Přede mnou se objevila lidská obydlí. Zpomalila jsem a přikrčila se. Ostatní mě napodobili a společně jsme se připlížili až k obrovské kovové bráně. Nastražila jsem uši a snažila se zachytit jediný nezvyklý pohyb. Nic. Budovy byly zchátralé a zničené. Plevel rostl všude kde mohl.Převtělila jsem se a dlouze se nadechla. Na kraji brány byl klepač. Opatrně jsem ho vzala do ruky a několikrát a velmi hlasitě jsem s ním o ní bouchla. Z nedalekého lesa vyletělo několik ptáků a vzduch začal houstnout. Před očima se mi začalo mlžit. Klopýtla jsem o dva kroky zpět. Tupá bolest mi vnikla do hlavy a zmocňovala se mě čím dál víc. Chytla jsem se za ni a bolestně přivřela oči. Víc a víc bolesti. Zmučeně jsem vykřikla a svezla se na kolena. Ostatní začali vrčet a ošívat se. Znovu jsem vykřikla, když mi myšlenky zastavila obrovská bolest. V křečích jsem ležela na zemi s rukama na hlavě a snažila se ji vyhnat pryč. Přede mnou se objevila šedá skvrna a bolest trochu ustoupila. Opřela jsem se rukou o zem a hlasitě oddychovala. Pomalu jsem se začala zvedat. Tupá bolest opouštěla mé tělo a já se začala znovu orientovat. Přede mnou byl šedý vlk s přikrčenou hlavou a vyceněnými tesáky. Utřela jsem si místo nad rty a zjistila, že mi teče krev z nosu. Pohledem jsem zamířila před sebe a uviděla několik postav. Znovu ta bolest. Zavrčela jsem a snažila se to vydržet. Ustoupila jsem o krok za vlka. Pocit tíživosti začal opadat a já se vzpřímeně postavila. Zaostřila jsem na postavy před námi. Většina z nich byly ženy. Avery zavrčela a vyběhla o pár kroků přede mnou. Chvíli se na to začala kňučet a válet se po zemi s čumákem mezi tlapami. Zavrčela jsem a stoupla si před ni. Touha vydržet ten nátlak byla obrovská. Přivřela jsem oko a znovu zavrčela.

„Co tu chcete?!" Ozval se křik a bolest přestala.

„Nepřišli jsme bojovat," Zavrčela jsem. „Potřebujeme pomoc." Kývla jsem hlavou k šedému vlkovi a on popošel dopředu. Jedna z nich se náhle objevila u brány a sledovala ho.

„To ale není možné." Vydechla a pak se rozhlédla kolem. Rychle otevřela bránu a začala mávat rukou.

„Rychle, rychle dovnitř než nás někdo uvidí." Šeptla a my vešli na jejich území. Brána se s hlasitým vrzáním zavřela a my se jakoby ocitli v jiné dimenzi. Místo pusta, jak jsme viděli před tím, tu náhle bylo několik krásných budov, mezi které patřil hřbitov a kostel. Mezi stavbami se proplétalo několik lidí s úsměvy na rtech.

„Páni." Ozvala se Robin, která se před chvíli převtělila. Procházeli jsme kolem ostatních, kteří se na nás překvapeně dívali. Došli jsme až k hřbitovu. Dívka před námi vstoupila. Následovala jsem ji ale Avery mě zastavila.

Nejde to! Zavrčela a znovu narazila hlavou na neviditelnou bariéru. Ohlédla jsem se. Já i šedý vlk jsme na území hřbitova právě stali.

„Co se stalo?!" Otočila jsem se na dívku, která se na mě zkoumavě podívala.

„Pojďte, vysvětlím vám to." Otočila jsem se na Avery a po chvíli přikývla. Nevěřícně zavrčela ale sedla si. Šli jsme dál a vstoupili do neznámé místnosti. Strop i stěny byly pokryté malbami a vrypy. Neznámé písmena v neznámých větách v neznámém jazyce. Na zemi byla nakreslená pěticípá hvězda, která měla na každé špičce svíčku.

„Jmenuju se Davina," Začala dívka. Pořádně jsem si ji prohlédla. Havraní vlasy mezi kterými se třpytili modré studánky. Pod pravým okem se táhla zašitá ranka. Na rukou měla několik znamení od ramene až po dlaň.

„Jsem zástupce klanu Merivhelů. Čarodějek."

„Jsem alfa ,zatím, bezejmenné smečky. Riley. A toto je údajný přeživší z-„

„Králů," Dokončila moji větu a klekla si. „Ano, poznala jsem to. Jedině králům je vstup na posvátné místo povolen."

„Jak to?"

„Když jsme je před několika lety uznaly, jako přísahu naší loajality jsme každému z nich dali jednoroční lektvar pro povolený vstup sem." Rozpřáhla ruce a okázala na vše kolem nás.

„A proč jsem tu já?" Zarazila se.

„To nevím." Řekla po chvíli.

„Ale jeho rozpoznávám. Je to jeden z mála, kteří byli jako králové vybraní pokaždé." Zamračila jsem se a Davina se nadechla.

„Část těch ročně se opakujících lektvarů v něm musela zůstat jako jeho součást." Překvapeně jsem přikývla a podívala se na vlka.

„Nemůže nebo nechce se převtělit. Proč?"

„Asi má v sobě nějaký blok, který mu v tom brání. Fyzický či psychický."

„Pomůžeš mu?"

„Je to král, jistě že mu pomůžu. Nebo se o to aspoň pokusím."

Přešla k němu a natáhla ruce k jeho hlavě. Zavřela oči a čekala. Chvíli měla nezaujatý výraz. Pak se ale změnil na zamračený.

„Potřebuju pomoct." Řekla a zmizela. Po nějaké chvíli, kdy jsem si přesedla k vlkovi a hladila ho po zádech přišla ještě s jednou dívkou. Obarvená bělovláska šla v Davinině závěsu a hned jak nás uviděla, zkameněla.

„Nemůžeš šahat na krále!" Rozkřikla se a skoro mě od něj odhodila. Šedý vlk vycenil zuby a začal na ni vrčet. Vykulila oči a vrátila se za Davinu.

„Zajímavé." Podotkla Davina, když se ke mně vlk vrátil a sedl si vedle mě.

„Omlouvám se, j-já."

„Tohle je Christie." Dořekla to za bělovlásku. Přikývla jsem na pozdrav a znovu si je prohlédla.

Po chvíli přešli k vlkovi a udělali to stejné co předtím Davina akorát ve dvou.

"Je to opravdu silný blok. Bohužel ho nejsme schopné prorazit. Je potřeba spouštědlo."

"Spouštědlo?" Nadzvedla jsem obočí a ony poodstoupili.

"Ano, vzpomínka, specifická bolest či určitá věta. Cokoliv co ho přiměje ten blok shodit."

"Dobře, díky." Vyšli jsme ven a přidali se k naší už mírně naštvané skupince před hřbitovem.

"To je vše co jste chtěli?" Začala Davina s pozvednutým obočím.  Povzdychla jsem si a otočila se k ní.

"My-"

"Vím co chceš říct. Ale jít proti radě se moc neosvědčilo."

"Cože?" Nakrčila jsem obočí a sledovala jak si povzdychla.

"Je to na delší dobu. Prosím následujte mě." Ukázala na sebe a rozešla se po náměstí.  Kývla jsem k ní hlavou a všichni se jí následovaly.

Co je na delší dobu?!

Ta-dáá! :D  Další díl..

Užijte si ho^^