"Kde si sakra byla tak dlouho? Měli jsme o tebe strach!"křičel na mě Tomas a Mike do něj strčil a podíval se na něj přísným pohledem.
 "Byla jsem u Cartera v nemocnici. Když jsem tam přijela, tak spal. Sedla jsem si na křeslo a usnula...probudila jsem se až ráno a šla se s ním aspoň projít. Promiňte. Měla jsem vám napsat..."omluvila jsem se a Mike mě chytil za rameno.
  "To je v pořádku. Nemáš se za co omlouvat...Tom jen přehání. Bylo mi jasný, že po tom co se dneska stalo, nebudeš chtít nikam jinam, než za ním."usmál se na mě a já měla pocit že to ví. To, že k němu možná něco cítím a on ke mně.
 "Dobře."přikývla jsem.
  "No a jak mu je? Kdy ho pustí?"zeptal se Mike, protože Tomas odešel.
  "Až na menší bolesti v ráně je v pohodě. Prý ho pustí zítra, tak jsem s ním domluvená, že pro něj přijedu."vysvětlila jsem v rychlosti.
  "Mám jet s tebou? Nebo to zvládneš sama? Máme totiž naplánovaný to vyslýchání, tak abych věděl jestli si mám udělat volno."vřele se usmál ale v očích byla starost.
  "Zvládnu to. Neboj. Nedělej si starosti jsem v pořádku."mrkla jsem na ně a jelikož byl čas oběda, tak jsme se vydali do jídelny."No a máte naplánovaného i něco na dnešek? Ráda bych si poslechla výmluvy těch parchantů...stejně mám dnes volno."vysvětlila jsem s ďábelským úsměvem.
  "No...sice jsme je chtěli vyslechnout až zítra ale jestli máš čas dnes, tak můžeme klidně hned po obědě trochu poškádlit jedno z nich..."úsměv mi oplatil a oba jsme se zasmáli.
  "Tak dobře. Ráda škádlím lidi, který nemám ráda."řekla jsem a pustila se do jídla. Mike jen s úsměvem pokroutil hlavu a začal jíst taky.

  Po obědě jsme se vydali do věznice. Náš první pacahtel se jmenoval Justin Bieber. Mladý, vysoký kluk s pohlednou tváří. Jak mohl být tenhle vzbouřenec? Vždyť má tak roztomilej kukuč. Ale i tak ho nenávidím už od pohledu.
  "Co ode mě chcete?"promluvil a myslel si, že nepřijdu na ty jeho skryté úmysly.
  "Co jste chtěli v Covingtonu?"řekla jsem klidně a celou dobu se mu dívala do očí. 
  "Já to nevim!"zakřičel "Jediný co nám řekli bylo to, že sem jedeme na nějakou misi ale co máme udělat věděl jen náš vedoucí...toho jsi bohužel zabodla nožem, takže se toho asi moc nedozvíte."ušklíbl se s domněním že vyhrál ale to se mýlil.
  "Hmm, tak to jsi nám k ničemu. Miku, zbav se ho."vytřeštil oči a skákal pohledem z Mika na mě.
  "Ne. Ne, ne, ne! Prosím ne! Já ani nevim proč na vás vzbouřenci útočí! Nechtěl jsem bojovat ale donutili nás!"na to jsem se zarazila a otočila.
  "Jak to myslíš, že nevíš proč na nás útočí? A kdo vy? Tamti dva nevypadali na to že by to dělali s donucením."optala jsem se a on si jen povzdechl a sklopil pohled.
  "Nikdy jsem nechtěl mezi ně patřit. Mezi vzbouřence. Bohužel, s bratrem jsme se narodili ve špatné rodině. Naši rodiče do toho byli až moc zapálení a stáli si za tím, že jejich děti budou stejní jak oni. Před týdnem mě a bratra poslali na misi. Jenže každého jinam. Nikdy jsme se od sebe neoddálili na víc jak 12 hodin a teď jsme od sebe strašně dlouho. Já jel sem a ho poslali do nějakého města jménem A...A...nevzpomínám si"Atlanta. Tam jela Samantha. "Od té doby jsem ho neviděl ani neslyšel, takže nevím co s ním je." Ačkoli tady před námi seděl svázaný za určitý trest, bylo mi ho líto. Připomínal mi jednoho z dvojčat. Ti se od sebe taky nemohli vzdálit víc jak na den. 
