rozlehl pokojem. Na tváři se mu objeví mírný úsměv. Jeho oči jsou téměř zalité slzami.

"C-co s..,"

"Co se stalo?," přeruší mě Haymitch, když vidí, že mi mluvení dělá námahu.
Mírně pokynu hlavou a čekám, co se od něj dozvím.

"Měla jsi zánět ledvni, to víš. Začali ti to léčit antibiotiky, ale ty přestaly zabírat a,..." umklne, jakoby přede mnou chtěl něco skrýt. Podívá se mi do oči a já mu naznačím, aby mluvil dál. "A..ta ledvina..."

"Co je s ní?!"

"Ta ledvina ti začala..selhávat.." Ta slova mi vyrazí dech. Nemůžu dýchat. Do plic se mi nedostává žádný vzduch.

"Já o ni přišla?!" nemohu se ubránit a vyřknu to, co se Haymitch snažil utajit.

Odvrátí pohled a pečlivě zkoumá podlahu. Mírně přikývne hlavou a tím spustí dlouho potlačované slzy. 

"Effie," šeptá Haymitchův hlas do prázdného pokoje, "to bude dobrý! Bez ledviny se dá žít!," snaží se mě uklidnit. Slzy mi stékají po tvářích a z úst se mi derou mírné vzlyky.

"No ták, neplakej," tu větu už slyším z jeho úst podruhé.

Poprvé to bylo při Čtvrtohrách. Haymitch si přesedne na mé lůžko a obejme mě v jeho náručí. Ten pocit, který se rozlil po mém těle se nedá snad ani popsat. Přijdeme mi, že je to jako kdybych byla ve snu. Ten pocit bezpečí, rodiny a tepla jsem necítíla už roky. Haymitchova náruč je místo, které jsem už strašnou dobu potřebovala. Po měsících v cele, na studené zemi, plná modřin a ran se konečně cítím lépe. V břiše mě neuvěřitelně bodá rána, kterou jsem si přivezla z operačního sálu.

"Au,..' syknu bolestí, protože tentokrát mě v ráně prudce píchne.

"Co se děje? Máš bolesti? Mám zavolat doktora?," Haymitch na mě vychrlí hromadu otázek a z jeho hlasu je cítit strach.

"Ne, dobrý, to jen ta rána," odpovím a v jeho očích vidím úlevu. Je jako vyměněný. Nikdy jsem takového Haymitche neviděla. Je neuvěřitelně vyděšený a zároveň uklidněný.
Vysoukám se z jeho objetí a se slzami v očích si lehám zpátky na postel.

"Oni,.." začnu pomalu, ale nechci tu větu dokončit. Je mnohem těžší vyslovit něco nahlas než si to jen premílat v hlavě. "Jsou mrtví, že?"

"Kdo by měl být mrtvý?," jeho otázka zní dost nechápavě.Když to Kapitol ukázal mě, pochybuji, že on o tom nic neví. Byl u celé revoluce osobně. Nojo, revoluce. Jak to, že je vlastně Haymitch tady?! Mám tolik otázek, ale moje mysl už pomalu nezvládá celý ten nápor.

"Katniss... A Peeta, Finnick a spoustu dalších lidí...,"

"Ále ne! Nejsou mrtví! Jen jsme si to chvíli mysleli, ale jsou v pořádku. Teda, Katniss a Peeta je v pořádku. Finnick, ehm no, ten,..." přestane mluvit uprostřed věty, ale mě jeho slova plně docházejí. Finnick je mrtvý. Ten nádherný, milý a chytrý chlapec je po smrti.

Z oka se mi vykutálely další slzy. "Jakto?," chci toho vědět víc. "Já to viděla,..."

----

Tramtadadáááá 🎺🎺

Jak se máte??? 😲😊 Líbí se Vám kapitola???? 💖💖💖💖💖 Konečněěěěě se potkali, že?! 😍 💖 Snad jsem Vás nezklamala 😱

Mějte se! 💞 Čau, čau! 💞
Lennie🎀