V díře to vážně páchlo. Ještě snesitelný byl odér hlíny a prach, horší byl pot nedobrovolných horníků a slabý, kovový pach krve, protože bez rukavic se občas stalo, že se někdo zranil na ruce a u deseti lidí už to bylo i cítit.

Navíc, přestože o kus dál nahoře stály přenosné toalety, vězni vykonávali potřebu v jedné slepé chodbě, aby se zbytečně nezdržovali výstupem na povrch.

Dean předpokládal, že za neplnění nějakých těch norem budou zřejmě udělovány tresty.

Moc nerozuměl tomu, proč se BMoL evidentně snaží anděly zničit. Jak na tom byli démoni, to netušil, ale počítal, že to nebude o nic lepší.

Když už přece měli pracovní sílu jen za cenu jídla a nějakého toho nutného přístřeší, proč by ji chtěli ničit? Nedávalo to smysl, a přesto právě ten úmysl z toho cítil.

Jasně, andělé nestárli, rychleji se hojili, a lidé zase byli snadno nahraditelní, ale stejně.

Když tedy slezl do dolu za vězni, ty myšlenky přebil zápach, a on odolal nutkání zacpat si nos. Už cítil horší puchy, ale tohle bylo jako... Jako záchod ve zpoceném podpaždí.

Svítil si baterkou, kterou vyfasoval, a chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly, ale pak už rozeznával jednotlivé postavy, shrbené u práce. A světla jejich čelovek.

Chodba, vyztužená dřevěnými fošnami, byla sotva dost široká, aby se tam mohli dva lidé minout, a na výšku jí taky chybělo jen málo k tomu, aby se v ní Dean musel hrbit.

Zkontroloval v rychlosti, jestli jeho svěřenci nekopou extra rychle tunel na svobodu, ale nezdálo se, že by se o to pokoušeli. Zřejmě věděli, že i kdyby se jim nějakým zázrakem podařilo podkopat plot, museli by přidat ještě další míli pod zemí, aby je při útěku nestřelili do zad dozorci na strážných věžích.

Vězni si ho moc nevšímali, rubali rudu do pytlů, které tu měli, aby ji potom vynášeli nahoru do kontejneru, a zřejmě se opravdu nechtěli zdržovat nikým a ničím.

Anděl Castiel nebyl výjimka, přestože Dean měl dojem, že když okolo něj poprvé přešel, cítil pak jeho pohled chvíli v zádech.

A tentokrát už k němu šel najisto.

Vzal ho za rameno, a když se anděl napřímil, Dean ho zatáhl za roh do prázdné boční chodby, vlastně spíš takového výklenku, kde teď právě nikdo nepracoval.

Anděl neprotestoval, jen si zhasl čelovku, aby Deanovi nesvítil do očí, navyklým pohybem, tak nějak dojemným ve své starostlivosti.

Zamrkal, když mu Dean posvítil baterkou do obličeje, a postrčil ho zády ke stěně výklenku. Přimhouřil oči, skoro vypadal, jako by čekal ránu.

„Co– co jsi zač?!” vyjel na něj Dean, musel si přiznat, že má nutkání si ventilovat svůj vztek na všechno tady, i když na tom nepravém. „Co to mělo znamenat, že nejsi náš nepřítel? Odkud mě znáš?” sykl a ohlédl se k chodbě, ale nikdo se nezajímal, mohl by tu zřejmě anděla umlátit k smrti a vrátit se v pohodě nahoru, nikdo by se mu v tom nepokusil zabránit.

Castiel se trochu uvolnil. Vypadal teď klidně a... víc jako anděl, než jako udřený nebožák, odsouzený upracovat se k smrti.

„Jsem anděl,” odvětil tiše. „Castiel. Ale tady jsem číslo 194.”

Váhavě zvedl ruku, a když Dean neuhnul, dotknul se látky jeho uniformy. Pak nesouhlasně stiskl rty a pokusil se proti světlu baterky pohlédnout Deanovi do očí.