  "Jak se jmenuje tvůj bratr?"nevím proč ale měla jsem nutkání zavolat Sam aby mu neubližovali.
  "Jaxon. Jaxon Bieber. Je to můj mladší bráška. Měli jsme i sestru...ale tu unesli když mi bylo 6."  pronesl tiše a já zahlédla slzy v jeho očích. Vážně mi ho bylo líto.
  "Aha. No Justine. Co s tebou máme dělat?"zeptala jsem se.
  "Asi mě určitě nepustíte jen tak..." podíval se na nás.
  "Mám návrh"řekl Mike"Sice tě nepustíme ale nebudeš hnít aspoň tady dole. Budeš nám pomáhat pod podmínkou, že se nebudeš pokoušet utéct a tak podobně. Také budeme mít svolení ti nasadit náramek, který nám řekne kde jsi."vysvětlil Mike rozhodným hlasem."Nebo..."ani to nestihl doříct a Justin mu skočil do řeči.
  "Ne Přijímám vaši nabídku! Jen...můžu...můžu se nějak spojit s bráchou?" smutně se na nás podíval. A v tu chvíli jsem byla rozhodnutá a tak jsem bez rozmyšlení řekla.
  " Nemusíš se bát. O tvého bratra se postarám. Moje kamarádka je zrovna v Atlantě na misi takže si myslím že tam jeli právě kvůli té skupině, do které patří tvůj brácha. Zavolám jim aby mu nic neudělali."pousmála jsem se na něj a on se celý rozzářil.
  "Děkujů."odpověděl mi a odpoutali jsme ho. Pak jsme mu nasadili ten náramek a zavedli do pokoje vedle toho mého. 
  "Jestli budeš něco potřebovat, zaťukej na mě přes zeď nebo zmáčkni to zelený tlačítko na náramku a tím mě nebo Mika zavoláš. Z toho pokoje nebudeš vycházet, pokud ti to já nebo Mike nepovolíme. Jasný?"rychle jsem mu rozkázala.
  "Ano mami."zazubil se na mě a já jen s cukajícím koutkem protočila oči.

Druhý den ráno..
  Když jsem dojela k nemocnici, Cartere tam už čekal. Vylezla jsem z auta a bez rozmyšlení se k němu vydala. Zjistila jsem že jsem až nějak moc závislá na jeho úsměvu, který mi věnoval, když mi oznámil že ke mně něco cítí. Zbývalo jen pár kroků ale já se i tak rozběhla a objala ho kolem krku.
  "Ahoj princezno"pozdravil mě a já se nad tím musela usmívat jak idiot, protože na mě koukal a zadržoval smích.
  "Včera Růženka, dneska princezna...co máš ještě v zásobě?" spiklenecky jsem se na něj podívala a on mi pohled oplatil.
  "To je překvapení."řekl a já neváhala. Zkrátila jsem vzdálenost mezi našimi rty na nulu a ocitla se zase v prázdnotě, kde byl jen on, já a nepopsatelné pocity které jsem při tom zažívala."Takže už jses rozhodla?"věděla jsem co myslí. A byla jsem rozhodnutá.
  "Jelikož je to vzájemný...tak jo."vtiskla jsem mu na tvář jeden polibek a vzala mu tašku. Vydali jsme se k autu a když jsme nasedli, tak začal s tím, s čímž jsem doufala že už nezačne.
  "Tak co? Vyslýchali jste je už?"zeptal se.
  "Jenom jednoho. Jmenuje se Justin Bieber. Zjistili jsme, že se do těch útoků nikdy nechtěli zapojit ale že je k tomu rodiče nutí. Jeho bratr se jmenuje Jason a podle všeho je teď právě tam, kde je Samantha, takže jsem jí volala aby mu neubližovali. Slíbila jsem to Justinovi."vysvětlila jsem.
