Dean se probudil s myšlenkou, že odtud musí zmizet. Nebyla to rozhodně nová myšlenka, ani nijak objevná, plán se spolu s ní nedostavil, ale… Byla teď ještě palčivější, než kdy předtím.

V Casově objetí se mu podařilo prospat noc víceméně v klidu. Nějaké zlé sny se objevily, pokaždé se mu ale podařilo napůl se vzbudit. A přestože cítil bolest v celém těle, to uvědomění, že pro tuhle chvíli je v bezpečí, ho ukonejšilo do dalšího spánku, alespoň na čas prostého nočních můr.

Teď bylo ráno, zase ještě nějakou chvíli před budíčkem, a on se otočil ke Casovi. Ty modré oči z bezprostřední blízkosti… Bylo to jako pohlédnout do tváře bájné Medúze. Úplně ztuhnul a jen beze slova vydechl.

„Dobré ráno, Deane,” řekl anděl poklidně. „Zjistil jsem, že objetí skutečně uklidňuje. Jak se cítíš?”

Pravdivá odpověď by nejspíš byla sprostá. Jako by nestačilo, že si po fyzické stránce připadal, jako by ho přejel kombajn, ještě ho tenhle anděl zvládá oblbnout pouhým pohledem.

„Jsem v pohodě,” zalhal, z úst mu to šlo úplně samovolně. Byl zvyklý tímhle způsobem svému okolí nabulíkovat, že je v pohodě, třebaže například Sam mu to už dávno jen tak nespolkl.

A vypadalo to, že Castiel také ne. Možná se navzájem znali jen několik dní, ale tenhle anděl Deana zřejmě celé roky pozoroval.

„Bylo by to skvělé, pokud by to byla pravda,” řekl mírně zamračeně.

„Prostě předstírej, dokud se do toho nedostaneš,” zabručel Dean a začal si sedat, než si uvědomil, že je to pořád ještě krajně nepohodlné. Takže vstal hned po andělovi, který se vyhrabal z postele, aby mu uvolnil cestu.

Hodil na sebe košili, trochu zasykl, záda měl pořád citlivá a hrubá látka nebyla zrovna příjemná.

„Proč… Za co sem vůbec zavřeli Howella?” zeptal se u umyvadla na to, co mu vrtalo hlavou už nějakou dobu. „Neumím si představit, že proto– No, neumím si představit, že by se zamiloval do anděla nebo něco.”

Do tváří se mu při těch slovech nahrnula krev, zvlášť když se díval na Castiela, zkrátka…

Já jsem přece na holky.

Nuceně se pousmál, v matném zrcadle si zkontroloval levé oko. Otok už opadl a konečně na něj viděl.

„Zabil Iniase,” odpověděl anděl vážně, rozpaků jako by si vůbec nevšiml. „Bratra, který tu byl se mnou. Zabil ho úplně zbytečně, jen z rozmaru, tak musel nahradit pracovní sílu.”

Dean sevřel rty.

Tohle se mu nelíbilo. Pořád tu bylo poměrně vysoké procento lidí, na jeho vkus, a jestli je jich víc typu Howella, bude docela obtížné naplánovat vzpouru a útěk, aniž by do toho některý z nich hodil vidle.

„Je bezpečný s těma lidma něco plánovat?” zeptal se na rovinu, ale tak tiše, aby to případně nebylo slyšet mimo celu.

Anděl se zamyslel.

Nejspíš chápal podstatu problému a v duchu si přebíral, co a jak.

„Musíme to risknout, Deane,” řekl nakonec. „Nikdo další, jako byl Howell, tu snad momentálně není, všichni jsou tu za zradu, které se dopustili vůči lidskému rodu.”

„Jo, já taky, no,” broukl Dean, pomyslel na to, že ostatní si ale neberou dozorci každý večer do parády, takže jim musí asi speciálně ležet v žaludku. 

Mírně se otřásl, protože se v duchu znovu ocitl v místnosti bez oken, ale snažil se věřit, že dneska už se tomu vyhne.

Aby ochránil Case, nechal se přece už zlomit. Aspoň na venek, aspoň pro Dunna a ostatní. Zatímco uvnitř sliboval vážně hroznou pomstu a představoval si, jak je všechny zabíjí.

Trhl sebou, když se rozezněl řev budíčku, a jen si ještě narychlo opatrně opláchl rozbitý obličej studenou vodou. Pokusil se upravit si vlasy a protože se už všechny dveře otevřely, vydal se s Casem dolů ke stolu.

