Začala jsem se pomalu probouzet. Avšak kvůli bolesti na mé hlavě jsem nebyla schopna se ani pohnout. Doslova mi v ní pípalo.

Mírně jsem s sebou pohupovala a slyšela jsem zvuk motoru.
Takže sedím v autě.

Chtěla jsem se nějak pohnout, jenomže něco na mých rukou mi ten pohyb neumožnilo. Prsty jsem si ohmatala zápěstí, kolem něhož jsem zjistila, že mám omotané lano. Ano, tlusté lano.

Myslím, že si nechali záležet, protože to mám přitáhnuté tak, že sebemenší pohyb mi tu ruku dostal do špatného stavu.

Ta bolest sakra. To je to jediné, na co jsem se zmohla v této situaci soustředit.

"Jak daleko je ještě ta zkurvená benzínka!" vyštěkl někdo ze předu a do něčeho bouchl, načež jsem s sebou lekem cukla.

Byla jsem tak i donucena alespoň trochu pootevřít oči. Párkrát jsem zamrkala, abych své oční víčka probudila. Ale dávala jsem si pozor, abych na sobě nedala znát, že jsem se probudila.

"Za chvíli tam budem, uklidni se!" zavrčel na něj druhý, sedíc za volantem.

Nenápadně jsem k nim vzhlédla, ale neviděla jsem jim do tváří. Nečekaně, když sedím v zadní části dodávky.

"Potřebuju se vyspat. Jestli tam nebude místo, kde bychom mohli zaparkovat, tak si mě nepřej. Kvůli tobě jsme se totiž nemuseli zdržet a já mohl už dávno spát."

"Jen abych ti ten tvůj ukecanej rypák nevycpal cigárama. Byl bych ušetřen těch tvejch zbytečných slov."

Dohadovali se.

Teď bych asi měla začít křičet. Jenže by mi to houby pomohlo, protože za prvé, jedem v autě a za druhé, nikdo by mě neslyšel. No, to bych teda dopadla.

Snažím se být v klidu. Jenže už teď se začínám strachem třepat, jako ratlík.

Kam to vůbec jedeme? A kde jsme teď?

Začínám myslet jen na to nejhorší. Odvezou mě pryč, od holek a já pak budu úplně sama. Třeba skončím někde v nějaké chatce v pralese. Nebo na poušti bez vody...

Bože.

Počkat, vždyť ten člověk.

Pokoukla jsem na opačnou stranu k zadním dveřím, kde seděla osoba, stejně svázaná jako já.

A ještě se neprobudil.

Tak hele.

Snažila jsem se více zaostřit. V té tmě sotva vidím svoje vlastní nohy. Nemluvě o tom, že vidím mlhavě.

Proboha!
Vždyť to je Jungkook!

Otevřela jsem oči dokořán.
Co ten tady dělá?!

Všimla jsem si roztrženého rtu, stejně tak i nad úrovní obočí měl zachnutou krev a pod okem fialovomodrozelenou barvu, která se mu tam rýsovala.

Proboha...Ten je zřízený.
Bestie jedny!

Pomalu jsem posouvala svou nohu k němu a malinko do něj žduchla. Neprobudil se. Žduchla jsem po druhé, silněji, a zase nic.

Notak probuď se sakra!

Auto najednou divně zavrčelo a ubíralo na rychlosti. Proto jsem se vrátila do původní pozice, sklopila jsem hlavu a zavřela oči.

"Ty idiote! Není tu místo k parkování!"

"Tak zaparkuj na konci!"

"Že já tě vůbec poslouchal."

"Hele sklapni jo? Prostě zaparkuj tady v rohu a mlč."

Po jejich rozhovoru auto zahnulo na stranu a prudce zabrzdilo. Málem jsem se převrátila k nim do předu.

"No snad si nemyslíš, že tu zůstaneš? Okamžitě polez semnou," zavelil ten, co seděl za volantem.

"Co bych s tebou chodil? To neumíš koupit jídlo sám?"

"Co jídlo? Ještě alespoň tak dvě bedny piva, abych se uvolnil. Vždyť mi lezeš den co den na nervy. A k tomu potřebuju koupit benzín, kdo ví jak daleko ještě pojedem," dopověděl a mně zamrazilo.

Takže mi pojedem ještě dál?

"A ti dva co?"

"Seš slepej? Oba spí. A pochybuju, že by se ten kluk právě teď probral. Díky té tvé ráně bejsbolovkou, která by rozmrdala i střechu od auta."

"Tak jsem to trochu přehnal no. Jistota je jistota," řekl, načež oba dva vylezli z auta, zavřeli dveře a jejich kroky se oddalovaly.

Otevřela jsem oči a posadila se na kolena, díky kterým jsem se nadzvedla nahoru, abych se ujistila, že ti dva nejsou v dosahu.

Všimla jsem si, že kolík u dveří není zamáčknutý, takže ani nezamčeli. Tohle je jediná šance, jak se odtud dostat.

