Už je to několik dní co jsem neviděla Ritsuku. Sledovací zařízení mi hlásí že Ritsuka se pohybuje, jen mezi školou a jejich domem. No a já se skoro nehla z naší vily, jediné kam jsem mohla byla škola. A i z ní mě vyzvedával náš velký Rem, abych někam neutekla. Ale mě nikdo nezastaví!  Jistě že jsem utekla. Asi následovně:
Byla neděle večer a Rem odjel někam fuč. Schodou náhod nezamkl můj pokoj. A já měla nerušenou cestu za Ritsukou domů.
Ale musela jsem se schovat v křoví před domem protože zahradník něco kopal strašnou dobu.  Když se vrátil Onii-san tak ho konečně poslal dovnitř. Uf, bylo vyčerpávající sedět v křoví tři hodiny.

Až v deset ráno jsem konečně došla k Ritsuce domů. Musela jsem spát na ulici mezi kočkama, špíně a v odpadcích
Fuuuuuj to bylo nechutný smrdim jak tři dny staré spodky bleeeee
Zaklepala jsema otevřel mi Lindo vypadal.....no.....zaskočeně?
Jestli se tak dá řikat výrazu: oči na vrch hlavy. ,,co tu děláš? Nemáš náhodou být ve škole?" ,,Přišla sem abych dávala pozor na Ritsuku." Řekla jsem s nevinným výrazem ve tváři. ,,Aha tak pojď dál. Ehm... neposlal tě Rem?" ,,Ne neposlal kdyby jo tak sem nepáchnu, ani za nic. Jo a kde je Ritsu-chan?" zeptala jsem se na oplátku. ,,V pokoji." Nasměroval mě a odešla jsem za ní do pokoje
,,Ahoj Ritsu-chan!" Pozdravila jsem jí. ,,Ahoj" Zamumlala a zase se věnovala svým věcem. Když se mi nevěnuje tak já se tu natáhnu na její postel.

O nějakou tu hoďku dýl

,,Ah.. Já asi usnula kolik je hodin?..  Dvě. Já fakt spala?" na kuchyňském stole byl lístek na kterém bylo napsáno:

Lindo nás ze strachu zamkl a zavřel okna když odcházel. Přišel Urie a říkal že mám jít s ním za Remem. Vrátím se pozdě a Lindo se dnes domů nevrátí. Vyndej si jídlo z lednice.
Tvoje
Ritsuka

Šla jsem zkontrolovat sledovací zařízení. Mohla bych alespoň vědět kde je. Vyšla jsem do pokoje kde mám lepší rozhled na sledování, ale přesně v téhle místnosti bylo i to zařízení.
,,A teď ji najdu jako jak?" Zeptala jsem se spíš pro sebe.

Začala jsem pobíhat po městě a snažila se vycítit její pronikavou vůni. Která přitahovala démony a upíry. Ale ne natolik aby u ní byly nasáčkovaný pořád.
Došla jsem po její vůni až k nějakýmu skleníku. Vešla jsem dovnitř. A uviděla jak Ritsu-chan polosedí pololeží na nějaké sófa. Nad ní se skláněl Urie a vypadal že má nějaké uchylné představy.

(Urieho úchylné představy)

https://youtu.be/kmoc3FvXrfs

Schovala jsem se v porostu aby mě neviděly Urieho Motýlci. Motýlci jsou holky a i kluci, které ten úchylák zzotročil, bleee. Urie je zkažený až do morku kostí!
Za mých ubohých 24 hodin sedím už v druhém křoví. A fakt je že:
Zaprvé- to neni příjemný
A zadruhé- v tom začí nám bejt mistr (Z pozorování z křoví se asi stane můj koníček)
Ritsuka se začala po chvilce vzpouzet a utíkat,  jenže Motýlci ji začali pronásledovat. Vyskočila jsem ze svého úkrytu a chytla Ritsu-chan za ruku. Táhla bych ji za sebou déle jenže najednou jsme nebyly ve skleníkové zahradě, které mimochodem říkal Eden. Ale všude okolo se objevily pouťové atrakce. Trochu nás to vyděsilo ale běžely jsme dál. Vběhly jsme do zrcadlového domu. Jenže nás pořád pronásledovaly utlemení Motýlci. Najednou zhasla světla. S Ritsukou jsme nezastavily a běžely stále dopředu. A najednou se po nás sápou něčí ruce a chytly nás a táhly pryč. Mě si ta osoba které ruce patřily hodila do náruče zatímco Ritsuku osoba táhnul za sebou za ruku.
Ihned potom jsem poznala kdo to je, i v té tmě. Byl to Urie. Jeho vůně se nedá nezapamatovat, je cítit po lehkém nádechu růží s příměsí dívčích parfémů, s ne moc velkou přesilou šeříku.
Začala jsem se kroutit aby mě pustil, ale nepustil. Mít o toho si mě hodil přes rameno.
Když nás vyvedl ven, schoval nás za koně od kolotoče. Pak se přikrčil za námi a řekl ,,Když jde o mě jsou moji motýlci jak utržení ze řetězu." A zachechtal se tomu.
No to vidím alespoň že ty ne. Zvláště když si myslíš že tě nikdo nevidí.
Ritsuka se vyděšeně dívala tak jsem vyštěkla namísto ní. ,,Myslíš si že můžeš Ritsuku jen tak unéšt a pak odejít s čistým štítem? Tak to ne masochystický Urchyle." On se jen usklíbl a s hlasem jak líná kočka řekl ,,Aby jsi to od Rema neschytala ty. Za to uprchlictví. Motýlku." Já se usmála zcela falešně vypadajícím úsměvem a prohlásila. ,,Nepatřím do tvojí sekty gramostejlů!" A naštvaně jsem zůžila oči jen na škvírky.
,,Ale mohla bys kdybysi chtěla mě to vadit nebude. Watasino chocho. (můj motýlku) Ušklíbla jsem se ,,Leda ve snu Urchyláku!" Překlad jsem po něm jedovatě.
Tu se z čistého nebe objevil Rem. Kdoby to byl čekal. Vzal mě pod podpaží, Ritsu-chan za ruku a odtáhl nás pryč.
S Urchylem ani nepromluvil, ikdyž to jsou přátelé z dětství.

Vešli jsme všichni tři do auta. (Mě tam spíše hodil) a odjeli.  Já byla seřvaná minimálně na šestnáct dob. Že jsem utekla a byla tam a tam a bla bla bla. Stejně se mu na to vykašlu.

Na desetileté dítě je tohle hodně namáhavý poslání ale co já s tím udělám.
Asi sem byla smyslů zbavena. Dopotácela sem se do svého pokoje, svalila se na postel a spala.

Mylí, zlatí čtenáři to je pro tuto chvíli ode mě vše. Díky za vote i komentáře.
A omlouvám se za chyby.
Váš strůjce tohoto příběhu

Sophia-sama