"Kde je ten pudr!"
"Neviděl někdo oční stíny?"
"Podejte mi prosím tu rtěnku!"
"Doneste někdo ty řasenky!"
ozývaly se naše kosmetičky ze všech stran. Já jsem je jen pozorovala z povzdálí, čekajíc, kdy budu konečně na řadě.

Abych vám to trochu upřesnila...
Právě teď jsme v Las Vegas, jelikož tu a už dnes bude probíhat Billboard Music Awards, tedy udělování hudebních cen.
Nikdy jsme tam nebyly. jsem zvědavá, jak to všechno bude probíhat. Né, že bych se netěšila, právě naopak....

Jenže je tu tak trochu menší problém. Jsme pozadu více, než jsme čekaly, je tu zmatek a kosmetičky jsou zbrklé. Netušily, že to bude až taková dřina nás líčit, přece jen...dle naší manažerky musíme vypadat "okouzleně".
Upřímně řečeno, mně na tom až tak nezáleží, v líčení se nevyznám a kosmetičkám vždy vyjdu vstříč. Jak mě namalují, tak budu prostě vypadat.

Ale ráda bych už byla taky hotová, jenže to by si přede mnou nemohla vymýšlet Jamie, která v tom křesle sedí snad půl hodiny, nespokojená se svým líčením. Chudák kosmetička.

Hold ta nejmladší musí jít poslední.

"Další," pokynula kosmetička, načež jsem si sedla do křesla a nechala se hýčkat. Moc dlouho a velké dřiny jí to nestálo. Jakmile byla se mnou hotová, mi kadeřnice vykouzlily něco s vlasama, jako ostatním a konečně jsme byly plně připravené.

Všechny nás hnaly ven z hotelu, kde jsme teď momentálně ubytované, směrem k bílé luxusně zavedené limuzíně. Nasedli jsme a vyjeli na určité místo setkání všech slavných.

"Proč se cítím jako nějaká zmalovaná čubka." prolomila ticho Piper.
"Prostě jednou nevypadáš drsně, to je toho," uchechtla se Lyn. Hned na to jí Piper věnovala vražedný pohled.

"Zajímá mě, s kým vším budu mít tu čest se setkat," koukala zasněně z okna Shel. Občas mívá takové záseky.
"Uvidíš, až tam budem," ozvala se vedle mě Jamie.
"A už tam budem?"
"Ty...neser,"pohrozila Jamie, načež se Shel zasmála a věnovala se své předešlé činnosti.
"Tohle bude zajímavé," povzdechla jsem si.

************************************

Jakmile jsme dorazili na místo, jsem i přes černé okna limuzímy cítila tuny záblesků z fotoaparátů. A to teprve, když z auta vylezete, je moc příjemný pocit mít foťák s bleskem přímo před ksichtem.

Všechny jsme přešli k plátnu, kde jsme nastavili své pózy, aby měli fotografové tu možnost zachytit pár snímků. Rukama jsme mávali do kamer a usmívali se, jak měsíčci na hnoji. Takhle to bylo asi 2 minuty.

Poté jsme šli směrem do obrovské budovy po červeném koberci, po jehož cestě jsme potkali pár celebrit, se kterými jsme se také pozdravili.

Tradice, při kterém se musíš chovat slušně, zdravit a nechovat se jako pitomec. To je velká nevýhoda jak mě, tak holek, jelikož nejsme zrovna takový typ. Rády si užíváme zábavy, děláme srandy, bavíme se...jenže teď svůj čas zabijeme mlčením, seděním na zadku a pozorováním různých vystoupení. Nepočítám to naše.

S ničím jsme se nezdržovali, vstoupili jsme do obrovského areálu a šli si sednout na svá sedadla s našimi jmény. Nebylo to tak těžké najít, jelikož to bylo uprostřed v první řadě od pódia, podél druhé průchodné cestičky.

(Na obrázku bod E, první řada od pódia)

Když jsem se porozhlédla kolem, musela jsem se usmát. Je to tu vážně obrovské a tolik lidí. Div mi brada nespadla.

