Bleskurychle jsem otevřela oči, což byla taky moje největší chyba. Jelikož jsem málem oslepla díky slunečnímu paprsku, který mi svítil do očí z malinkatého okna nad poličkami.

Proto jsem svá kukadla opět zavřela a promrvila se více ve své pohodlné pozici opřítá o.....opřítá....
O jeho rameno.

Počas spání mi ta hlava musela na jeho rameno spadnout, nebylo to úmyslně.
A mám pocit, že mu se to stalo taktéž, jelikož jeho hlava byla opřítá o tu moji.

Koutkem oka jsem mrkla na hodiny, které ukazovaly~čtyři hodiny odpoledne?! To už je tolik? Měli jsme být už dávno pryč, proč tu ještě nikdo nepřijel.

Drkla jsem ho rukou do boku, aby se probudil. Nic. Drkla jsem ho podruhé, silněji. Nic.

Sakra ten má tvrdý spánek.

No když to nepujde takhle, tak mi to prosím odpusť.

Jednoduše jsem hlavu vymanila z jeho ramene a on se tak automaticky zapotácel na moji stranu. A jeho hlava skončila na mých stehnech.

Cítím jak mi stoupla červeň. Nikdy jsem v takové situaci nebyla. S klukem. Hmhmm, no a co. Každý takovou příležitost neměl.

Celá zkamenělá ho pozoruji, jak spokojeně oddychuje. Vypadá, jak nejšťastnější dítě, které od maminky akorát dostalo dudlík.

Musela jsem se nad tou skvělou myšlenkou pousmát.

Byla jsem doslova jako paralyzovaná. Nevím, proč mě baví ho tak pozorovat. Nejsem žádnej úchyl, by the way.

Jen jsem ráda, že jsem ho poznala i z této stránky. Docela jsme se víc zkamarádili za tu dobu, co jsme zde. A to jen pár dní.
Když nad tím tak přemýšlím. Co se stane, až se vrátíme? Bude to jako dřív? Nenávist a touha po vzájemném zlomení vazu?

Má ruka sklouzla k jeho vlasům, kde jsem ji nechala chvíli položenou a pak ho začala pomalými pohyby hladit.

Má strašně hebké vlasy.

Trochu jsem s sebou cukla, když se promrvil, pak ale zůstal ve své předešlé pozici.

Vlastně, tak mě probral z tranzu.

Čekáme tu na záchranu a já si tady místo toho užívám okamžik, kdy se mu hrabu ve vlasech...

"Hej," řekla jsem víc nahlas, tak, aby to ten spáč slyšel. Zase nic.

"Vzbuď se už!" začala jsem s ním doslova kymácet. Ale pomohlo to.

"Ale noták," jeho hlava zmizla z mých stehen a protáhl se.

Myslím, že jsem mu trochu pomohla s ranním upravením. Vlasy všude do stran. Nechci být u toho, až se podívá do zrcadla. Výhoda dlouhých vlasů.

"Jsi kazič snů, víš to?" podíval se na mě a věnoval mi uražený pohled.

"Nebyla bych, kdyby nebyly čtyři hodiny odpoledne," mávla jsem rukou k hodinám.

"Přijede vůbec?" začala jsem se opět bát. Už se ve mně budila hysterka.

"Přijede," ujištoval. No jo, ale kdy? Nechci tu být už ani minutu. Chci být zpátky doma.

"Neboj," povzbudivě mě chytil kolem ramen a pohoupl se mnou.

Kdyby tady nebyl, už bych se z toho dávno léčila na psychiatrii. No fakt, já bych byla tak hysterická, až bych se z toho zhroutila.

Najednou se otevřeli dveře, načež jsme oba zvedli hlavu vzhůru. Ani nevíte, jakou radost jsem měla a jak rychle mě ten hrozný strach přešel.

"Jine!" Jungkook se postavil a šel směrem k němu. Následovala jsem ho.

"Jste v pořádku?" prohlédl si nás pohledem alá 'proboha, vy vypadáte,' Nebyl to určitě hezký pohled.

"Jo," pípla jsem a mírně se usmála.

"Ani nevíte, jak mi spadl kámen ze srdce. Všichni jsme měli starost," povzdechl si Jin. Nebudeš věřit Jine, ale i my jsme měli starostí až až.

"A co ty jsi se vracel pro nějaký pitomý mobil sakra! Celý večer jsme tě hledali, víš jak byl Sejin nasraný? Schytali jsme to všichni a hlavně já, který má na starosti vás všechny," zvyšoval hlas.

Nedivím se. Myslím, že mě výprask čeká taky. Pořádný.

"Hyung, omlouvám se," sklopil hlavu Jungkook a zahleděl se do země.

"Hlavně, že se vám nic nestalo," položil mu ruku na rameno a usmál se.

"A teď pojďte, než se nekdo dozví, že jste tu byli," hnal se ke dveřím. No s radostí jsme ho následovali.

