Věnováno: Stela Sochorova:)♥

Jedinou věc, kterou nesnáším víc než egoistický nafoukance, je loučení. Loučení s lidmi, které tak miluju, protože mě vychovávali a byli se mnou dlouhých dvacet let. Rodiče. V mém případě jen jeden rodič, i když nepostradatelný.

Na druhou stranu jsem ráda, že odjíždím. Táta sám nebude, protože ho zabaví blonďatá palice s neznámým jménem, a Lucka má Toma, kterej už brzo vytáhne prstýnek.

,,Vždycky budeš moje malá holčička!'' táta mě drtil v medvědím objetí a otíral si navlhlé oči.

,,Já vím, a ty můj velkej méďa.'' uchichtla jsem se a na chvíli se odtáhla. Bylo mi jasné, že jestli tu zůstanu ještě chvíli, nikdo mé slzy nezastaví. Loučení s Luckou bylo ještě horší, protože po smrti maminky se o mě starala jako o vlastní. Nikdy nezapomenu na její uspávání, když táta nebyl doma.

Po dlouhém a nekonečném objímání, jsem nasedla do auta za Daliborova řidiče a s mírným úsměvem na rtech odjížděla na letiště. Úsměv mi brzy zvadl, když jsem si pomyslela, jak daleko budu od domova a rodiny. Na chvíli jsem zavřela oči a s poslední slzou, která mi vyklouzla z pod víčka, je zase otevřela. Tentokrát už plně připravená na svůj nový život...

O devět hodin později

Konečně jsem se vyštrachala z letadla a promnula si unavené oči. Dalibor vyšel hned za mnou a vzal mě kolem pasu.

,,Lásko? Jsi připravená?'' zeptal se a prsty se mi jemně zaryl do boku.

,,A na co?'' odpověděla jsem mu otázkou.

,,Na nový a normální život.''

,,Na ten jsem připravená vždycky.'' věnovala jsem mu polibek na tvář a vydala se k přijíždějícímu autu.

Krátké, ale v tom je záměr:) Myslím, že se můžete těšit na OBROVSKÝ PŘEKVAPENÍ! Bohužel, až tenhle příběh skončí:D