Přišla jsme do pokoje který má být můj. Ale já ho nepoznávám. Jedno se musí nechat ten pokoj je super zařízen. Skvěle zelená všude ovce a mraky a dokonce tam byla i živá ovce. Hmm zajímalo by mě jak se jmenuje. Uviděla jsme obojek a její jméno mě udivilo. ,,Jehněčí." Usmála jsme se a pomyslel si
Jakej debil by takhle pojmenoval svojí ovci?

Ale pak mi došlo že to bude asi moje ovce, jelikož jsem k ní cítila náklonnost. Ale opravdu jsem takovýhle jméno vymyslela já? Teď by sem jí pojmenovala spíše Vlnka, Kudrlinka, Ovce a nebo Hlava skopová.

Můj pokoj byl vcelku hezounký i ta ovce byla fajn. Ale neměla jsem ráda Rema už od prvního pohledu. Á když řekl že je můj bratr tak jsem si přála aby to byl někdo jiný. Kdokoli jiný.

****************************
Už je to nějaký čas a já si pořát nic nepamatuji. Tak si mě Onii-san (Ano říkám mu Onii-san jelikož se mi to líbilo víc než Rem. Slyšíte tu melodičnost Onii-san~ mnohem lepší než Rem.) Zavolal mě že mi řekne pár věcí o mém dosavadním životě.

Když jsem došla do obýváku Onii-san tam seděl se svou "normální" tváří. Pokynul mi abych si sedla. Udělala jsem tedy co mi gestikuloval a posadila se.
,,Takže" začal ,,víš jak se jmenuješ?"
Já? co je to za otázku? Jistěže vím jak se jmenuji. Jmenuji se totiž ehm.... no jmenuji se eto.... Jak se sakra jmenuju?

,,Ehm... Je mi to blbý, ale nevzpomínám si." Cítím se jak debil nevím jak se jmenuji.

Tu promluvil sám Rem. ,,To nevadí čekal jsem to tak já ti řeknu důležité poznatky o tvém dosavadním životě. Takže:  jsme démoni.
Byl ti asi tak rok když tě moje matka našla před branou našeho hradu. Adoptovali jsme tě, ale otec ti nechtěl dát naše příjmení. A tak se jmenuješ jen Ztracený čas. Bylo to napsáno na náramku na tvé ruce. Ten náramek dostaneš až ti bude osmnáct, takže si nedělej iluze. Stala jsi se členem rodiny Arlond. Sice ne příjmením ale ano stala si se členem naší rodiny.

Matka tě zbozňuje, jsi její jediná dcera. A otec tě nenavidi ale co by odepřel své manželce? A já mám mladší sestru. Naše rodina se ale neupíná jen na nás čtyři máme totiž ještě tři bratry pro mě mladší pro tebe starší taky tě mají velice rádi jsi takové slunce rodiny. To k tvé minulosti." Zíral jsem na něj s otevřenou hubou a pak mi to začalo docházet

vzpomněla jsem si na matčin úsměv. Otcův nezájem o mě a i na mé tři bratry kteří mě měli rádi jako princeznu. Ale Rema jsem si popřát nepamatoval.
Začala jsem mít projasněnou tvář, usmála jsem se a pronesla ,,vzpomínám si na těch pět ale na tebe ne. Promiň." To ho zřejmě dostalo.

Po chvíli jsem se zeptala. ,,A když jsem démoni co děláme v lidském světě?" On jen povytáhl obočí a řekl ,,hledáme grimoire o kterém má vědět Ritsuka." Náhle v mé hlavě BLIK vzpomínám si na ní že je celkem milá je hodná a taky hloupoučká. A na vše co jsem s ní zažila.

,,Reme" vykřikla jsem nadšeně ,,vzpomínám si na Ritsu-chan chuděrka, Linda jeho pokoj je druhý nejlepší ,Urieho ten úchyl zaplatí za potíže, na Mageho nechytla jsem je. Pamatuji si je ale tebe a Jehněčí si nepamatuji ptomiň Remíku. Najednou přišel nával vzpomínek Jehněčí aaa moje jediná kamarádka, která mi rozumí. Dostala jsem ji k druhým narozkám. Proč jsem si na ní nevzpoměla jsem blbá hňupka. A ani nevím kde jsem tu nadávku sehnala

Rem poposedl na židli odkašlal si a poznamenal. ,,Ne. Nepamatuješ si mě, Jehněčí a Shikiho." Koukla jsem na něj jak na zjevení a pak dodala. ,,Ne ne. Na Jehněčí jsem si vzpomněla ale Shiki to jméno mi nic neříká.

Jak jsme si popovídali o rodinných záležitostech začala jsem zívat. A tak mě pan všechno vím všechno znám poslal do postele. Usnula jsem ihned.

Děkuji za vote a koment. Mějte se hezky

Sponzor programu

Sophia-sama