  "Cože jsi?"s vytřešténýma očima na mé skoro vykřikl a já se ho pokusila uklidnit.
  "Jo. Slíbila jsem mu, že se jeho bratrovi nic nestane a že ho nenecháme v cele pod podmínkou, že bude nostit jeden z těch náramků a bude nám pomáhat. Udělili jsme mu pokoj vedle mě a bude poslouchat na slovo."snažila jsem se mu to říct co nejklidněji.
  "On má pokoj vedle tebe? Zbláznila jses? Vždyť by ti mohl něco udělat? A co bych asi bez tebe dělal já?"podíval se na mé se stracem v očích a já ho objala.
  "Neboj. Nic se mi nestane. A pokud budeš mít opravdu strach, můžeš být na pokoji semnou."řekla jsem mu a on mě objal pevněji. Jakoby měl opravdu strach, že mě stratí.
  "Dobře. Budu s tebou na pokoji, protože tě nenechám vedle něj spát samotnou."řekl rozhodně a já se musela usmát nad jeho starostlivostí. Nato jsme vyjeli zpět na stanici. Všimla jsem si, že je tam nějak rušno. Když jsme vešli do vnitř. Všichni seděli u poradního stolu a hádali se jeden přes druhého. Přišla jsem k nim a bouchla pěstí do stolu. Všichni zmlkli a trhli hlavou ke mně.
  "Co se tady sakra stalo?"řekla jsem tvrdě a vzájemně si jen vyměňovali pohledy.
  "Ehm. Víš...máme tak trochu problém."promluvil Tomas.
  "To vidim, že máme problém, když se tady překřikujete jak slepice! Ale jakej je ten problém?!"rozkřikla jsem se, protože se z nich nikdo nemohl vymáčknout.
  "Ti dva vzbouřenci se zabili. Zřejmě proto, aby nemuseli mluvit a prozradit něco a Justin...ten...no...
...utekl."vysoukal ze sebe Tomas a já něj zůstala čumět.
  "Jak utekl? Vždyť má te náramek?"nevěřila jsem tomu co řekl.
  "Jo to měl ale přišel na to, jak ho sundat."prohodil Mike a já jen stála a čuměla do blba. Selhala jsem. Utekl mi zajatec, kterého jsem chytila během prvního dne výpravy. Dva jsme zabili. A dva spáchali sebevraždu jen proto, aby chránili tajemství vzbouřenců.
  "Jsme v prdeli. Totálně v prdeli." řekla jsem zoufale a odkráčela od stolu.
  "Kam jdeš?"zeptal se Cartere.
  "Jdu do svého pokoje. Asi si odpočinu. Je toho na mě moc."řekla jsem nepřítomně.
  "Půjdu s tebou."řekl a oba jsme se vydali do mého pokoje. Jen tak jsme leželi na posteli v objetí a Cartere mě sem tam věnoval polibek do vlasů. Nevím jak ale probudila jsem se, když mi Cartere přinesl oběd do pokoje. Bez toho aniž bych promluvila jsem se najedla a lehla zpátky na postel. Cartere si lehl za mnou a hladil ně po vlasech.
  "Vím, že mi nebudeš věřit ale nějak to vyřešíme. Najdeme ho a doma ho zavřeme i s jeho bratrem do vězení. Ano?"zeptal se a já jen přikývla."Víš, co jsem zjistil včera, když jsem usínal?"pokroutila jsem hlavou"Že tě nejen mám víc než rád. Já tě asi miluju."ta slova mě zahřála u srdce a když jsem na něj zvedla pohled usmál se.
  "Já tebe taky."řekla jsem s úsměvem. Tu noc jsme spali v objetí a mně bylo o trochu lépe. Musím to nějak vyřešit.

 
  Ahoj🖐omlouvám se za zpoždění ale nějak jsem nestíhala...tak už tu máme Justina.😍další kapitolu nevim kdy napíšu, protože mám celkem zaplněnej tejden...tak uvidím. Zatím pa.😋