Pusťte si písničku:)

   Nervozně chodím po nemocniční chodbě sem a tam a čekám než Justina odoperují. Jsem vyděšená a naštvaná zároveň, když vidím čeho všeho je Dalibor schopný. Už ho nechci vidět! Je mi jedno, co si o mně myslí. Je mi jedno, že jsem pro něj coura, on je pro mě už cizí člověk...

Dveře operačního sálu se rozletí a vyjde z nich postarší vysoký doktor. Ihned se k němu rozběhnu a začnu chrlit otázky. Umlčí mě a v jeho očích spatřím soucit. Ne! Prosím! Řekněte mi, že to není tak, jak to vypadá!

,,Je mi to velice líto, ale...'' z očí mi začnou padat slzy. To není pravda, prosím, řekněte, že ne! ,,...Váš přítel utrpěl velmi velký otřes mozku. Ztratil mnoho krve a díky silnému krvácení do mozku, došlo k poranění míchy a následnému ochrnutí. Dělali jsme, co jsme mohli, ale...''

,,Takže žije?!''

,,Ano, ale na nohy už se nikdy nepostaví,'' dech se mi zadrhne. Hlavní je, že žije, ale... už nebude chodit? Mé vzlyky se po chodbě rozlehnou a ozvěnou se vrátí zpět. ,,Musím ho vidět!'' po tvářích mi tečou slzy velké jako hrachy. 

,,To...asi-''

,,Musím ho vidět!'' zařvu na něj a on polekaně uskočí. Zavede mě do pooperačního pokoje a přede mnou se ocitne Justinovo nehybné tělo s mírně se zvedajícím hrudníkem. Okamžitě se k němu rozběhnu a chytím ho za ruku. Proklínám tě, Dalibore! Proklínám tě! Chvíli jen sedím a koukám na jeho opálené tělo. Párkrát se chrčivě nadechne, ale jinak nejeví žádné známky života. Kdybych nevěděla, že operaci přežil, myslela bych si, že je mrtvý. Stisknu víčka těsně k sobě a nadechnu se:

,,Miluju tě,'' zašeptám a můj pláč zesílí. ,,Tohle se nemělo stát. Nemělo! Už vím, že ty, Justine, jsi pro mě ten pravý. Vím to! Ne, Dalibor. Ty! A je mi jedno, že budeš na vozíčku. Budu tě milovat stejně! Měla jsem s tebou zůstat v tom obýváku. Mohla jsem tomu zabránit! Mohla-'' nikdy jsem nebrečela víc. Jeho ruku tisknu v té své a neustále si opakuji tři slova: Nenávidím tě, Dalibore.

,,Řekni to ještě jednou.'' ozve se tichý a povědomý šepot. Pohlédnu na něj zarudlýma očima a oddechnu si úlevou. 

,,Jsem tak ráda, že žiješ!'' zní to uboze, ale já se unaveně pousměju. 

,,Řekni mi, prosím, ty dvě nádherná slova.'' zopakuje svou prosbu a já zavřu oči a zabráním tak dalším slzám, aby vyklouzly z mých podvíček.

,,Miluju tě.'' vydechnu ty magická slova lásky znovu z úst. 

,,Děkuju. Děkuju ti, bože.'' zašeptá a zářivě se na mě usměje. Je mi jasné, že až se dozví, co se mu stalo, úsměv mu navždy zmizí. Mé koutky se zase svezou a obličej si položím do dlaní.

,,Neplač. Pokud se mnou zůstaneš, zvládneme to. Jestli ti nebude vadit, žít s takovou zrůdou, jakou teď jsem-''

,,Nikdy tě už neopustím!'' skočím mu do řeči. Ví to. Ví, že už bude po zbytek života mrzákem.

,,A co, když-''

,,Nikdy! Jsi pro mě ten nejlepší. Je mi jedno, že nebudeš chodit. Důležité je, že si tu se mnou. Vím, že by si mi nedokázal ublížit. On to dokázal. Mnohokrát. Možná, že se párkrát pohádáme, ale víš co? Zase se dáme dohromady, protože k sobě patříme. Nikoho jiného už do svého života nepustím!'' vstanu a dlouhými kroky dojdu ke koši. Sundám si onen prstýnek z prstu a vhodím ho do koše. Malinko na dně cinkne a nechá za sebou všechny dobré i špatné vzpomínky...

Budete mě nenávidět, já vím. Příběhy prostě končí dobře i špatně, ale já myslím, že to dopadlo krásně. Tak ještě Epilog a fakty o příběhu a navždy se v TOMTO příběhu s Vámi rozloučím... :)♥