„Nebudeme spolu hrát na vězně a dozorce,” usekl Dean a trochu od něj odstoupil, ale nepřestával si na něj svítit, zatímco z chodeb za nimi se ozývalo bušení kladiv do dlát a krumpáčů. „Odkud mě znáš?”

A proč mi připadá, že já znám tebe?

Castiel stáhl ruku, pomalu a neochotně, přestože se zdálo, že by se Deana nejradši ještě jednou dotkl.

Pořád se mu snažil hledět do očí, tiše se zeptal: „Pamatuješ si Peklo. Nemám pravdu, Deane?”

Deana zamrazilo. Samozřejmě si to pamatoval, a ty vzpomínky znamenaly problém, který se marně snažil utopit v alkoholu. Ty mrchy uměly plavat.

Několik vteřin nebyl schopný žádné reakce, zkrátka úplně ztuhnul, zkameněl.

„Jo, trochu,” hlesl nakonec, a teď se mu chtělo odejít, což by nejspíš mohl, on ano. Tenhle anděl nejspíš věděl i o jeho nejhorším selhání, o těch deseti letech v Pekle...

Možná si teď myslel, že se to Deanovi zalíbilo natolik, až začal hledat něco podobného na Zemi.

„Musím se vrátit do práce, Deane,” změnil náhle Castiel téma. „Nechci, abychom všichni dostali trest, třebaže s tebou mluvím skutečně rád.”

Dean nadzvedl jedno obočí. Zdaleka mu tohle nestačilo. Jen měl ještě víc otázek, než na začátku. A z pomyšlení, že ho ty modré oči soudí, že si o něm anděl myslí, kdovíjak si tu realizuje svou nenávist a sadismus, z toho se mu svíral žaludek.

„Jo, jasně, jdi,” řekl trochu nepřítomně a ustoupil ještě víc, přesto se o něj Castiel cestou otřel, a šlo o takový nechtěný dotek, přesto... Jako by ho zelektrizoval. Přitom žádný výboj statické elektřiny neproběhl, ani světlo andělské síly, protože tu držel zpátky obojek, ale něco se stalo, a Dean by v té chvíli vlastně rád, že se pokračování hovoru odkládá na později. Potřeboval si srovnat věci v hlavě.

A s úlevou z těch temných chodeb a hlavně z toho smradu vystoupil zase na denní světlo a na čerstvý vzduch.

Další kontrolu radši nechal jen jako kontrolu, žádné rozhovory. Nechtěl, aby Castiel- No, aby jeho skupina měla špatný výsledek jen proto, že jim ubírá pracovní sílu.

A když zůstával nahoře se svými myšlenkami, bylo to sice mučivé, ale opravdu potřeboval nějak si to přebrat sám.

V duchu si vytvořil další záchytné body. To, na co by se měl ptát dál. Třeba proč Castiel zmiňoval Peklo. Možná jej skutečně chtěl srovnávat s tímhle místem, které bylo nakonec…

Dobře, spíš o málo lepší, opravil své mínění, když měl teď opravdu čerstvé srovnání; když se otevřely staré rány, starý stud ze selhání. Tady aspoň nikoho nemučil. BMoL se sice o své vězně nestarali jako kvočny o kuřátka, ale pravděpodobně pro ně ta levná pracovní síla přece jenom něco znamenala. Jinak by anděly a démony zkrátka pozabíjeli a nezdržovali by se jejich využitím pro práci v dolech.

Snad mu chtěl anděl připomenout, co v Pekle nakonec dělal a že by teď tedy neměl dobrovolně dělat něco podobného.

Bezmyšlenkovitě si pohladil levou paži. Místo, na kterém mu tehdy po návratu zůstal otisk ruky, jako nějaká bizarní popálenina. Dávno to bylo pryč, ale zkrátka...

Nikdo mu nebyl schopný říct, jak se z Pekla vlastně dostal, dokonce i Sam byl v tom ohledu bezradný. BMoL možná věděli víc, ale neobtěžovali se mu cokoli vysvětlovat. 

