Vyjeli jsme do lesa, který je od Covingtonu asi 10 km. Zbalila jsem si s sebou všechny své přístroje, náhradní oblečení a hlavně jídlo. Spoustu jídla a vody. Dorazli jsme sem pár minut po 12. Zbytek dne jsme hledali nějaké důkazy a našli si místo pro utáboření. Teď večeříme a chystáme se jít spát. Ano bude spát v lese. Je to výhodnější než jezdit sem a tam.
  "Já nevim jak vy ale já jdu vážně spát."řekl Tomas, když konečně popadl dech po výbuchu smíchu. Mike nám vyprávěl jednu jeho historku z výpravy a musela jsem se za břicho chytat i já.
  "Tak dobrou."odpověděli jsme sborově a znovubse zasmáli. Nakonec šel i Mike a zůstali jsme tam sami s Carterem 
  "Tak co? Pořád jsi nervózní? A co říkáš na kluky?"zeptal se Cartere, když zmizeli ve stanech.
  "Už vlastně ani ne."a byla to pravda"A kluci jsou bezva. Je s nimi sranda a celkem jsem si je oblíbila."odpověděla jsem a na chvíli jsme se odmlčeli. Pak se na mě podíval, jako by mě zkoumal. Nakonec se jen usmál a řekl "Dobrou noc Nelly."s tím odešel do stanu a já tam ještě dobrou chvíli seděla. Asi po půl hodině jsem zalezla do toho svého a dlouho do noci přemýšlela o všem možném. O zítřku, o plánech, o tom, co asi dělá Samantha,...

  Ráno jsem si přivstala, abych jim mohla udělat snídani. S takovouhle za chvíli budu jako Samantha. Přichystala jsem jim vaječnou omeletu s tousty a pomerančovým džusem. Máme to celkem vybavený a i tak úsporný. Když se s vrabčím hnízdě vynořili ze stanů, rozzářili se jim na tváři úsměvy a mě zahřálo u srdce. 
  "Máš to výborný Nelly"prohlásil Mike a ti dva jen přikyvovali, protože s plnou pusou by bylo asi trochu nechutný mluvit. 
  "Taky si myslím."odpověděla jsem namyšleně a všichni jsme se zasmáli. Super. Všichni mají dobrou náladu."Tak hlavně jezte, protože já jdu sbalit a vyrazíme."zavolala jsem na ně napůl ze stanu a začala balit. Svatá bramboro! Takovej bordel! Vylezla jsem ze stanu se zamračeným pohledem a klukům okamžitě zmizel úsměv z tváří. "To nemyslíte vážně. To jste tam večer hráli nějakou bitku oblečením nebo co?"řekla jsem s naprostým klidem. Všichni jen sklopili pohled s tím, že mi budou připadat,  jakože jim to bude líto ale mně neunikly úsměvy, které nedokázali skrýt. Nato Tomas vyprskl smíchy a nakonec jsem se smála i já. "Padejte si to uklidit. V takovým bordelu se fakt hrabat nebudu."přikázala jsem jim a oni se poslušně zvedli.