"Tohle vlastnit...no potěš," promluvila Jamie, kochajíc se okolo stejně, jako já.
"Co to meleš," uchechtla jsem se.
"Ale Nicol, jen si to zkus představit," zasnila se. Má vážně zvláštní fantazii.
"Holky, co takhle fotku?" vytáhla si mobil Jiki, zapla přední kameru a všechny nás vyfotila.

"Stejně je to divné, lidi jsou divní, ve vzduchu cítím nějaké podezřelé divno," začala opět debatu Jamie.
"Je to jen nezvyk, to je vše," dodala jsem. Neříkám, že jsme nikdy nebyli se spousty slavnými lidmi, ale tohle je něco jiněho a většího, o hodně.

"Ty sedačky jsou nepohodlné," zastěžovala si Piper.
"Vážně si stěžuješ na sedačky?" nevěřila jsem svým uším, že se Miki na Piper tak rozjela.
"Je to velká show, kde budeš sedět několik set hodin, tak snad obstarám sedačky, které za to stojí ne? Přece nebudu mrzák na páteř," máchla rukama Piper a následně je skřížila na hrudi.
"Tvoje problémy bych fakt chtěla mět," přecedila Miki.
"Uklidněte se už! Horší než děti," promluvila naše leaderka Lyn. Ta, když něco řekne, tak to platí. Je nejstarší a sama manažerka řekla, že když zavelí, máme ji poslechnout, aniž by vznikly zbytečné problémy.

"A už to začne?" zeptala se přiblble Shel, která se teprve teď probudila ze svého snění.
"Nevím!" přecedila Lyn. Ani se jí nedivím. Byt nejstarší není zrovna moc výhodné. Z jejího pohledu si myslím, že si připadá, jakokdyby hlídala batolata.

A když o tom tak přemýšlím.
Poupravila jsem si šaty s postavila se.
"Kam jdeš?" otázala se Miki.
"Musím si odskočit," odpověděla jsem.
"Ale hejbni, zachvíli to začne," připoměla mi Lyn.
"Ano mami," protočila jsem očima, na patě jsem se otočila a odkráčila si to pryč.

Došla jsem na chodbu a nečekala bych, že tu bude ještě tolik lidí. Dá se to považovat za velkou mačkanici. Jen tak tak jsem se na ty toalety dostala.

Naposledy jsem se v zrcadle poupravila a vyšla z toalet. Když jsem šla chodbou zpět, už tu tolik lidí nebylo. Ale přece ještě někdo.

S myšlenkou, že mám ještě čas, jsem si kráčela pěkně pomalým krokem. Nehodlám tady hodit držku a tím se ztrapnit, když mi donutili si obléknout šaty nad kolena a boty na podpatku. Toto u mě není obvyklé vůbec. Sotva se držím, abych si nezvrtla kotník.

Trochu jsem se lekla a zrovna se i pochválila, že jsem udržela rovnováhu a nespadla směrem na stranu, když někdo vrazil do mého ramene. S malým bolestným úšklebem jsem se zastavila a za rameno jsem se chytla. Stejně tak se držel člověk, který do mě před chvílí narazil.

"Pardon," vydala jsem ze sebe reflexně, i když já nemám byt ten, co se má omlouvat. Zarazila jsem se hned, co můj pohled spočinul na obličeji vyššího kluka, který mi věnoval zaskočený a zároveň vystrašený pohled. Vypadalo to, že každou chvíli stydlivostí uteče, no byla jsem na tom stejně. Nerada se ocítám v tak nepříjemných situacích.

Jen se mi uklonil a rychlým temptem se hnal za 6ti členou skupinou, stejně oblečenou společenským hábitem jako on. Hádám, že je tu s nimi.

Pokroutila jsem hlavou a po chvíli se konečně dotáhla na své místo. Přišla jsem včas, jelikož zrovna barvy, které osvicovaly areál se začali měnit ve tmavé a nějak jsem vycítila, že se zachvíli odehraje první vystoupení.

