Následovali jsme Davinu hlouběji do města. Avery byla nepříjemná i když byla vlk. Robin do ní chvílemi šťouchala čumákem, ale ona na ni jen zavrčela a dál si hleděla svého. Před námi se rozprostřela obrovská budova. Připomínala mi honosný kostel, který jsem tenkrát viděla na obrázku jedné knížky. Obrovská okna díky slunci zářila na míle daleko a házela odrazy po celém okolí. Věžička na každém rohu s malou kuličkou nahoře a masité sloupy držící celou stavbu pohromadě. Byl to nádherný pohled a Davina to jistě věděla. Otočila se na nás s úsměvem a kývla k budově.

"To je Médein chrám. Naše hlavní sídlo." Nakrčila jsem obočí a na čele se mi objevili jemné vrásky.

Médein chrám?

To byla první čarodějnice alfo, Prohodila Sidney jen tak a dál ťapkala vedle Mai. Nikdy mě nepřestane udivovat kdo co ví. A přitom bych to měla vědět. Koho co baví, kdo co nesnáší, nebo co nikdy nezkusil. Jaký má kdo vkus či styl mluvy. Vůbec nic nevím a nikdy mě to moc nezajímalo. Napřímila jsem hlavu a snažila se nedat znát nad čím přemýšlím. Nejsem dobrá alfa, nikdy jsem jí neměla být. Proletělo mi hlavou a já potichu zasténala. Jak ale dobrá alfa vypadá? Šla jsem kousek za Davinou a pomalu vcházela dovnitř. Měla bych to zjistit. Rozhodla jsem se rozhlédla se po místnosti. Ano, opravdu chrám. Obrovské stěny plné maleb a zlatých rámců, vzbuzující dojem majestátnosti a bohactví mě pohlcovaly. Všude byly regály s knihami, stolky s židlemi a posuvné žebříky. Vykročili jsme k jedné z obrovských maleb na stěně a Davina na ni chvíli potichu zírala, než se obrátila k nám.

"Před časem, nadpřirozenu vládli králové," Mávla rukou před malbou a já zpozorněla. Přede mnou se táhl dlouhý stůl, u kterého sedělo deset mužů a okolo nich postávali ostatní lidé. Vršek malby a tedy i kousky hlavy každého z nich však zakrývala tmavě modrá látka. Všichni muži měli vážné tváře a dívali se přímo před sebe. Ruce položené na stole, obloženém jídlem a pitím. Nikdo však nehodoval. Lidé stojící okolo nich je buď sledovali nebo se klaněli. Jeden z mužů, asi čtvrtý zprava, držel v ruce pohár. Jeho prst zdobil prsten, stříbrného odstínu. Uprostřed prstenu byla vypálena koruna s deseti cípky a jeden z těch cípků zářil zlatou barvou. Zamračila jsem se a pohledem zkoumala další muže. Každý z nich měl ten stejný prsten, ale každému z nich zářil jiný cípek.

"Byli to vyvolení bratři ze všech odvětví," Strhla látku a odhalila zbytek malby. Kolem se rozvířil prach a vecpával se mi do očí. Nevnímala jsem to. Pohled mi padl na postavy vycházející z těch mužů jako duchové. Byli to vlci, monstra s tesáky a prázdnýma očima - upíři, čarodějnice a elfové. Vznášeli se nad nimi jako temný stín.

"Myslela jsem, že upíři neexistují." Šeptla Mai. Musela se před chvíli převtělit. Davina na ni upřeně hleděla, až po chvíli promluvila.

"Máš pravdu, neexistují, teď už ne."

"Jakto?" Mai byla neodbytná. Když něco chce vědět zjistí to za každou cenu, to už jsem věděla.

"Ah, je dobře, že si zvědavá vlče, ale nepředbíhej děj." Zavrčela černovláska a popošla o kousek dál.

"Takže, jak jsem řekla, byli vybráni ze všech ras, aby rozhodování bylo spravedlivé. Nikdo už nechtěl boje o území či krveprolití. Králové byli řešení, které vyhovovalo všem." Došli jsme k obrazu orámovanému zlatým rámem. Štěstí a harmonie z něj přímo sálaly ven. Lidé se tam radovali, uzavírali dohody a brali se.