  Do půl hodiny jsme byli sbalení a už se procházeli lesem a mířili k rybníku, u kterého prý byla ta skupina. Jelikož jsme už šli asi něco kolem 45 minut, a Mike byl celej hotovej z lišky, která tady běžela, jsme si na chvíli sedli. A v tu chvíli se to stalo. Absolutně nevim odkud, ale přepadli nás nějaká parta vzbouřenců. Měli sice zbraně a my jsme to nečekali ale byli jsme dobře vycvičení na takovéhle nečekané přepadení. Bylo jich 5. Přesně jak říkal ten muž. Je možné že jsou to oni. Jeden po mně skočil ale já uhnula a on spadl na zem. I hned jsem ho převrátila a na záda a sevřela mu ruce. Pak jsem mu je sepnula pouty a pro jistotu píchla jednu ze svých uspávacích šipek, aby nedělal problémy. Jeden odstraněn. Všimla jsem si že to stejné uděl i Mike. Naše pohledy se setkali a v mžiku se strhli na něčí výkřik. A naskytl se mi pohled na Cartera padajícího k zemi s nožem v boku. Stuhla jsem ale okamžitě se zvedla a hodila nožem. Zasekl se jednomu z nich do páteře a další z nich se na mě otočil. Rozběhl se proti mně ale než jsem stihla zareagovat a v krku se mu zabodla uspávačka. Třetího vyřídil Tomas způsobem,který jsem doufala že nevyužijeme, a vrhl se ke Carterovi. Doběhla jsem k nim i já. Ležel na zemi s křečí v obličeji a pokoušel se ten nůž dostat ven. Nakonec se mu to povedlo ale ránu mu nehorázně krvácela. Mike po mně hodil lékárničku a já vyndala všechny obvazy co tam byly. Pokoušeli jsme se krvácení zastavit, a když se nám to trochu povedlo, řekla jsem Tomasovi, aby ho vzal k autu. My s Mikem jsme se postarali o ty vzbouřence. Jednoho z nich jsem táhla já a dalšího Mike. Třetího si hodil přes rameno, protože byl celkem drobnější postavy. Ty dva mrtvé jsme vyzvedli potom.
  Cestou na stanici jsme Cartera nechali v nemocnici. Podle posudku doktora bude v pořádku, načež mi spadl kámen ze srdce. Ty tři živé vzbouřence jsme zavřeli do cely a ty dva mrtvé poslali do márnice. Vyslechnout jsme si je chtěli až zítra. Z nějakého neznámého důvodu jsem měla nutkání nasednout do auta a vydat se za Carterem. To jsem taky udělala. Když jsem vstoupila do jeho pokoje spal. Tak jsem se uvelebila na křesle v rohu a zřejmě usnula taky. Probudila jsem se s pocitem, že mě někdo pozoruje. Jakmile jsem otevřela oči, zjistila jsem že to je usměvavý Cartere. 
 "Dobré ráno šípková růženko."zazubil se na mě a já zakoulela očima. Zvedla jsem se posadil na okraj nemocničního lůžka. 
  "No podle tvého úsudku jsem jako růženka vypadala. Zato ty jsi vypadal jak vyvrhlej vorvaň."tentokrát jsem se zazubila já. Vybuchl smíchy a já s ním.
  "Ale vážně. Byla jsi roztomilá když jsi spala." vřele se usmál a já se začervenala. Doufám že to říká jen tak, protože jestli ne...no nebudu na to myslet.
  "No a jak ti je?"až teď jsem si všimla že je ráno. Já tu spala celou noc? A jeje.
  "Jo dobrý. Akorát mě trochu bolí ten bok ale jinak už jsem skoro zdravej."odpověděl a starostlivě se na mě podíval."Nelly je všechno v pořádku? Vypadáš nervózně...stalo se něco?"zeptal se a já se na něj podívala.
  "Nic. Nic se nestalo jen...nechceš se projít? Měl by jsi se procvičit..."odpověděla jsem a usmála jsem se. On mi úsměv oplatil ale jaksi nedůvěřivě. Nakonec se pomalu zvedl z lůžka a vydal se se mnou na procházku.
  Chvíli jsme šli ale už nějakou dobu mezi námi panovalo trapné ticho. Pak se zastavil a posadil na lavičku. Já udělala to stejný. "Nell?"promluvil na mě a já se mu podívala do jeho tyrkysových očí.
  "Ano?"zeptala jsem se nervózně.
  "Jaký máš na mě názor?"tak to jsem nečekala. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Tak jinak. Je nějaká šance...že...no prostě...měla by jsi..."zakoktával se, což jsem u něj nikdy neviděla. Vzala jsem ho za ruce a on se na mě podíval.
  "Měla bych co?"zeptala jsem se něžně.
