O 4 týdny později

Mé dnešní probuzení je opravdu bolestivé. Už je to strašnou dobu, co mě ti dva muži dobily, ale naražená žebra a modřiny po celém těle mám pořád. Bolí mě snad každičký sval v mém těle a každá kost je několikrát naražená. 

Za tu dobu se nic nezměnilo. Naopak je to asi ještě horší než to bylo do mého odmítnutí Snowovi. Teď mě trestají bez otázek. Občas někdo prohodí, jestli jsem si náhodou na něco nevzpomněla, ale jinak do mě pouštějí elektřinu, bičují mě a všemožně tyranizují beze slov. Občas z chodby zaslechnu rozhovor mírotvroců při střídání, ale jinak jsem neslyšela nikoho mluvit už týdny. 

Jednou asi za 4 dny mi donesou tác s chlebem a vodou. Divím se proč mě jednoduše nenechají vyhladovět. Teď už jim přece k ničemu nejsem. Rozhovory jsem jim odmítla, informace neposkytuji, tak k čemu jim jsem? Mají v plánu mě držet jako rukojmí proti rebelů? Jestli je Katniss s Haymitchem už po smrti, tak je jim to asi houby platné. Vždyť nikomu na světě na mě nezáleží. Kdyby záleželo, už tu nejsem. 

Ležím na zemi a brečím. Nějak na mě dolehly všechny černé myšlenky, budoucnost a vzpomínky. Nevím už ani, jak vypadám. V mé hlavě je jen stará Effie, která chodila s vrstvou barevného make-upu, parukou a v kapitolských šatech. Pod parukou sice schovávám blonďaté vlasy, ale to nikdo neví. Teda vlastně nevěděl. Teď to ví každý, koho jsem potkala. Už dávno to nejsou čisté, husté vlasy, které mi každý večer splívaly na zádech, jako znamení, že den už je u svého konce. Každé ráno jsem se probouzela s rozpuštěnými vlasy, které objímaly má ramena. Pak jsem je podle kapitolských zásad musela skrývat jako znamení pravé dámy. Ale s tím už je dávno konec. Za prvé už nejsem kapitolská dáma a za druhé mé vlasy už se těm starým nepodobají ani trošku. Jsou mastné, řídké a pln vší.

Slyším mírné škrábání a je mi jasné, kdo se to za mnou přišel podívat. Gracie. Její příchod už poznám. Byla tu za mnou několikrát. Je to sice myš, ale mám pocit, že je to má nejbližší přítelkyně. Ví toho o mě už tolik. Zahrnuji ji totiž všemi svými problémy a vzpomínkami. Je to lepší to celé dusit v sobě. Prostě se jí vypovídám a ona věrně poslouchá buď v mé dlani nebo na břiše. 

Když přicupitá téměř až ke mě, natáhnu k ní ruku, aby po ní mohla vylézd až ke mě. Gracie neváhá a jako obvykle spočine na mém břiše. 

"Ahoj, Gracie," promluvím k ní tiše. Ona na odpověď lehce pošimrá moji ruku svými vousky. Volnou rukou si setřu poslední slzy a snažím se veškerou sílu obrátit na ni.

"Jak jsi se měla těch pár dní?," kouká na mě těma svýma malýma očima a je strašně roztomilá. I přesto, že nic neříká, je mi jasné, že se jí asi nedaří o moc lépe než mě. Nevím sice, kde si shání potravu, když jí nedám kousek té své, ale někde mít obživu musí. 

Z ničeho nic mi Gracie sleze z břicha a uteče do své komůrky ve zdi. Už ani té myšce nestojím za chvíli času. Jsem tu sama. Nikdo se mnou nemluví. Mám hlad a nikomu na mě nezáleží. Úspěšná existence.

Chvíli jen tak ležím a koukám a holou zeď. Do očí se mi opět hrnou slzy, ale zakazuji jim opustit prostory očí. Opět zaslechnu lehké šramocení drápku a nožiček. Zaměřím svůj pohled na Graciiyn příbytek a vidím, jak vylézá z díry ven. Ale... není sama! Za ní vylézají další tři malé myšičky.

Slzy definitivně vyhrávají svůj boj, ale tentokrát to jsou slzičky radosti.

"Gracie," špitnu jemně a s úsměvem na tváři a slzami v očích koukám na maličká roztomilá stvoření. "Jak se ti to podařilo, ty bojovnice?," Gracie se nejdříve podívá na mě, ale pak je zaneprázděna malými myškami. Neustále je hlídá a kontroluje každý jejich krok. 

Gracie pomalu popohání drobátka k mému vysílenému tělu. Když jim ukáže, co mají dělat, aby se dostaly na mé břicho, všichna to opakují po ní. Tělem mi projede vlna radosti. Nevím, kdy jsem naposledy byla tak šťastná. Gracie je maminka! To je nejkrásnější pocit za nejméně posledních 4 měsíce.

---

Taak....je tu ta slíbená kapitolka! 😊 Už 13. v pořadí! 😚

Děkuju moc za všechnu podporu a doufám, že i nadále bude příběh bavit! 💓

Lennie🎀