Nad opět nevábně vyhlížející miskou kaše se naklonil ke Casovi a jako tichou poštou poslal nějaké ty instrukce. Počítal, že dneska už by se to nestihlo, proto plán nechal na zítra. Nutně potřebovali, aby se zapojili i démoni. Největší problém pro anděly a lidi venku představovaly strážní věže, ale s těmi se nedalo pořádně nic vymyslet, takže…

Doufal, že se ty informace nezkreslí tím, že si je budou andělé a lidé mezi sebou předávat. A doufal, že se nenajde žádný člověk, který by za vlastní osvobození z tohohle pekla všechno napráskal.

Bylo to až moc doufání na jeho vkus, ale jinak to nešlo. Musel pryč, i s Casem, museli pryč, a to, že se mu pořád dost nepříjemně sedělo, jen potvrzovalo, jak moc nutné to je.

Celá ta stručná zpráva se nakonec roznesla mezi dvěma stovkami vězňů. Dean nemohl vědět jistě, jestli ve správném znění, ale každopádně se nikdo nezvedl a nešel to nahlásit, takže alespoň v tomhle směru to bylo… v pořádku.

Co už úplně v pořádku neproběhlo, byl nástup. Dean tedy věděl, jak se má chovat, aby ochránil sám sebe i Castiela. A tak se podle toho zařídil, třebaže se v něm všechno vzpíralo.

Dunn si namířil přímo k nim a on klesl na kolena, pohled upíral do země – to spíš proto, že kdyby se na toho zatraceného plešouna díval, nejspíš by se ho pokusil uškrtit.

„No vida, že to jde,” utrousil Dunn a z jeho hlasu byl cítit samolibý úsměv. „Tak se mi to líbí.”

Uvidíme, jak se ti bude líbit, až ti rozšlápnu hlavu, pomyslel si Dean, ale nahlas neřekl nic, jen sledoval, jak se Dunnovy nohy obrátily a vedoucí dozorce odkráčel zase zpátky.

„Deane, co to děláš?” šeptl Cas, když se Dean zase začal hrabat na nohy.

„Vstávám,” odsekl Dean a nechal si od anděla pomoct. „A jinak nám oběma chráním prdele, nemáš zač,” zamumlal ještě, zatímco Dunn měl proslov o závodu ve výkonnosti, kdy mělo vítězné družstvo zase získat volnou neděli.

Castiel se tvářil, jako by trpěl úpornou zácpou a Dean se ho jemně dotkl na rameni.

„Vážně, nic to není,” zalhal. Ve skutečnosti tohle bylo pomalu ještě horší, než fyzické tresty, a kdyby nešlo o anděla, nejspíš by se raději nechal umlátit.

Zbytek dne už byl jen… jako ze zvyku. Nikdo se teď úplně nepřetrhl, protože všichni měli na mysli, že tohle všechno brzy skončí. Dřív, než přijdou nějaké odměny.

S každou další spáleninou od Howellovy cigarety Dean plánoval krutější způsob jeho zabití, třebaže věděl, že v reálu přijde jedna rána kladivem do hlavy a bude po všem.

Už dokázal myslet i na plán, upínal se k němu jako k tomu jedinému, co ho může držet nad vodou.

Uvažoval o tom, jestli je možné, aby hlídače na strážní věži sestřelil na dálku puškou, která tedy rozhodně nebyla sniperka. Snad by to šlo, nebo jen střílet tím směrem, dokud se všichni v bezpečí nedostanou k budově.

Zámek nebude problém, mají krumpáče a kladiva, prostě se dovnitř probijou, pokud ještě nebudou aktivní démoni, aby jim otevřeli.

Jaylee, navzdory tomu, že působila jako taková máma od vedle, se ozvala, zrovna když o tom Dean uvažoval, a prohlásila, že dělala na profesionální úrovni pětiboj, takže by ráda zkusila střelbu na vzdálený terč.

Dean si sám sebou byl poměrně jistý, ale věděl, že by měl nechat některé věci i na ostatních, takže souhlasil, že pušku dostane do rukou ona.

Ke konci dne už byli všichni utahaní úplně stejně, jako při jakékoli jiné směně, přestože výkonnost klesla.

Ne natolik, aby Howell pojal nějaké podezření, ačkoli už od odpoledne po nich řval, sem tam padla i rána, a nutil je do rychlejšího tempa.