"Hej," drkla jsem do Jungkooka ramenem, ale on furt nic. Pořád spí. Argh!

Zmateně jsem se začala dívat kolem sebe. Všimla jsem si, že pod přední sedačkou je schovaná prázdná láhev.
Skleněná!

Pomocí noh jsem ji z tama vyndala a pak s ní praštila o zem. Láhev se nakřupla, tak jsem s ní bouchla ještě jednou a to se už rozdělila na tři kusy.

Neváhala jsem, lehla jsem si k ní a začala o ní třít lano.

Nehledě na to, že to bolelo jak sto čertů, jsem se snažila, aby se to lano co nejdříve roztrhlo. Přece jen, moc času na to nemám.

"Dělej! Roztrhni se," zaprosila jsem zoufale. Když jsem udělala prudký pohyb, lano povolilo a já tak měla obě ruce volné. Reflexně jsem se za zápěstí chytla.

Avšak kolem zápěstí červeno a místy zakrvácené.

"Sss~ah!" sykla jsem bolestí. Pak jsem se ale rychle přemístila k tomu spáči.

"Notak prober se už!" prudčeji jsem s ním začala lomcovat a propleskávala jsem ho čím dál tím víc silněji.

Najednou pomalu otvíral oči.

*představte si na tom obrázku, že je venku tma*

"C-co...Nicole? Co tady děláš?!" s vyjeknutím se napřímil hned, když se probudil.

"Na to teď není čas! Musíme vypadnout!" zařvala jsem a jemu to došlo. Vyděšeně se začal se ohlížet kolem sebe.

Pak jako já, začal hmatat po dveřích zdali nepůjdou otevřít. Ale marně, je zamčeno. Stejně tak zadní dveře.

Podívala jsem se k benzínce, která byla na druhé straně parkoviště. Hned jsem začala pochybovat, že se odtud nedostanem.

"O-oni už jdou," řekla jsem a měla jsem na krajíčku. Fakt se strašně bojím.
Jungkook se podíval týž směrem a s rukama ve vlasech se pořád potuloval pohledem po autě.

"Ustup," řekl hned a já tak učinila. Napřáhl se a svým loktem prorazil zadní sklo. Následně skrz protáhnul ruku a tím otevřel dveře.

Chňapnul mě za předloktí, společně jsme vyskočili z dodávky a běželi k lesu, který začínal hned vedle parkoviště.

Když jsme se ocitli před lesem, začala jsem zpomalovat, jelikož mi docházel dech. V téhle situaci nestačím tak rychle popadnout dech.

Jungkook se ke mě otočil, ale pak ho zaujalo to, co se děje za mnou.

"Jsou pryč kurva!!" ozval se řev, za nímž jsem se otočila.

"Hni tou prdelí! Daleko určitě nedošli," slyšela jsem, jak řekl jeden z nich a nemohla jsem přehlédnout bejsbolovku, co právě teď vytáhl z auta.

"Sakra! Poběž rychle!" zanadával Jungkook, který mě opět chytl za předloktí a já byla donucena svůj běh nastavit do obrovského sprintu.

Utíkali jsme víc do hlouby lesa a soustředili se jen na to, co je před náma. Nehledě na to, že je tma a člověk si ani nevidí pod nohy.

No, jako kdybych o tom předchvílí nepřemýšlela.

O něco jsem zakopla a dopadla kolenem na zem. Mým kolenem pronikla štíplavá bolest.

"No tak, pospěš!" pomohl mi vstát a pokračovali v běhu.

Vím že byli za náma. Ale né tak blízko, jak jsem si v tuto dobu představovala.

Naše dechy byly tak zběsilé, ale to teď roli nehraje. Ani jeden jsme na to nebrali ohledy.

Před námi se objevil rybník, kolem něhož se tyčili metrové, až dvoumetrové vysoké skály. Neváhali jsme a hned jsme se za jednu z nich schovali tak, že jsme se o skálu nalepili zády.

Pak už jsme jen čekali.
Bylo ticho a my slyšeli jen své zběsilé dechy, které jsme se snažili zkrotit. Po chvilce se opět ozvývaly hrubé hlasy.

"Do háje! Měl jsi zůstat v tom autě!"

"Ty debile! Vždyť to ty jsi mi řekl, ať jdu s tebou!"

"Drž hubu! Jestli je nenajdeme, skončíme za mřížema!"

Celou dobu se dohadovali a křičeli po sobě. Pomalu ale křik přestával, což znamenalo, že odešli.

Jungkook pro jistotu nahlédl ze skály. Pak se s povzdechnutím zpátky o skálu opřel a následně si vjel do vlasů.

Zřejmě teď neví, co má dělat.
A já taky ne.
Jsme uprostřed lesa, vedle podělaného rybníka. Bez ničeho.

A už vůbec nevíme, kde jsme.

Omlouvám se za chyby. Jsem moc líná na to si to po sobě zkontrolovat😁 Doufám, že se díl líbil😇