"Pak ale přišla rada. Tedy, ne rada jak ji známe teď, ale její stoupenci. Namlouvali lidem, že králové chtějí jen zbohatnou, i když jsou u moci jen na rok. Vypalovali statky a všechno sváděli na krále. Několik klanů jim uvěřilo a spojilo se s nimi. Další chtěli bohactví a tak se také přidali." Malba přešla do kruté barvy plné smutnu. Zobrazený oheň, právě prostupoval domem, ze kterého vybíhala malá dívenka.

"A pak začala jejich vláda nad námi. Muž jménem Durken zabil jednoho z králů a ve zmatku, který mezi ostatními způsobil, se nazval novým a jediným králem. Přikázal vyhubit upíry a později i elfy. Kdokoliv a cokoliv co by odporovalo, mělo být zničeno a zabito." Několik postav klečících na zemi k noži u krku. Tak vypadala další a asi poslední malba z téhle strany.

"A proto, už upíři neexistují." Davina promluvila do úplného ticha. Škubla jsem sebou, ta atmosféra se mi nelíbila. Všichni byli potichu a se zatajeným dechem sledovali ty hromadné vraždy.

"Abychom se dostali k tomu proč jsme tu," Druhá stěna nebyla hotová.

"Nikdo tu hroznou událost nechtěl vyobrazit, a proto vám to nemůžu ukázat." Působila silným dojmem i když mluvila o něčem takovém. Můj obdiv k ní pomalu rostl. Bez emocí. To jsem se vždycky snažila dělat.

"Několik let po tom se chystala vzpoura. Čarodějnice se spojili s vlky a mířili přímo na radu. Už po určité době, všichni dobře věděli, že nemá smysl se snažit, rada byla moc velký oříšek, ale jistý alfa je přemluvil, aby pokračovali a snažili se víc než do teď. Povstání skončilo pár měsíců po jeho velkolepém projevu. Rada byla chladná, každého zástupce klanu nechala popravit, prý pro výstrahu. Smečky byly nuceny odevzdávat své děti radě a čarodějnice vyhnány z jejich území. Ukončili s nimi smlouvu o míru a vyhlásili je volně lovitelnými - jako divou zvěř. A on, ten alfa, který je všechny přemluvil, aby pokračovali, seděl při popravách na konci stolu, u rady a smál se. Čarodějnice zapřísahaly, že už nikdy smlouvu s vlky neuskuteční. Takže byste tady ani neměli být." Usmála se a provrtávala mě pohledem.

"Proč nám to tedy říkáš?" Robin se postavila za mě a přivřela oči.

"Protože chci, abyste věděli do čeho se ženete. Nesmíte jít proti radě, zabije vás."

"I tak to musíme zkusit," Můj hlas se roznesl po celé místnosti a ostatní se naježili. Neprotestovali, nedívali se na mě zmatenými pohledy. Byli si jisti, že já vím co je pro smečku dobré a tak mě oddaně následovali.

"Běžte si odpočinout, venku čeká Christie a ukáže vám cestu." Všichni neochotně vyšli ven. Otočila jsem se na odchod když se ozval Davinin hlas.

"Ty tu zůstaň prosím," Zarazila jsem se a Avery se mnou. Přikývla jsem a přešla zpátky. Šedý vlk zůstal po mém boku, což Avery asi trochu uklidnilo.

"Jsi dobrá alfa, na to nezapomínej," Pronesla. "Nikdo by nebyl ochotný pro svou smečku udělat tolik co ty." Hleděla jsem na ni s mírným opovržením. Ona se mi hrabala v hlavě?!

"Vím, že čarodějnice mají různou moc, ale důrazně tě žádám, aby si se vyhnula mé mysli," Zavrčela jsem ledovým tonem a probodávala ji pohledem.

"Jsi zvláštní, jiná a proto po tvojí mysli půjde hodně lidí. Musíš se naučit, jak ji uzavřít."

"Jak?"

"Jako on," Ukázala na mého společníka. "Musíš mít odhodlání pro cestu kterou sis vybrala jít."

"Já vím," Zavrčela jsem.

"A musíš ji řídit sama," Davina se otočila a její oči náhle působily jako dva ostré ledy. "Skrýváš tajemství, o kterém sama nevíš. Jsi záchrana a nesmíš se nechat zlomit." Po chvíli jsem přikývla a společně jsme vyšli ven.

Co teď?

Po opravdu dlouhé době - za což se omlouvám - je tu další část:)

Užijte si ji^^