Po návratu do baráku Deana zaplavil hřejivý pocit, radost z toho, že tentokrát ho už nečeká další hororový večer, a ještě větší radost z faktu, že se věci konečně daly do pohybu. Sareash ve sprchách potvrdil, že démoni vědí a jdou do toho s nimi. A potom pohled na…

Pod proudem vody si uvědomil, že zírá na nahého Castiela a cítí se přitom trochou jako při sledování svých oblíbených hentai.

Spěšně si omotal kolem pasu ručník, přešel do kouta, utřel se a oblékl si čisté věci, které zase vyfasovali.

Hlavně potřeboval zamaskovat vzrušení, které po posledních večerech bylo na úplně posledním místě v seznamu emocí a vůbec věcí, které by očekával.

Přitom věděl, že je pro něj andělova blízkost důležitá, příjemná, konejšivá, ale prozatím na něj aspoň vědomě nemyslel v tomhle smyslu.

Jeho přesvědčení o vlastní stoprocentní a výhradní heterosexualitě se rozplývalo jako mlha z horké vody ve sprchách. Přesto se ho zoufale snažil zadržet. Právě teď, s tím, co mu prováděli…

Down on your knees you just don't look do tall!

Věděl, že tuhle písničku, jakkoli byla dobrá, už nikdy v životě nechce slyšet.

Alespoň to teď ale trochu rozehnalo jeho vnitřní zmatek ohledně Case.

Prostě se anděl stal jeho komfortní osobou, určitě se v tom nic víc neskrývalo.

Přesto na něj pořádně dokázal pohlédnout, až když byli zpátky na cele.

„Něco se děje, Deane,” řekl anděl ustaraně a posadil se na kraj jeho postele. Dean zaváhal, ale pak si sedl vedle něj.

Rozhodně neměl v úmyslu vést rozhovor o svých potenciálních citech, nechtěl to vůbec rozebírat, ani pouze v duchu.

„To nemyslím,” povzdechl si anděl a pohlédl na něj, zkoumavě. „Něco se děje mezi námi dvěma. Už od chvíle, kdy jsem se přihlásil, že tě zachráním z Pekla, vytvořilo se mezi námi jisté speciální pouto.”

Někdy Dean tohohle anděla proklínal, za to, že postrádá verbální filtr a říká zkrátka to, co si myslí.

„Nechci to řešit,” řekl a natáhl se napříč na postel. Znovu si přečetl vzkazy, vyryté do spodní strany horní palandy a zavřel oči.

„Dobře tedy, nebudu o tom dál mluvit.”

„Možná později,” řekl tiše Dean a chvíli jen ležel, užíval si, že po nějaké době zase leží na zádech a že to bolí jen trochu. Snesitelně.

Zítra odtud vypadnou. Najdou Sama, ten Casovi sundá obojek, a bude.

Po chvíli je oba vyrušil hluk z chodby.

Jak Dean, tak i Castiel vstali a přešli k mřížím, tvořícím přední stěnu.

Po chodbě táhl Howell andělku Hayliel. Drobná plavovláska vzlykala a on jí napůl nesl, s výrazem, který jasně dával najevo, co s ní má v úmyslu. Za nimi šli ještě dva dozorci, také se tvářili jako kocouři, kteří se připravují slíznout smetanu.

Nebo spíš se zakousnout do šíje mrouskající se kočce.

„Hej, ty zmrde, nech ji na pokoji!” vypadlo z Deana, v tu chvíli viděl rudě a nedokázal myslet ani v nejmenším na svoji hranou pokoru.

„Deane, ne…” položil mu Castiel ruku na rameno, ale Dean ji setřásl a kopnul do mříží.

„Nechte ji být!”

„Naše děvka se chce přidat,” ušklíbl se Howell a odstrčil Hayliel do náruče Slizounovi, jednomu z druhých dvou dozorců. „Tak proč ne, že?”

Dean se se zaťatými pěstmi vytrhl Casovi, který se ho snažil zastavit, znovu kopnul do mříží. Tohle ho zkrátka uvedlo do stavu, kdy mu bylo jedno, co se s ním stane, vlastně i to, jestli to podle Dunnových výhrůžek neschytá Castiel.

Nestihl však ani začít přemýšlet, protože schytal šok z pistolového taseru a poskládal se jako zahradní židle.

Howell nehodlal nic riskovat, takže když Deana vzali, táhli ho napůl v bezvědomí. Jen jako v mlze vnímal, že vzali i Case a andělku taky. V tomhle ohledu vážně o společnost nestál. Vracela se mu Dunnova slova, že cokoli udělá, anděl si to odnese.

Měl mlčet.

Takhle to jenom všechno zhoršil.