Druhý den:

"Pořád tomu nemůžu uvěřit," zamumlala Jiki, která seděla na křesle vedle mě, nechávajíc se zkrášlovat kosmetičkami.

"První nějaká podělaná atletika a teď tohle. A ještě dostanu zdrba za něco, co jsem nezavinila," poklepávala prstami o opírátko. Nevím proč, ale v tu dobu jsem se tak zamyslela, jako kdyby mi ta její činnost přišla zajímavá.

"No chápeš to?" spojila semnou oční kontakt v zrcadle před náma. Trochu jsem se lekla. Kyvla jsem do záporu.

"Nemluvě o tom, že budeme ještě někde vystupovat," povzdechla si. Vážně se tak trápí.
A to tu nejsme ani týden.

"Moc jančíš," řekla Shel, která se uvelebila na volném křesle, z druhé strany vedle mě.

"Moc jan~ co?" nechápala.

"Že jsi moc výbušná, snadno vyprovokatelná, histerka. Jo, přesně to je to správné slovo," luskla prstami, načež Jiki na obličeji vyskákali snad všechny žíly.

Chvíli to vypadalo, že Jiki od sebe odhodí tu kosmetičku a vyhrne se na Shel. Díky bohu se tak nestalo.

"Už jste připravené?" do maskérny vtrhl Jeff.

"Jsme. Avšak nedobrobolně," ozvala se Piper a nahodila ironický úsměv.

"Jen abych vám znovu nepovyprávěl pohádku o tom, jak se máte chovat," tímto nás uzemnil. Netřeba slov, radši bez protestace.

"No tak šup! Odvoz čeká," popohnal nás. Učinili jsme tak jak přikázal a šli jsme k dodávce, stojíc před hotelem.

"No ták šup, odvoz čeká, nebo dostanete na prdel,'' zamrmlala Jiki a napodobovala tak Jeffův hrubý hlad.

"Ty jsi fakt blbka," zasmála se Jiki a bouchla ji do ramene.

Pak jsme všichni nasedli a dodávka se dala do pohybu.
Zanedlouho jsme se objevili před velkou a docela hodně vysokou budovou. Tak tady to je.

Jakmile jsme vstoupili do budovy, k nám přišli dvě slečny se sluchátkama v uších, v rukou držíc nějaké papíry.

"Musíte ještě chvíli počkat," promluvila k nám jedna anglicky, kdežto druhá někam odešla.

"Tak my se ženeme jak blbci a teď tu musíme ještě čekat," zašeptala Jiki, přičemž poslední slova přecedila přes zuby. Uchechtla jsem se.

Ta druhá paní se vrátila a obě dvě nám začali postupně dávat mikrofony, které nám připli k oblečení.

"Můžete," ukázala ke dveřím, do kterých jsme vešli. Pohledy nám padly na kamery, natočené na 16 židlí, které jsou postavené v rohu místnosti.

Najednou se ozvala nějaká muzika a na volné místo k židlím přešli dvě osoby.

"Ahoj, tady je Doni! Tady Coni! A toto je Weekly Idol!!" začali řvát jak na lesy.

"Dneska bude velmi speciální díl, že Doni?" řekl trochu svalnatější a vyšší chlap.

"Samozřejmě. Tak speciální, jako naši dnešní hosté," ozval se naopak ten menší.

"Protože ti nejsou jen tak obyčejní hosté. Je to velmi vzácná návštěva. Přijeli sem až z Ameriky a to my tu máme poprvé," vyprávěl ten Doni.

"Už to tak nezdržuj a řekni to," skočil mu do řeči Coni.

"Tak tedy dobře. Přivítejme Danger Targets!!" zařvali oba a my jsme šli za nimi, na dohled kamer.

"Lyn, Shel, Piper, Jiki, Miki, Jamie, Nicol. Zdravíme," představili jsme se.

"Posaďte se," nabídli nám a my se tak posadili na sedm žilí po jejich levici.

"Tak vás tady vítáme," usmáli se na nás.

"Děkujeme," odpověděli jsme sborově.

"A omlouváme se za naši angličtinu. Oba jsme amatéři. Ale protože jste tu vy, bylo nám nakázáno dnes mluvit pouze anglicky," zavtipkoval Doni.

"Každopádně, jak se vám tu u nás zatím líbí?"

"Jsme tu zatím jen pár dní. Ale zatím to ujde," slov se ujala Lyn.

"A jak dlouho ještě plánujete?"

"Naše manažerka tvrdila, že celé dva měsíce," ozvala se Miki.

"Tak to je dobré. Co já bych zase dal za to být dva měsíce v Californii," zasmál se Coni.

"Takže přistoupíme k dalšímu tématu. Slyšeli jsme, že jste se k naším idolům připojili na atletických závodech. Dařilo se?"

"Nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Já si myslím, že se nám dařilo. Nějaké ty úspěchy jsme si s sebou odnesli," řekla opět Lyn.

"My jsme ani žádnou jinší odpověď nečekali, gratulujeme," zatleskali nám. S tleskáním hned přestali a zvážnili své pohledy.

"Tak děvčata, teď se vás zeptáme. Jestlipak víte, proč je tu dalších sedm židlí?" ukázali na židle po jejich pravici. Záporně jsme pokývali hlavami.

"To proto, aby jsme tenhle díl pořádně osolili a opepřili a pořádně to tady rozjeli. A proto jsme sem také pozvali hodně známou bandu kluků, kteří to tady dokážou pořádně roztočit."
Nechápali jsme.

"Dámy a pánové, Bangtan Sonyeondan!" opět zařvali, načež z rohu vyšli sedm kluků a přešli k nám.
Zamávali do kamer a následně si sedli na židle.

"Přátelé! Dlouho jsme se neviděli,co?" promluvil k nim Coni.

"To je pravda, naposledny před dvouma týdnama," promluvil blonďatý, který seděl na židli uprostřed.

"I to je dlouhá doba. No, každopádně se každý představte, jako to dělá každý na začátku, kdo nás navštíví. A ze slušnosti vůči tady slečnám," řekl Doni a pokýval směrem k nám.

Jen jsme se zásmály. Smysl pro humo neuškodí.

"Tak teda ahoj všichni, já jsem Rap Monster."

Řekl ten, co se ozval jako první z nich. Musím říct, že na to, že je korejec, má přízvuk, jako pravý američan.

"Ahoj, já jsem Jin. Nejstarší."

Poslal vzdušnou pusu a nahodil veliký úsměv. Ojej.
Musela jsem se trochu naklonit dopředu. Sedím úplně na kraji a houby vidím.

"Ahoj, Suga."

Vypustil ze sebe jen dvě slova. Úplně stejný typ, jako Piper. Všechno mět na háku a nesrat se s tím. Ti dva by si mohli podat ruce.

"Ahoj, jsem J-Hope. Jsem tvá naděje a tvůj anděl."

Vypadá jako kluk, kterému by snad nikdy nezmizel úsměv z tváře.

"Ahoj, jmenuju se Jimin."

Pronesl poněkud stydlivě. Ale nevypadá tak. Je to takový playboy skřížený se stydlivkou.

"V!! Ahoj!!"

Zakřičel a zběsile zamával rukou. No, zaskočil mě jeho úsměv do tvaru obdélníku. Takový smíšek.

"Ahoj, mé jméno je Jungkook."

Řekl a usmál se. Zastavila jsem pohledem na něm.

Počkat?

Hellow😊 Hlásím se s novým dílem, kde už nám to pomalu, ale jistě jiskří😁 No doufám, že stál za to, protože mně trvalo docela dlouho najít vhodný a smyslný gif😂
Snad se teda líbil.