Spánek se nedostával a nedostával jeho pravidla se mi honila hlavou ve smyčce. Jeho poznámky.

POZNÁMKY PRO STUDENTY

-Ranní vstávání je pro všechny studenty přesně v osm hodin, kdy zazní budíček

-Noční klid je pro všechny studenty přesně v deset hodin, kdy zazní oznámení

-Studenti by měli na poznámky koukat pravidelně pro jakékoliv aktualizace

Přemýšlela jsem nad tím celou noc. Odpověď v nedohlednu. Na druhou stranu jsem ráda za hodiny na scénách, kdy dvě hodiny spánku byl poklad. Zasedla jsem ke stolu se záměrem si zakrýt kruhy pod očima. Vypadala jsem jak na film mrtvé nevěsty. Prohlížela jsem se v zrcadle. Co to- Otočila jsem se. Za sebou jsem viděla kameru. Jak je možné že jsem si jí včera nevšimla?! Je možné, že jsem byla tak začtená do e-booku? Nebo že bych byla tak zvyklá na kamery? Ale až natolik že bych je nevnímala?! Koukla jsem do kamery. Nahrávala. Nechutný medvěd. Ode mne nic než spánek nedostane! To mi připomíná hygienu. Vklouzla jsem do koupelny a hledala jsem skryté kamery. Zakryla jsem zrcadlo ručníkem a vysprchovala se. Skvělá privilegovaná univerzita? Pche nemají ani dost teplé vody! Je teprve ráno a já už mám zkažený den. Obalila jsem se ručníkem a osušila se. Poté jsem si šla vzít čistou uniformu. Sundala jsem druhý ručník co zakrýval zrcadlo a vyčistila si zuby. Mnohem lepší. Po řádném zkrocení mých vlasů jsem si zakryla kruhy pod očima. Tak už zase vypadám jako člověk. Když jsem vešla do pokoje koukla jsem znova na kameru a poté na hodiny. Ukazovali za deset minut osm. Ve zbývajícím čase než zazní budíček jsem hledala kamery. Našla jsem tři. Po letech hledání kamer na hotelových pokojích jsem v tomhle hodně dobrá. Být slavná je těžké. „Dobré ráno! Vstávat a vraždit! Takže máme tu osm hodin a to znamená, dostat vaše líné zadky z postele." Rozsvítila se obrazovka televize, na které se objevil Monokuma. Po jeho proslovu zase zhasla. Nedá se nic dělat. Počkám ještě chvíli a půjdu na snídani.

„Pane bože můžeš toho nechat?!!" křičel jeden na druhého „Snažím se ti pomoct!" křičel druhý na prvního. „Ale vůbec nepomáháš!" Křičel první. Niko zrychlila krok a vběhla do jídelny. „Co se děje?" zvýšila hlas a koukala na dva kluky co se ... přetahovali o bagetu? „Ne, vážně. Co se tady děje?" koukala se na lukostřelce. Pak na hokejistu. A pak na ubohou bagetu o kterou se prali. „Niko!" hokejová hvězda pustil bagetu a s menším úšklebkem se otočil na herečku. „Zeptám se ještě jednou...co se to tu ksakru děje?" Zeptala se znova a bylo vidět že se i trochu bála odpovědi. „Tenhle troubelín se mi snažil namluvit že podélný řez bagety je mnohem lepší než řez skrz a začal mi bagetu brát!" vyhrkl Kazu. Niko koukla po Keim a znovu na Kazu. Absolutně bez nějakého výrazu poté řekla k obou chlapcům „Jste idioti, totální idioti!" A šla si vzít jogurt. Poté zasedla ke stolu a začala jíst. Kei po chvíli přišel za ní s podélně naříznutou bagetou plnou šunky, salátu a sýru, následovaný Kazu který měl bagetu rozřízlou po celé délce plnou salátu a rajčat. Niko pomalu jedla svůj jogurt a sem tam prohodila slovo s jejími společníky. Postupně se jídelna zaplnila jejich spolužáky. Všichni se najedli a většinu práce připravování snídaně si vzala na starosti Hanami, když konečně přišla. Atmosféra v jídelně byla docela přátelská, až na některé vyjímky. „A tak se vrátil-" než by Manukena stihl dovyprávět historku tak mu do řeči skočil malý medvídek. „Jo, jo! Velmi vtipný ha ha" začal a skočil na stůl. „Takže zlatíčka! Jistě si říkáte proč vás váš úžasný ředitel poctil svou návštěvou! Upupupu" začal svým chraptivým hlasem a prošel se po stole „No abych vás nedržel dlouho napjaté. Přišel jsem s jedním dárečkem pro vás! Ještě nikdo nezačal plánovat vraždu! A to mě velmi zamrzelo!" začal brečet „Takových příležitostí!" Najednou se rozveselil a seskočil ze stolu. „Proto jsem se rozhodl vás obdarovat! Pojďte za mnou." Začal vykračovat z jídelny. Všichni studenti šli za ním. „Upupupu" došli až k tělocvičně A. Tato tělocvična byla jako každá druhá. Gymnastické vybavení, náčiní, posilovací pomůcky a žádné pódium jako v tělocvičně B. Když všichni dorazili do tělocvičny mohly vidět lesklé kufříky nadepsané jejich jmény. Monokuma si stoupl před vyrovnané kufříky. „Takže! Protože jste mě zklamali předešlou nocí rozhodl jsem se vám pomoct! Tady zamnou jsou motivační kufříky!" ukázal na vystavěnou řadu za sebou. „Každý kufřík obsahuje něco co by ho nebo ji motivovalo pro to aby odmaturovali a mohli opustit tuhle akademii!" Rozhlásil z vesela. Všechny opařil šok. „Abych odpověděl na jisté dotazy!" dodal „Jistě se ptáte co by bylo motivem. Zkrátka to může být cokoliv. Vaše trapné tajemství, něco od vašich blízkých nebo situace která vás donutí chtít odejít." Opět se zasmál a odcházel ke dveřím, ještě než stihl opustit tělocvičnu vykřikl „Zničení kufříku se trestá!"