Vypil tu jedinou plechovku piva z chladícího boxu, ale přidat další body k tomu, na co by se měl ptát Castiela, nezvládl.

Kontejner se mezitím zvolna plnil, i když to bylo skutečně dost zvolna.

A hlavně zase přišla chvíle, kdy měl jít dolů. Stačil už nahoře kývnout na pár ze svých svěřenců, u nichž znal jen čísla, nikoli jména, když se šli napít, ale kupodivu nikdo se nesnažil zůstávat na povrchu déle, než to bylo nutné. Zajímalo by ho, co za trest je čeká při nesplnění norem, když se toho tak obávají.

Tělesné tresty by nejspíš byly, hlavně u pouhých lidí, kontraproduktivní. 

Ale kdo ví.

A teď se tedy ocitl zase dole. Dýchat ten zasmrádlý vzduch skoro dvanáct hodin v kuse, to muselo být samo o sobě utrpení. A prach... Vzpomněl si na azbestové plíce a otřásl se. Tohle bylo prostředí jako speciálně navržené k tomu, aby vězně pomalu zabilo.

Castiela tentokrát nemusel zatahovat stranou, anděl sám se zvedl a vypnul si čelovku, odsunul se do jejich výklenku. Stačilo na něj mlčky pokýnout. 

„Fajn, proč jsi mluvil o Pekle?!” vybafl Dean, jakmile se ocitli v tom pochybném soukromí. 

Castiel se nedal vyvést z míry. Na jeho strhaném obličeji se objevil zvláštní výraz, snad úsměv, ale ne zjevný.

„Netvař se jako idiot a odpověz mi,” zavrčel Dean. Jeho pochyby o sobě samém a nejistota ho přiváděly do stavu zuřivosti.

„Já jsem byl ten, kdo tě vytáhl z Pekla,” prohlásil anděl klidně, jako by si objednával donut s čokoládou a karamelové latté.

Dean na okamžik zadržel dech, aniž by si to uvědomoval.

„Kecy v kleci,” vydechl pak, zavrtěl hlavou. Jakkoli to však popíral, nahlas i v duchu, dávalo to smysl. Vysvětlovalo to, proč mu byl anděl tolik povědomý, proč... „Proč by mě anděl tahal z Pekla?”

„Protože ses měl stát Michaelovou schránkou,” pokračoval Castiel v dávání smyslu. „Nemohl jsem ale svůj úkol dokončit, protože se do věcí vložili Strážci slova. Ale to už moc dobře víš, Deane.”

Dean by lhal, kdyby řekl, že necítí zklamání. Znovu se dotkl levé paže, tam, kde přecházela v rameno.

„Takže mi říkáš, žes mě vytáhl z Pekla, protože jsi chtěl, aby se do mě nastěhoval Michael. Tak... asi dík, no,” řekl zamračeně.

Měl teď jasno.

Mohl by prostě odejít.

Tedy, dotáhnout směnu a začít pracovat na tom, že podepíše mlčenlivost a vypadne odsud. Co chtěl vědět, to teď věděl, nezáleželo na tom, že cítil zklamání.

„Dohlížel jsem na tebe,” ozval se znovu Castiel a zpřetrhal tak mírně zmatené předivo Deanových myšlenek – vizuálně by zřejmě připomínalo pavučinu pavouka na kofeinu. „A nikdy jsem nechtěl, aby se z tebe stalo... tohle. Jsi dobrý člověk, Deane.”

Anděl se znovu dotkl látky jeho uniformy a vypadal v tu chvíli vyloženě nešťastně.

„Šel jsem sem kvůli tobě,” vypadlo z Deana, došlo mu, jak to zní, a rychle to doplnil: „Abych zjistil, jak... Jak to bylo. S námi dvěma. Teď to vím, vytáhl jsi mě z Pekla, kde jsi mě nechal trčet čtyřicet let a proměnit se v mučící mašinu. A vytáhl jsi mě proto, aby si mě mohl váš nejvyšší okřídlenej kokot oblíknout. Takže vážně díky za nic, a já odtud můžu sakra vypadnout.”