 "No...mám u tebe...nějakou...aspoň nějakou šanci?"zeptal se se smutným a nervózním pohledem v očích. Tak to mě opravdu zaskočilo. On mě chce?
  "Ehm...Cartere...já...ty o mě máš zájem?"nevěděla jsem co říct. Absolutně nevěděla.
  "No...jo. Už je to nějakou dobu. Vlastně od toho co jsi přišla k nám. Nebyla jsi jako ostatní. Byla jsi jiná...a to se mi líbilo. Ale uvědomil jsem si to až když mi šéf oznámil, že s tebou pojedu jako dozorce. Rozzářil jsem se a srdce mi poskočilo štěstím. A v tu chvíli jsem si to uvědomil. Celý večer jsem nemyslel na nic jiného. Záleží mi na tobě. Hodně. Myslím že je to něco víc ale nejsem si jistý. Párkrát jsem se přistihl jak na tebe zírám...a myslí že ty taky" to byla pravda"Takže ano, mám o tebe zájem. A velký zájem."vřele se na mě usmál a já na něj jen civěla s otevřenou pusou.
  "Víš...já...nevím co říct"přiznala se a sklopila oči. On mě ale jemně chytil za bradu a zvedl můj pohled k sobě. "Dej mi čas na rozmyšlenou...ano? Je pravda že mi na tobě taky hodně záleží...dneska, teda včera, když tě bodl...nemyslela jsem na nic jiného, než abych tomu dotyčnému zabodla dýku do zad. A to jsem taky udělala...a víš proč jsem přijela? Sama to nevím...strašně mě to sem táhlo a měla jsem o tebe strach..."odpověděla jsem mu a on se pousmál.
  "Dám ti kolik času budeš chtít"zadívala jsem se do jeho očí a najednou to udělal. Vyplnil tu mezeru mezi námi a já přestala vnímat okolí. Ani nevím jak, ale moje ruce se ocitli na jeho zátylku a rtech mě hřály ty jeho. Cítila jsem se jako bych se vznášela. Když jsme se odtáhli, zůstali jsme tvářemi těsně u sebe a on mi přejel nosem po spánku a zašeptal. "Ani nevíš jak těžký bylo se udržet a neudělat to hned když jsme odjížděli"musela jsem se usmát. Nakonec mě vzal za ruku a vydali jsme se společně zpět. 
 "Hele asi už bych měla jít nebo mě ti dva ukamenujou. Slíbila jsem jim, že dneska vyslechneme ty vzbouřence..."vysvětlila jsme mu a on mě bez váhání objal. Zahřálo mě u srdce a přitulila jsem se k němu.
  "Tak ahoj."pozdravil mě a dal pusu na čelo. Přitom jsem se usmála a zavřela oči.
  "Ahoj."zazubila jsem se a když vycházela ze dveří ještě jsem se ohlédla. Stál tam a díval se jak odcházím. Usmíval se a já neodolala. Rozběhla jsem se zpět a přisála se mu na rty. Moje ruce se obtočili kolem jeho krku a skončili v jeho vlasech. Ty jeho mě drželi za boky a nakonec mě přitáhli k sobě. Když jsem se odtáhla darovala jsem mu vřelý úsměv a řekla"Mám pocit že o tebe mám taky víc než velký zájem."vtiskla jsem mu ještě jeden polibek a vyběhla ven. V autě jsem seděla jak přikovaná a zakrývala si obličej dlaněmi. A pod nimi se skrýval největší úsměv na světě. Nevím proč ale je mi strašně dobře. Co se to se mnou děje?

Další část!👏Tady už máme trochu akce...a co říkáte Na Nelly a Cartera? Přejete jim to?😏No a pokuď se nemůžete dočkat Justina tak nebojte...ten tam bude...jen to chvilčku potrvá ale bude to brzy😉😍😏👿 Justinova_princezna lásko myslím že ten příběh je nejlepší ze všech!😂dobře jsme to vymyslely😂