Ještě jsme poděkovali té paní, která nám tu nabídla noclech a zmizeli jsme v autě.

"Nikdo neví, že jste tu byli. Sejin měl co dělat, aby vymyslel nějakou krávovinu tak, aby je to odlákalo. Řekl, že jsi ten večer nutně musel odejít, jelikož jsi měl schůzku s rodiči."

"Vy jste do toho tahali moje rodiče?! Vždyť víte, jací oni jsou..."

"Co jim asi měl říct? Že jste byli unešeni? Sakra přemýšlej trochu," bouchl naštvaně do volantu. To by nebyl asi ten nejlepší nápad no. Ještě by ho vyslíchali a dostalo by se to do bulváru.

"To budou zas otázky," promnul si Jungkook obličej.

"Hele, přestaň. Zpátky v Seoulu budem až za tři hodiny, tak se z toho prospěte," zavelil.

Abych pravdu řekla, nemám náladu spát. Jsem totiž na tolik šťastná a těším se, až budu zpět.

Uběhly dvě hodiny a venku už byla tma. Pozorovala jsem krajinu zahalenou ve tmě a počítala různé oznamovací značky, které jsme projížděli. Bylo jich hodně a taky to byla jediná zábava, na kterou jsem se teď zmohla.

Alespoň někdo si tu spokojeně spí. Jungkook vytuhl hned, co skončil svůj monolog s Jinem.

"Proč nespíš?" ozval se člověk sedící u volantu. Nejspíš se po dlouhé době podíval do zpětného zrcátka.

"Nějak se mi nechce," odvrátila jsem pohled od značek na něj. Chvílema se díval na mě, ale spíš se soustředil na jízdu.

"Nicol, že? Nevím, jestli si mě pamatuješ. Jsem Jin."

"Pamatuju," uchechtla jsem se.

"Nevím, jestli je vhodné se na to ptát, ale stejně se zeptám, jelikož mně docela zajímá...Co se stalo tobě, že ses ocitla ve stejné pozici, jako tady Kook?"

"Byla to náhoda. Šla jsem akorát z šatny, trochu později než holky. Cestou jsem zaslechla neco podezřelého a nebyla bych to já, kdybych se tam nešla podívat. No a viděla jsem ty dva...jak to říct..."únosce" jak něco vláčí pryč. Nemohla jsem to nechat jen tak. Byla jsem pak překvapená, že to byl Jungkook."

"Máš kuráž. Vlastně, to pro Jungkooka bylo štěstí. Nebýt tvojí společnosti, zešílel by."

"Nápodobně. Nevěděla bych, co dělat."

"Vyvázli jste oba živí a zdraví, to je důležité. Až na pár maličkostí," podotkl.

Vím, na co tím naráží.

"Bude to v pohodě," usmála jsem se a jednou rukou si přejela po obvazu na zápěstí.

"Ale i tak. Dá se říct, že jsi mu zachránila život. Protože....Kdyby jsi nebyla taková zvědavá bytost a nepronásledovala je, Jungkook by tu být nemusel."

"Takhle nepřemýšlej," napomenula jsem ho.

"Máš pravdu. Tohle kvítko by nás neopustilo, ani kdyby chtělo," poplácal spícího Jungkooka po ruce, ale tak, aby ho to neprobralo.

Líbí se mi, jaký mají mezi sebou vztah. A vůbec. Překvapuje mě, jakou Jin má starost. Chová se, jako kdyby to byl jeho táta. A to je dobře.

Ani jsem si nevšimla, jak to hodinové povídání si s Jinem rychle uběhlo.

Jakmile jsme zaparkovali před jejich dormem, žduchl Jin do Jungkooka, který se následně probral.

"Vstávat spáči, už jsme tady," pronesl a vypnul motor.

Eh?

Zůstala jsem sedět jako přikovaná na sedačce. Když si mého výrazu všimnul, otočil se.

"Snad sis nemyslela, že nás jen tak rychle opustíš. Půjdeš k nám. Přece jen, musíme ti poděkovat a tvé zápěstí taky potřebuje ošetřit. Zítra by si pro tebe přijeli, co ty na to?" mrkl Jin.

Děkuji ti tmo, že jsi tady. Bez tebe by totiž viděl, jak rudé je pravé rajče.

Beze slov jsem tedy vylezka z auta a následovala Jina společně s Jungkookem do dormu.

Jakmile jsme vešli, uslyšela jsem dupot několik noh. Mají štěstí, že nemají sousedy.

Hned se tu objevilo pět postav, které jako na povel přiškočili k Jungkookovi.

"Jungkookie!!! Ty žiješ!!!" křikl jeden z nich.

"Sakra Tae, proč bych nežil?" odpověděl Jungkook otráveně. Vlastně se ani nedivím na tak zvláštní položenou otázku.

"Jsme tak rádi, že jsi zpátky," promluvil....Hope. Jo, J-Hope.