Odstrčil Castielovu ruku, otočil se a z dolu skoro až vyběhl.

Slyšel, jak Castiel zavolal jeho jméno, tak rychle se zase ven dostat nestihl, ale ani nezpomalil.

Bylo mu upřímně fuk, jestli ho po téhle výměně názorů a informací někdo práskne, že udržuje nějaký pitomý nedovolený vztah s vězněm, popravdě teď by do toho klidného obličeje nejradši poslal ránu pěstí.

Z velké části šlo o vztek na sebe samotného, který se přetavil v nenávist k andělovi. Že tak naivně věřil v nějaký... V nějaké dobro v tomhle Castielovi. Hloupě čekal naplnění očekávání, doufal, že tenhle anděl je výjimka, která mu bude stát za to, aby vyhlásil válku celým BMoL.

Ale Castiel dělal jenom to, co se po něm chtělo, aby naplnil plán Apokalypsy.

Potřeboval by se teď pořádně opít. Ale pochyboval, že jeho družstvo zvítězí v závodě o láhev whisky pro něj. A žádný chlast si s sebou nebral, třebaže to nebylo zakázané. K něčemu se bude muset dostat, zeptá se Cadea, ten by mohl vědět.

Jenže ještě ho čekalo několik dlouhých střízlivých hodin, pivo v boxu bylo jen jedno, a rozhodně by mu tady neprošlo, aby se zlískal ve službě.

Krátce po poledni přivezla dodávka obědy, nějaká šlichta, asi hrachová kaše s kousky masa, co šla do kovových misek vězňům, a smažený sýr s brambory pro něj.

Vydávání trvalo jen chvilku, pak jela dodávka dál a vězni si porůznu posedali a dali se do jídla. Všichni, včetně Castiela, který se teď přede všemi Deana sice nepokoušel oslovit, ale stále hleděl směrem k němu.

Dean mu odmítal pohled opětovat.

Nejradši by na něj úplně zapomněl. Jenže mu v hlavě zněla ta slova, o dohlížení a o tom, že je dobrý člověk. No, netušil, jak takové přesvědčení mohlo v andělské hlavě vzniknout, ale měl chuť mu ukázat, že je ve skutečnosti vážně špatnej.

Dobře, snažil se dělat dobré věci, ale těch deset let v Pekle nemohl úplně odčinit nikdy.

A proto se často choval, jak se choval. Žádná příšera ho nikdy nemohla nenávidět víc, než se nenáviděl on sám.

Snad tu byl na správném místě. Snad mu tahle uniforma patřila, konečně se stal tím zlým i po formální stránce.

Uvědomil si, že vůbec nevnímá chuť jídla. Jako by mu mezi zuby skřípal prach, nebo ten zatracený kobalt, co v hrubé, neopracované formě vážně připomínal čokoládu.

Jenom vzhledem, i když... ne, ochutnávat ho vážně nehodlal.

Vzhlédl k nebi, pak konečně zabloudil pohledem ke Castielovi a ty modré oči byly stejné, jako obloha, nekonečně hluboké.

Sklopil zrak. Tohle nepomáhalo.

Uvědomoval si, jak moc by si přál, aby tenhle anděl řekl, že ho z Pekla zachránil proto, že si záchranu zasloužil. Nestačilo říct „jsi dobrý člověk, Deane”, ani tím hrubým a současně měkkým hlasem, to zkrátka vůbec nestačilo. Jestli byl dobrým člověkem, pak to měl být sám o sobě důvod, proč ho dostat z Pekla.

Zase ho zalila horká vlna zloby.

Hodil na zem krabici od oběda a vstal.

„Tak jo, konec flákání,” zavelel a vězni se dali poslušně do pohybu. Někteří do sebe chvatně házeli poslední sousta, ale všichni už mířili zpátky do dolu. „Makat, a to hezky rychle!”

Castiel byl mezi posledními, a ten výraz zklamání v jeho obličeji, zklamání a bolesti, jako by ho Dean přetáhl tonfou, na ten neměl zapomenout ještě hodně dlouho.