"To sis tam ještě dávala dřepy?" neodpustila si svou otřepanou otázku.
"Jasně Jamie. K tomu ještě pár kliků a sklapovaček. Spokojená, slečno?" usmála jsem se na ni.
Chudinka, nevědě co má namítnout, párkrát zamrkala očkama a odvrátila ode mě pohled.

Všichni, jako na povel začínající uváděcí písničky, nastavili pohled k pódiu, kde se začali objevovat siluety dvou lidí, kteří budou na dnešní večer působit jako moderátoři.
Celým areálem se začínal ozývat zvuk tleskání a pískání na znamení, že show začíná.

"Panebože, tu je ale lidí," začala žena menším vtípkem, načež se všichni zasmáli.
"Každopádně, vás velice vítáme.....................................a přejeme pěknou podívanou," dokončil muž a oba odešli do zákulisí.

Začala hrát známá hitovka od Seleny Gomez, která si ladným krokem nakráčela na pódium a začala zpívat.

************************************
Právě teď se odehrálo šesté představení, no a jelikož jsme na řadě my, jsme se odebrali do zákulisí a čekali. Budeme zpívat písničku, která byla jako naše první v pomalém tempu a zpívám ji pouze já, Jamie a Shel.

Jen nevím, jestli mám skákat radostí nebo brečet. Kladná věc u mě je, že jsem se naučila se nestresovat a nepropadnout panyce. I když při téhle písničce není žádná choreografie, mám poslouchat svůj hlas a představovat si, že on tancuje za mě. Jo, chytrá slova manažerčina.

Světla úplně zhasnula, takže jsme se všechny tři odebrali na pódium, aniž by nás někdo viděl. Opět plán manažerky. Postavili jsme se na daná místa, vyčkávajíc, kdy se světla rozzáří a písnička začne.

Představte si, že jsou tam 3 hlasy...

************************************
"A cenu za 'Nejlepšího umělce na sociálních sítích' získává...........Bangtan Boys!'' zakřičeli moderátoři do mikrofonu, načež všichni lidé v areálu se jako na povel postavili a začali hlasitě tleskat.

O chvíli později se na pódiu objevila sedmičlenná skupina a začali se zběsile uklánět.
"Tak tohle nečekal nikdo," zasmála se Jamie a nepřestávala tleskat.
"Znáš je?" zeptala jsem se, nespouštějíc z nich oči.
"Ty ne?"
"Nejspíš trochu, možná," řekla jsem nejistě. Pár jejich videí na youtube jsem viděla, ale nikoho z nich neznám úplně do podrobna. Vlastně je znám pouze dostatečně. Vypadají uplně stejně, jako ostatní korejské skupiny. O jménech ani nemluvím, všechno se to plete.

Naposledy na všechny zamávali a odešli z pódia. Bylo vtipné pozorovat jejich zaskočené výrazy. Ale tak stejně by se cítil každý, kdo by takovou cenu vyhrál poprvé.

Zbytek večera jsme strávili děláním ničeho. Popíjeli jsme slabé alkoholické nápoje a bavili se mezi sebou. Toť vše. Jediná naše záchrana byla to, že jsme se tam nezdrželi dlouho. Stejně bychom se tam unudili.

Jakmile jsme přijeli na hotel, jsem měla sto chutí políbit podlahu našeho pokoje.
Ani jedna jsme necekli jediné slůvko a po chvilce jsme se už i po sprše ocitli ve svých postelích. I když to dnes nebyl moc náročný den, jsme každá cítili únavu a nebránili se pomalému usínání.

Tak mě napadlo, že když se BMA odehrálo nedávno, tak proč toho nějak nevyužít a nezapojit to do příběhu😁 Samozřejmě že nevím přesně, jak to tam probíhá, tak se mi kdyžtak nesmějte😁
V příštím díle už se to bude pomalu rozjíždět😇