Dny ubíhaly jako voda a noviny, internet i televize byly pořád zahlceny drby o mně a Daliborovi.
Ségra i spolužačky mi záviděly polibek, táta mě utěšoval, že vše bude dobré, a já se každou noc proklínala, že jsem s ním do toho kina vůbec šla. Myslím, že to dostalo i jeho, protože mi neustále píše a omlouvá se mi. Píše mi SMSky, zahlcuje mi Messenger, a dokonce si našel cestu i k mému e-mailu.
Třeba včera mi napsal:

Nelo,
    já vím, že mě teď nenávidíš (ne, že by si mě před tím měla nějak ráda), jenomže musíš pochopit, že jsem to takhle nechtěl.
Ten polibek ano, ale novináře ani moderátory ne!
Nevšiml jsem si jich, a tak to mohlo působit jiným dojmem, než jsem měl původně v úmyslu.
Prosím, moc tě prosím, odpusť mi, odepiš, nebo si to nech alespoň zítra v 17 hodin vysvětlit u Palladia. Budu  čekat...
Dalibor <3

Nemohla jsem tam jít, ale zároveň jsem tam musela.
Oblékla jsem se všedně a vlasy si nechala rozpuštěné, jako vždycky. Nechtěla jsem poslouchat jeho žvásty, ale zajímalo mě, jestli tam opravdu dorazí.
Dorazil.
Seděl na lavičce s hlavou v dlaních a mírně podupával nohou.
I když měl kapuci kvůli médiím, tak jsem ho poznala.
Na chvíli se kolem sebe rozhlédl a stačil jediný pohled na mě a tvář se mu rozjasnila.
Co tady sakra dělám, pomyslela jsem si a kousla se do rtu.
Už jsem se ale nemohla vrátit, protože šel rázným krokem ke mně a pořád se trochu usmíval.

,,Ahoj, jsem moc rád, žes přišla!''

,,Hmmm, půjdeme do parku? Tady je moc rušno.'' Mlčky přikývl a sklonil hlavu. Tvářil se pokorně.
No, to je teda nečekaný!
Došli jsme do parku a posadili se na nejvzdálenější lavičku. Chvíli jsem vyčkávala a on spustil:

,,Odpustíš mi?''

Váhala jsem, co mu mám říct...

,,Víš, já nevím. Bojím se, že mi neříkáš pravdu...''

,,Ale já bych ti nikdy nelhal! Kvůli tobě jsem se přestal koukat na svět ze shora a začal na sobě makat!''

,,To mě těší, ale přesto... prostě asi potřebuju čas-,''

,,Čas? Proč čas?''

,,Abych se nad tím mohla ještě zamyslet.''

,,Vždyť jsou to už dva týdny!''

,,Hmm, tak mi řekni jedinej důvod, proč bych ti měla věřit!
Řekni mi, proč bych měla věřit slavnému Daliboru Slepčíkovi, když jsem ho ještě před dvěma měsíci nenáviděla! Proč bych ti-,''

,,Protože tě miluju, Nelo!'' Opět si složil hlavu do dlaní.

,,Cože? Vždyť mě znáš jen pár týdnů!''

,,Asi to je láska na první pohled.'' Pokrčil rameny a v obličeji se mu mihl ironický úšklebek.

Chvíli bylo ticho.
Tiskla jsem stehna těsně k sobě a snažila se najít na jeho slovech nějakou lež.
Nešlo to, vážně mluvil pravdu, a to bylo to nejhorší...

,,Proč nic neříkáš?'' promluvil do ticha.

,,Protože nemám slov. Ale věřím ti. Bohužel, tvá slova mě děsí.''

,,Nedivím se ti, i mě to překvapilo... Zamiloval jsem se do holky, která mě nenávidí, a ještě k tomu mě nemá ráda... Nikdy se mi to nestalo!''

,,Ale já neřekla, že tě nenávidím. Řekla jsem, že jsem tě nenáviděla, a to je rozdíl. Asi tě začínám mít ráda, Dalibore...''

Zase napínačka, no není to skvělé?😁😂