Když jsme dojeli na místo, bylo už ráno a já se probudila se slinou u pusy. Dorazli jsme do Covingtonu, kde se můj tým měl připravit na výjezd. Skupina vzbouřenců prý byla spatřena u zdejší lesa, takže jsem si nejdřív musela obhlídnout okolí, abych mohla popřípadě někam utéct a věděla aspoň kde se nacházím. Ocitli jsme se před policejní stanicí, protože právě tam nám poskytnou pokoje pro přespání. Vystoupila jsem z auta a vzala si tašky s věcma, které mi podal Cartere. Ano slyšíte dobře. Nechápu jak se mu to povedlo ale dostal se do mého týmu společně s dalšíma dvěma, které jsem ještě neznala. No a kdo byl můj dozor? Můžete hádat...a myslím že to uhodnete. Ano je to Carter. Je sice o rok starší ale pracuje o 3 roky déle a navíc je jeden z nejlepších. Na druhou stranu jsem celkem ráda, že tu je, protože tady nikoho absolutně neznám.
"Nervózní? Je to na tobě vidět...ale neboj Nell. Ty to zvládneš lusknutím prstu."mrkl na mě a já se usmála.
"Jo, to mi říká každý...ale i tak mám strach, že něco pokazím. A při mým štěstí něco hodně důležitýho." povzdechla jsem si a on mě povzbudivě obejmul kolem ramen. Vzal mi jednu tašku a vydal se semnou ke stanici.
"Tak jste tady! Vítám vás. Vy musíte být Cartere a Nelly."promluvil k nám nějaký muž, který seděl za informačním stolem."Jedete trošku se zpožděním ale to nevadí. Pojďte za mnou. Zavedu vás do vašich pokojů"bez jediného slova jsme se vydali za ním.
Můj pokoj byl malý ale ne tak moc. Bez problémů se sem vlezla postel, skříň a stůl se dvěmi židlemi. Vedle byly dveře do koupelny, která byla spojená se toaletou a vybavena sprchou a vším ostatním. Tašky jsem hodila na postel a začala vybalovat. Oblečení jsem si rozkládala do skříně a hygienu do koupelny. Vzala jsem si s sebou mapu Covingtonu a jeho okolí, pro případ že by mé komunikační přístroje přestaly pracovat nebo nebyl signál. Mezi ty přístroje samozřejmě patřila vysílačka ale i telefon, přenosný komunikátor, díky kterému můžu zjistit svoji polohu ale radši jsem vzala i kompas. Když jsem měla vybaleno byl už čas na oběd, a tak jsem se rozhodla vydat za Carterem a jít s ním. Zřejmě ho napadlo totéž, protože jsem otevřela dveře a stál tam s nataženou rukou přichystanou zaťukat.
"Budu hádat...už máš vybaleno a chceš jít se mnou na oběd."nesnášim když mi čte myšlenky.
"Máš za jedna genie."ukázal jsem mu palec nahoru a odstrčila od prahu abych mohla zavřít a zamkout dveře.
"Děkuji"namyšleně si odfrkl a vydali jsme se na oběd. K jídlu jsme si toho mohli vybrat hodně. Byly všelijaké druhy masa, ryb, zeleniny ale i dorty, poháry a další. Já si vzala s lososa a k tomu trochu zeleniny a brambory.
"Takže, navrhuju jít oblédnout okolí a optat se trochu zdejších obyvatel, zda tu neviděli někoho podezřelého."řekl Cartere, když si sedl ke stolu.
"Taky mě to napadlo...a je to dobrý nápad."uznala jsem a v tu chvíli si k nám přisedli zbylí dva členi mého týmu.
"Ahoj. My se ještě neznáme. Já jsem Tomas a tohle je Mike."řekl jeden z nich a potřásli si s semnou rukou.
"Jak řekl Tom. Já jsem Mike a ty musíš být Nelly."souhlasil ten druhý a já jen s úsměvem přikývla.
"No tak co máte v plánu?"zeptal se Tomas.
"Chceme se podívat po okolí a zeptat se obyvatelů, jestli neviděli někoho podezřelého..."odpověděla jsem.
  "Tak to my půjdeme s váma! Jestli teda můžeme..."radostně vyjekl Tom a vyměnil si pohled s Mikem.
  "Jasně že můžete! Jste můj tým. A tým musí držet pospolu."usmála jsem se na ně a povzbudivě mrkla. Ti dva se rozzářili jak sluníčka na hnoji a já vybuchla smíchy. Je hezké mít po boku někoho, koho aspoň trochu znáte, když se nacházíte v naprosto neznámém prostředí.
  "Tak to aby jsme vyrazili."promluvil Cartere. Zvedli jsme se a vydali ke dveřím.

O pár minut později...
  "Takže vy říkáte, že měli stejné oblečení jako oni a bylo jich asi 5?"zeptala jsem se. Chodili jsme od domu k domu, a dozvědli se jen to, že byli v lese. Pak nás ale dohonil někaký muž, se kterým jsme mluvil, s tím, že před ženou nemůže o takových věcech mluvit. Prý má potom strach a občas i noční můry. A tak za námi přiběhl, aby nám to řekl teď.
  "Ano. Měli stejné uniformy a bylo jich asi 5. Možná tam byl i šestý. Zrovna jsem rybařil, když se náhle z lesa vynořila skupina mužů a rozhlížela se po okolí. Mě neviděli, protože jsem seděl za křovím, které roste u břehu. Pak někam utekli."zopakoval po druhé.
  "No, tak vám děkujeme. Jsou to pro nás cenné informace. A to s vaší ženou...má na to právo. Je to nebezpečné. Tak nashledanou a opatrujte se."přiznal Mike. Rozloučili jsme se a šli navečeřet.
  Po večeři jsem se rozhodla jít si sednout na kopec, který byl kousek od stanice, pozorovat západ slunce. Zavolala jsem Sam. Vyprávěla mi o tom, že je zavezli do nějakého města jménem Atlanta. Skupina vzbouřenců prý vyrazila dveře radnice ale dál se nedostala. Nakonec jsme si navzájem popřáli štěstí. Chybí mi. Ještě jsem tam seděla asi 10 minut a pak vyrazila vstříc dalšímu dni. Zítra už vyjíždíme do terénu a já jsem z toho nervózní. Cartere mi pomohl se trochu uklidnit a pak jsem usnula jako nemluvně. Nakonec se celkem těším. Ale co když selžu?

Je tu další kapitola💪tak co myslíte? Zvládnou to holky nebo nedokončí misi?😏zítra bude další kapitola a takhle je budu přidávat pořád😍👿