"To já taky kluci."

Objímali se tak, div ho chudáka nepomačkali.

Cítila jsem se divně. Jako vtěrka, zároveň vlezprdelka, osoba navíc.
Právě teď bych se nejradši nenápadně vytratila.

"Nicol?" vyhrkl Taehyung překvapeně. No né, někdo si všimnul.

"Co ta tady..."

"Nicol tady s náma zůstane přes noc," začal Suga, ale Jin ho přerušil. Áh, další trapná situace.

"To jako proč?" řekl Jimin tak sarkasticky. No super, přece jen jsem ta vtěrka.

"Uklidni se. Bez ní by tu Jungkook ani nemusel být," zvýšil hlas Jin.

Zůstali stát jako opaření, beze slova. Ono to není tak doslova, že bych mu zachránila život. Jako, z části jo, ale přesto z části ne.

"Ať se vám to líbí nebo ne, zůstane tady. Zodpovídám za ni," dokočil svůj proslov.

Teď už i já jsem byla ta, co opařeně stála.

"A teď pojď Nicol, jdeme ti ošetřit to zápěstí," pokynul mi, abych ho následovala. Tak jsem se pomalu kolem nich proplížila, no radši jsem k nim ani pohled nezvedla. To bych byla propálená až do mozku.

"Bolí to?" zeptal se, když jsme došli do koupelny a sedla jsem si na židličku naproti něj.

"Ani moc né," odpověděla jsem. Ale hned na to, jak pomalu začal zdělávat obvazy, jsem sykla.

"Dobře, tak teď už trochu víc," zvážněla jsem.

"Máš to hodně pohmožděné no," skřivil se mu obličej. Neříkej.

"Ale není to nic vážného. Jen pár dní a máš to pryč," usmál se, nanesl si na ruce mast a zápěstí mi začal pomalýmy pohyby masírovat. Následně obmotal novými obazy a bylo hotovo.

"Děkuju," prohlížela jsem si obvazy. Né proto, že by byly nejak zajímavé, ale...Má stydlivost stále nezmizela.

"Nemáš vůbec za co. To já jsem ten, co by měl děkovat," mrkl.

Jestli tohle bude dělat ještě dlouho, vyletím z toho domu jako stíhačka. A myslím, že bych to zvládla klidně i skrze zdi.

"Ukážu ti pokoj."

Následovala jsem ho až do druhého patra, kde otevřel dveře od jednoho z pokojů. Když jsme vešli dovnitř, taky jsem měla co dělat s tím, aby mi nespadla brada.

"Je to pokoj pro hosty. Obvykle ho používají naši známí, když nás přijedou navštívit." Jo. To vysvětluje ty tři vagóny postelí.

"Jo a...No tady máš něco na spaní. Moje tričko s kraťasema. Úplně nové a ještě nepoužité. Není to nic moc, ale postačí," poškrábal se na zátylku a podal mi ho.

Nejistě jsem si ho od něj vzala a porozhlížela jsem se kolem.

"Tak teda. Do té doby, než odjedeš, se tu chovej jako doma," oznámil mi naposled a přešel ke dveřím.

"Děkuju," řekla jsem dřív, než je zavřel.

"Neděkuj mi furt. Je to maličkost," zasmál se a následně dveře zavřel.

Usmála jsem se sama pro sebe a podívala se na to tričko. Jak milý dokáže být i on, to jsem fakt netušila.

Přesto, je divné že jsem tu s nima. Přece jen se to nehodí. Ale zase na druhou stranu, když mi to bylo nabídnuto...

Přeslékla jsem se a hupsla pod peřiny, které vonělo po růžích. I když jsem po tak náročných dnech, nechce se mi vůbec spát. Nevím proč.

Teď jsem pořád myšlenkama tam, až uvidím holky. Jak já se těším, až budu zase s nima. Ještě aby ne. Nehledě na to, jaký výprask dostanu. Hlavně když budu po jejich boku. V bezpečí.

...

Přemýšlela jsem ještě hodně dlouho a pořád jsem se neměla ke spánku.

Podívala jsem se na hodiny, které ukazují jedenáct hodin večer. Není to moc, ale ráda bych už usnula, jelikož mě už nebaví být vzhůru. Aha Nicol, už i tvé myšlenky nedávají smysl.

Avšak z myšlenek mě vytrhlo tiché klepání. Pak jsem slyšela, jak se dveře pomalu otevřeli. Vzhlédla jsem k nim a pomocí loktů se podepřela.

"Spíš?" promluvil nekdo potiše.

Nějakou siluetu jsem viděla, ale v té tmě vidím velké houby.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se, načež se dotyčný zasmál.

"Teda...Strávila jsi se mnou několik dní a ty mě ani nepoznáš."

Nikdy jsem nevěřila, že napíšu díl, který by měl 2000 slov. 😁 Je to tak dlouhé, že se mi to ani kontrolovat nechce🙄😰